JUDr. Alois Hynek Rašín

Ministři financí nebývají příliš oblíbení. Platilo to i za první republiky. A i když se tehdejšímu šéfovi resortu financí Aloisi Rašínovi dařilo vyvést republiku z krize, přesto na něj anarchokomunista Václav Šoupal 5. ledna roku 1923 spáchal atentát. Bylo to ve chvíli, kdy vycházel ze svého domu v pražské Žitné ulici. Právě tam, k jeho tehdejšímu bydlišti, se vydal Radiožurnál. Ve svém seriálu Rašína připomíná.

„Lidé se obvykle zastavují před tím domem a připomínají si historii člověka, který tady žil. Na chodníku je v dlažbě taky datum jeho smrti,“ popisuje Radiožurnálu drobná a elegantní plavovláska Karolina Breitenmoser-Stransky. Je pravnučkou Aloise Rašína, se svou rodinou žije ve Švýcarsku, ale do Prahy se často vrací, kde se stará o dům, do kterého se roku 1912 přestěhoval její pradědeček.

Stojíme ve druhém patře – před dveřmi, za kterými měl advokátní kancelář Alois Rašín. Dnes tam pracuje advokátka – Lenka Vašátková. „Jsme v prostorách, kde Alois Rašín i jeho syn Ladislav žil a pracoval. Reálně tady bydleli a část nábytku užíváme po nich,“ říká.

Rašínův kožich
Mimo polstrovaných zelených křesel nebo tmavě hnědé knihovny z masivu jsou tu prosklené vitríny. Na ty si Rašínova pravnučka dobře vzpomíná nebo spíš na to, co v nich uchovávala její prababička.

„Karla Rašínová nechala udělat tyhle skříňky. V nich byly Aloisovy šaty, obvazy z kliniky, spisy, dopisy… strašná spousta věcí. Byl tam i kožich, který měl, když ho zastřelili. A protože babička tušila, že přijdou těžké časy, tak si ten kožich nechali a koncem 50. let z toho mamince nechala ušít palto – krátký kabátek. Byla v tom tedy ještě stopa po kulce,“ líčí Karolina Breitenmoser-Stransky.

„Maminka potom to palto měla ve Švýcarsku. Když se narodil můj syn, tak měl kočárek a já jsem do něj chtěla ušít nějaký teplý spacák. Maminka proto vytáhla palto a řekla, že ho z něj ušijeme. Takže moje děti jezdily v zimě v kožichu, který na sobě měl Alois Rašín, když ho zastřelili. Ještě pořád ho máme,“ dodává.

Karolina Breitenmoser Stransky má tři děti ve věku kolem dvaceti let. I ony mluví česky a do Prahy jezdí.

Na prvním místě
Podle historika Jaroslava Rokoského byl Rašín razantní politik, kterému šlo v prvé řadě o prosperitu státu. „Nešlo mu o stranický zájem, v jeho případě o Národní demokracii, jíž byl členem, nebo dokonce o osobní zájem či slávu,“ vysvětluje Radiožurnálu historik. Učitelům, kteří požadovali zvýšení platu, například sdělil, že by měli jít svou skromností příkladem. Věřil v pracovitost, šetřivost a silnou měnu.

Masaryk s Benešem se hodně snažili, aby se na Rašína zapomnělo, tvrdí režisér Svoboda

O zásluhách Aloise Rašína se dlouhá desetiletí nemluvilo, ačkoli se mu podařilo vybudovat silný ekonomický stát. Zapomnělo se hlavně po roce 1945.

Zapadlo také jméno Aloisova prvorozeného syna Ladislava. Ten patřil ještě v roce 1939 k aktivním politikům a byl mezi těmi, kteří byli odhodláni bránit Československo před nacistickou okupací v době po Mnichovu, 13. prosince roku 1939 ho zatklo gestapo a o šest let později zemřel ve vězeňské nemocnici. Stalo se tak krátce před příchodem americké armády. Bylo mu 44 let.

V 50. letech nesměli mít oba Rašínové vlastní hrob. „Rodiče měli salon a v něm byly posmrtné masky, posmrtné ruce, no a u babičky byly urny,“ popisuje Karolina Breitenmoser-Stransky. Uložit urny do rodinné hrobky směla rodina znovu až v 80. letech, dopsat na ni jména politiků mohli ale teprv až po pádu totalitního režimu.

__________________
___________________

https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Alois_Ra%C5%A1%C3%ADn

Narodil se 18. října 1867 v Nechanicích, městě nedaleko Hradce Králové, jako deváté dítě Františka a Františky Rašínových. Otec František Rašín pracoval jako pekař a rolník. Byl také poslancem Říšské rady. Jako nejnadanější ze svých sourozenců studoval Alois na gymnáziích v Novém Bydžově, Broumově a Hradci Králové. Maturitu složil v roce 1886 a po ní začal studovat v Praze na Lékařské fakultě Univerzity Karlovy, odkud však ze zdravotních důvodů přestoupil na Právnickou fakultu UK. Zde byl také mj. členem tradičníku Spolku československých právníků Všehrd. Svá studia úspěšně ukončil v roce 1891. V tomto roce také napsal brožurku České státní právo, kterou úřady zabavovaly a za niž byl Alois Rašín vyšetřován. Už v době svých vysokoškolských studií se začal politicky angažovat. Tato angažovanost mu posléze vynesla ztrátu titulu a dva roky žaláře, ke kterým byl 14. února 1894 odsouzen v procesu s takzvanou Omladinou. Vězněn byl ve věznici Plzeň – Bory, v listopadu 1895 byl Rašín amnestován a dostal zpět i titul doktora práv. Během svých studií sympatizoval především s mladočechy.

S mladočechy se posléze rozešel a podílel se na založení Radikálně státoprávní strany (oficiálně Česká strana státoprávní) a přeměně Radikálních listů v deník. Roku 1900 se však z aktivní politiky stáhl, založil advokátní kancelář (zastupoval kupříkladu Živnobanku) a politické dění komentoval příležitostně na stránkách deníku Slovo. V roce 1907 vstoupil díky změnám vedení do strany mladočeské, kde se věnoval psaní do Národních listů.

Ve volbách do Říšské rady roku 1911 se stal poslancem Říšské rady (celostátní parlament), kam byl zvolen za okrsek Čechy 31 (Klatovy). Usedl do poslanecké frakce Český klub. Na Říšské radě působil ve finančním a rozpočtovém výboru. Mandát ztratil 30. května 1917 na základě pravomocného rozsudku z 20. listopadu 1916.

Po vypuknutí 1. světové války se aktivně zapojil do odboje jako člen organizace Maffie. Roku 1915 byl zatčen a v procesu, který trval od 6. prosince 1915 do 3. července 1916, spolu s Karlem Kramářem, Vincencem Červinkou a Josefem Zamazalem odsouzen k trestu smrti pro velezradu a vyzvědačství. Podle svědků vynesení rozsudku trest přijal nejstatečněji, dokonce se po vynesení rozsudku smál. Před popravou jej zachránil nástup císaře Karla I. na rakousko-uherský trůn. Trest si odpykával ve velmi tvrdých podmínkách ve věznici v rakouském Möllersdorfu, kde sdílel celu společně s Karlem Kramářem. Trest byl mu nejprve zmírněn na 10 let a červenci 1917 byl Alois Rašín amnestován spolu s dalšími odsouzenými v rámci snah o dialog s opozičními silami, ačkoliv o milost císaře nepožádal. Již během procesu se stal v očích české veřejnosti národním hrdinou. Po návratu z vězení se Rašín okamžitě aktivně zapojil do politického života. 22. září 1917 byl opět promován doktorem práv, protože rozsudkem z července 1916 již podruhé titul (JUDr.) ztratil. Podílel se na vzniku České státoprávní demokracie a stal se členem předsednictva Národního výboru.

28. října 1918 spolu s Antonínem Švehlou, Jiřím Stříbrným, Františkem Soukupem a Vavro Šrobárem vyhlásil samostatný stát. Právě Rašín je autorem textu prvního zákona.

Původně se s Rašínem v Kramářově vládě počítalo na postu ministra vnitra, ale on raději přijal funkci ministra financí. V této funkci setrval až do 7. července 1919. Díky svému působení získal Rašín pověst budovatele státu a stabilizátora rozvrácených poválečných státních financí. Byl taktéž tvůrcem měnové odluky. Na základě zvláštních pravomocí, které mu byly uděleny, nechal v době od 26. února do 9. března 1919 uzavřít státní hranice a okolkovat veškeré oběživo, které se na území Československa nacházelo a část finančních prostředků nechal zadržet ve formě nucené státní půjčky.

Kromě toho v letech 1918–1920 zasedal v Revolučním národním shromáždění za Českou státoprávní demokracii, respektive za z ní vzniklou Československou národní demokracii. V parlamentních volbách v roce 1920 získal za národní demokraty poslanecké křeslo v Národním shromáždění. Po jeho smrti ho na poslaneckém postu nahradil Jan Kamelský.

Ministrem financí se stal znovu v první Švehlově vládě. Na tomto místě nahradil svého stranického kolegu, politického soka a odborného oponenta Karla Engliše. Nadále podporoval politiku rozpočtové úspory a deflace. Dostával se do sporu s některými legionáři, když použil výrok, že „práce pro národ se neplatí“.

5. ledna 1923 ráno byl Alois Rašín u svého bydliště v Žitné ulici střelen do zad. Pachatelem atentátu byl devatenáctiletý anarchokomunista Josef Šoupal, který si za tento čin odpykal 18 let vězení. Rašínův zdravotní stav byl podle lékařů beznadějný – kulka ho zasáhla do jedenáctého obratle, v němž uvízla. Poranění míchy způsobilo úplné ochrnutí dolních končetin a těžké poruchy střev a močového měchýře; po šesti týdnech utrpení došlo k infekci mozkomíšního moku, k bakteriální sněti a sepsi. 18. února ráno Rašín zemřel. Jednou z jeho posledních starostí bylo, zda atentát nesouvisí s jeho sporem s legionářskými představiteli, což by podle něj bylo tragickým nedorozuměním. V reakci na jeho smrt byl přijat zákon na ochranu republiky, který byl připraven již v předchozím roce. Pro svoji kontroverznost byl tento nepopulární zákon schválen až v reakci na atentát, který posloužil jako vhodná příležitost k jeho schválení.

Alois Rašín byl po celý život orientován nacionalisticky, v mládí zastával radikální postoje, ale postupem života se stával konzervativcem. Jako ekonom byl pod vlivem svého učitele Albína Bráfa stoupencem rakouské ekonomické školy (Carl Menger, Eugen von Böhm-Bawerk a Friedrich von Wieser). Jako ministr financí prosazoval striktní rozpočtovou politiku a snažil se zejména posílit československou měnu, čímž ovšem prohloubil i dopad následující hospodářské krize na tuzemský průmysl a export. Už mezi roky 1921 a 1923 se cenová hladina snížila o 43 %, export klesl o 53 % a nezaměstnanost vzrostla ze 72 na 207 tisíc osob. V době první republiky se stavěl kriticky ke skupině politiků okolo Hradu, ale k pravděpodobnému vyostření konfliktu s nimi vzhledem k Rašínově náhlé smrti nedošlo.

12. září roku 1899 se oženil s Karlou Janskou, dívkou z pražské vlastenecké rodiny. Jedním z jejích bratří byl Jan Janský, pozdější objevitel krevních skupin. Manželka byla Rašínovi vždy velkou oporou. Ze šťastného manželství se narodily tři děti – synové Ladislav a Miroslav a dcera Ludmila.

První úspěšný atentát: Komunista zastřelil ministra financí Rašína
ČT 5. 1. 2013

Praha - První atentát na politickou postavu v ČSR, tehdejšího předsedu vlády Karla Kramáře, se roku 1919 nezdařil jen díky šťastné náhodě. O necelé čtyři roky později se další přední český politik, ministr financí a místopředseda téže politické strany Alois Rašín, stal terčem dalšího atentátu. Dne 5. ledna 1923 byl postřelen levicovým radikálem Josefem Šoupalem. Po dlouhém boji zemřel 18. února.

Významný právník, národohospodář, místopředseda Československé národní demokracie a publicista Alois Rašín vyšel pátého ledna 1923 kolem deváté hodiny ráno ze svého bytu v Žitné ulici v Praze. Obyvatelé uslyšeli dva rychlé výstřely a následně zadrželi utíkající osobu. Rašín se skácel na zem a i přes veškerou péči lékařů atentát nakonec nepřežil.

Ochrnul, přesto si poručil donést doutníky a víno

Kulka, kterou Šoupal na Rašína vystřelil, uvízla politikovi v páteři a poranila mu míchu. Přesto ještě několik týdnu bojoval o život v podolské nemocnici. Lékaře udivil svou vůlí. Ačkoliv kulka zasáhla míchu a Rašín ochrnul, tak již po několika dnech si poručil donést doutníky a víno a zajímal se o politické dění. Přes veškerou snahu lékařů 18. února Alois Rašín zemřel.

Pachatelem atentátu byl sotva dvacetiletý Josef Šoupal, člen komunistické strany. Partaj však o jeho plánu nic nevěděla. Atentátník, rodák z Havlíčkova Brodu a úředník pojišťovny, jednal na vlastní pěst. Po zatčení se označil za anarchokomunistu a prohlásil, že svým činem chtěl prospět proletariátu. O půl roku později byl odsouzen k osmnácti letům těžkého žaláře.

Šoupal si změnil si jméno a dožil jako funkcionář KSČ

„Byl to mladý člověk, nebylo mu ani 21 let, který propadl určitým anarchistickým myšlenkám. Myslel si, že když odstraní Rašína a pak i Kramáře či Preisse z Živnobanky, tak tím pomůžeme obecnému blahu,“ vysvětluje historička Čechurová, která o Rašínovi napsala knihu. „Ministra financí si vybral jako prvního, kterého odstřelí. Zbraň si pořídil už několik měsíců dopředu a poprvé se za Rašínem vypravil na ministerstvo už v prosinci 1922. Tehdy ho ale k němu nepustili.“

Atentátník Šoupal byl pouhé čtyři měsíce po spáchání činu odsouzen k osmnácti letům těžkého žaláře. Vyměřený trest si odpykal v Kartouzích u Jičína. „Nedostal trest smrti, ale jen osmnáct let, protože z tehdejšího pohledu ještě nebyl plnoletý. Za protektorátu v roce 1943 ho pak Němci pustili, změnil si jméno a dožil jako funkcionář komunistické strany. Zemřel v roce 1959,“ popisuje jeho další osud Čechurová.

Atentát společně s dalšími událostmi mezinárodní politiky zavdal příčinu k masovým demonstracím proti levicovým stranám a také impuls pro vznik různých krajně pravicových hnutí. Kromě toho byl následně vytvořen a schválen zákon „na ochranu republiky“, který vládě udělil pravomoc ke zpřísnění trestů za rozvracení republiky.

Při hájení silné koruny byl až asociální a fanatický

Šoupal na Rašína zaútočil zřejmě kvůli jeho tvrdé měnové politice. Ministr a člen národnědemokratické strany se snažil stabilizovat rozvrácené poválečné státní finance. V březnu 1919 proto nařídil zavřít státní hranice a okolkovat veškeré oběživo, které se na území Československa nacházelo. Část peněz nechal zadržet jako nucenou státní půjčku.

V roce 1922 se rozhodl pro další důležité posilnění koruny, z níž chtěl vytvořit tvrdou měnu, krytou zlatem. Jeho reformy ale začaly přerůstat v katastrofu. S růstem koruny klesala konkurenceschopnost našeho vývozu, podniky se prudce zadlužovaly a rostla nezaměstnanost.

Rašínova politika sice pomohla podnikům, ale tvrdě dopadla na chudší vrstvy. „Při hájení silné československé koruny byl až asociální a do určité míry fanatický. Měnová politika pro něj byla priorita a sociální aspekty odsouval stranou s tím, že to lidé musí ještě chvíli vydržet,“ myslí si historička Jana Čechurová z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Na Rašína kvůli jeho politice útočili novináři, po chuti nebyla jeho tvrdost ani prezidentu Tomáši Garrigue Masarykovi. Jeho smrti však litoval. „Násilí spáchané na doktoru Rašínovi je nelidské, nečeské…,“ řekl prezident Masaryk. Komunistická propaganda proti strážci státní kasy rozpoutala kampaň, ve které Rašína označila jako hlavního nepřítele lidu.

O milost nežádal, při rozsudku se smál

Šoupalův atentát nebyl první případ, kdy Alois Rašín bojoval kvůli politice o život. Jako člen odbojové organizace Maffie si už v roce 1916 vysloužil trest smrti za rozvracení mocnářství. Zachránila ho až amnestie nového císaře Karla I. Rašín ale o milost nežádal, jako jediný se prý dokonce při vynášení rozsudku smál.

„Rašín byl člověk tvrdý, principiální a v něčem opravdu fanatický. Zároveň ale s velkým smyslem pro odpovědnost a s mimořádnou láskou k československé republice. Stát pro něj byl takovou hodnotou, že se domníval, že se všichni podřídí v zájmu obecného blaha,“ přibližuje jeho charakter historička Čechurová. Rašínova láska k vlasti podle ní přecházela až k radikálnímu nacionalismu.

„Kompromis s Němci by v jeho případě nebyl možný. Je otázka, jak by se vyvíjel jeho vztah k fašismu, kdyby se dožil třicátých let. Ale na rozdíl třeba od Kramáře byl schopný najít kompromis s Hradem, našel nakonec cestu k Masarykovi i Benešovi, byl ostatně členem Pětky,“ dodává Čechurová.

Ještě radikálnější nacionalista byl Rašínův syn Ladislav. Za první republiky vystupoval ostře protiněmecky. V roce 1938 byl jedním z nejvýraznějších kritiků mnichovské dohody, později se výrazně zapojil do odboje. Už v prosinci 1939 ho proto zatklo gestapo a věznilo jej na řadě míst v Německu. V březnu 1945 pak Ladislav Rašín zemřel v Frankfurtu nad Mohanem.

Jeho dcera Jana Rašínová zůstala doma s matkou a roku 1968 odešla do emigrace. „Moje vzpomínky na dědečka jsou pouze zprostředkované z vyprávění maminky a babičky. Ty mi říkaly, že ačkoliv se na veřejnosti jevil jako velice přísný až výbušný, tak v rodině to byl ten nejlaskavější člověk. Měl tři děti, kterými byl milován a jeho skon byl pro všechny tragická rána,“ vzpomínala vnučka Aloise Rašína Jana Rašínová.

Kramářovi zachránila život kovová přezka šlí

Alois Rašín nebyl jediným prvorepublikovým politikem, na něhož byl spáchán atentát. Počátkem ledna 1919 vystřelil levicově orientovaný Alois Šťastný na tehdejšího předsedu vlády Karla Kramáře. Střela jej zasáhla do hrudi v místech, kde nosil peněženku a pouzdro na cvikr. Definitivně se zastavila ale až o kovovou přezku šlí, která tak Kramářovi zřejmě zachránila život.

Foto: František Drtikol

Foto: Langhans

Kresba: Viktor Stretti

Konspirační schůzka protihabsburské Maffie v Šárce
Karel Kramář - Alois Rašín - František Sís

Po propuštění z věznice v Borech 1895

Pamětní deska mezi prvním a druhým patrem na domě v Žitné ulici 10/562,
kde Alois Rašín žil a kde byl zákeřně zastřelen zezadu komunistickým aktivistou

Pamětní deska vedle vchodu do domu

Na chodníku před domem Rašínů byl vydlážděn kříž s letoptočtem
připomínajícím komunistický atentát

Narodil se 18. října 1867 v Nechanicích, v rodině pekařského mistra Františka Rašína, který byl dlouhá léta starostou Nechanic a krátce poslancem říšské rady za mladočechy. Matka Františka, rozená Zemková, měla pro děti pochopení a dbala na jejich vzdělání. Dva Aloisovi bratři vystudovali techniku, jeden učitelský ústav, další právo a dvěma zařídil otec obchod. Alois Rašín studoval na gymnáziu v Novém Bydžově, kvartu na německém kněžském gymnáziu v Broumově, které ho odradilo od úmyslu stát se knězem, a ve studiu pokračoval v Hradci Králové, kde maturoval. Zapsal se na lékařskou fakultu v Praze, ale pro závažné plicní onemocnění musel studia přerušit. Odjel ke své sestře, provdané do Krkonoš, a přestoupil na právnickou fakultu, kde nebyla vyžadována účast na všech přednáškách. Po návratu do Prahy se zapojil do veřejného života a politické práce V říjnu 1891 byl promován na doktora práv. Jednoroční vojenskou službu vykonal ve Vídni a Pešti. Po návratu se stal právním praktikantem u Zemského trestního soudu. V roce 1891 vydal brožuru České státní právo, která byla zkonfiskována, ale později vyšla ve čtyřech vydáních. V procesu s Omladinou, údajným tajným spolkem, byl odsouzen na dva roky do žaláře. Trest si odpykal na Borech u Plzně. Roku 1899 se oženil s Karlou Jánskou, díky níž se jejich třem dětem, Ladislavovi, Miroslavovi a Ludmile, dostalo laskavé výchovy s prostorem pro rozvoj jejich osobností. Oba synové se stali právníky. Manželství bylo šťasné. Rašín svou ženu oslovoval Adinko, ona mu říkala Věko stejně jako jeho přátelé ze studentských dob. Tehdy se jim jeho jméno Alois zdálo příliš německé, proto pro něj používali srbskou podobu jména Věkoslav. Roku 1900 si otevřel vlastní advokátní kancelář. Roku 1911 byl zvolen do říšské rady za Klatovsko. Po vypuknutí 1. světové války se postavil na stranu odpůrců rakousko-uherské monarchie. Roku 1915 byl zatčen a odvezen do vídeňského vojenského vězení. Spolu s dalšími byl odsouzen k trestu smrti, který mu byl změněn na žalář – odpykával si ho v Möllendorfu. Po amnestii v roce 1917 se vrátil do Prahy. Stal se jednou z vůdčích osobností zápasu o národní svobodu a účastnil se příprav převratu. Byl poslancem Národního shromáždění a ministrem financí. Dne 5. ledna 1923, když vycházel ze svého bytu v Žitné ulici, byl úkladně střelen komunistou J. Šoupalem, mladíkem s anarchistickými sklony a touhou proslavit se teroristickým činem. Alois Rašín zemřel v Podolském sanatoriu 18. února 1923. 21. února měl slavný pohřeb vypravený z Pantheonu Národního muzea. Jeho vrah byl odsouzen k 28 letům žaláře, která si odpykal, propuštěn byl v roce 1941.
Alois Rašín s manželkou si velmi oblíbili Písek, 12 let sem pravidelně jezdili na letní prázdniny. Pronajímali si dva pokojíky s kuchyní a mansardou v Sekáčově vile u restaurace Amerika. Sám Rašín ovšem nemohl odjet z Prahy na celé léto, ale přijížděl do Písku vlakem každou sobotu a v pondělí ráno se vracel zpět. Pouze v srpnu zde pobýval déle. V době 1. světové války tady s celou rodinou bydlel nastálo, během jeho věznění tu žila manželka s dětmi. Po válce své pobyty v Písku obnovil, jezdil do Písku i po tom, kdy se stal jedním z předních politiků v Československu. S manželkou chodili po Píseckých horách – znali je možná lépe než místní lidé. Rašín byl vášnivým houbařem. Pro své pobyty si upravil domek, který obývali, a chtěl ho koupit. Někteří písečtí představitelé ho však v roce 1920 donutili, aby se z něj vystěhoval, a to takovým způsobem, že raději Písek opustil a nikdy se sem již na letní byt nevrátil. 29. října 1918 byli za své zásluhy o samostatnost státu jmenováni čestnými občany Písku T. G. Masaryk, K. Kramář, V. Klofáč, F. Staněk, G. Habermann, A. Kalina, I. Zahradník, J. Scheiner a E. Beneš. Na Aloise Rašína se zapomnělo. Jeho jméno navrhl dodatečně Jan Kalaš na schůzi konané o den později a jeho návrh byl schválen. 18. června roku 1933 byl v lese Amerika, nedaleko místa, kde bydlel, odhalen Rašínův pomník v podobě žulového monolitu s bronzovým portrétem od Jana Jiřikovského. Deska však byla pravděpodobně zničena v době okupace. 27. října 1998 byla na kamenném podstavci odhalena její replika, kterou podle fotografie původní plakety zhotovil Tomáš Hlaváček.V letech 1922–1923 vznikla v Písku čtvrť zahradních vilek pojmenovaná Rašínov. Název se však neujal – lidé tam říkali trochu posměšně v Habeši. Čtvrtí probíhaly tři ulice, z nichž jedna byla pojmenována po Aloisi Rašínovi. V roce 1949 byla přejmenována na Fučíkovu, původní název jí byl na žádost obyvatel ulice vrácen v roce 1990.