Ottokar Löwidt

SPÁLENÉ POŘÍČÍ 1919 N 1868-1922, 1924-1933 O 1869-1872, 1874-1895, 1902-1933 (i většinou pro každý rok, zápisy nejdou chronologicky) Z 1869-1901 (i pro každý rok) 1903-1912, 1914-1922, 1924-1933 page 73

https://www.geni.com/documents/view?doc_id=6000000141130776272

Death: https://www.holocaust.cz/en/database-of-victims/victim/174431-otto-...

Born 30. 10. 1883 Skořice

Address/place of registration in the Protectorate: Pilsen

Murdered 07. 02. 1942 Mauthausen

Otto Löwidt se narodil 30. října 1883 ve Skořicích, malé vsi na rokycanském okraji Brd. Počátkem 20. let 20. stol. už bydlel v Plzni, nejprve na adrese Veleslavínova 20 u bratra Leo Löwidta, kam si po sňatku 29. října 1922 přivedl i manželku Růženu rozenou Scheuerovou (narozena 9. května 1899 v Plané u Mariánských Lázní). Spolu se pak v lednu 1923 odstěhovali na Třídu Čs. legií č. 20, kde bydleli do února 1929. Odtud krátce před narozením dcery Hany přesídlili do Riegrovy ulice č. 18 do domu, který Otto spoluvlastnil s bratrem Leo Löwidtem. Zde žila rodina až do obdržení příkazu k transportu. Rodinné prostředí bylo podle vzpomínek dcery Hanky multijazykové - doma mluvili německy i česky, koncem třicátých let spíše česky, a matka děti navíc odmalička vedla ke studiu angličtiny. Před válkou pravidelně jezdívali za babičkou a strýcem do Mariánských Lázní a němčina byla pro ni i bratra druhou mateřštinou.

Otto Löwidt se živil jako obchodník a vedl s bratrem textilní firmu "Löwidt a spol., výroba prádla a manipulace textilních výrobků, Plzeň". Obchod se nacházel v přízemí domu v Riegrově ulici č. 18, v jehož druhém patře bydleli. Manželka Růžena se jako většina matek té doby starala o domácnost. Už v první polovině 30. let měla cestovní pas, do kterého nechala v roce 1935 zapsat i dceru Hanku. V prosinci 1938 požádala o jeho prodloužení a nový doklad převzala v lednu 1939. Syn František podal 31. března 1939 žádost o cestovní pas k cestě do Anglie přes Německo, Francii, Holandsko a Belgii. Plzeňské policejní ředitelství vystavilo žádaný doklad již 15. dubna 1939 s platností na tři roky, ale z dochovaného formuláře není jasné, zda jej František převzal. Víme jen, že k plánované cestě nedošlo a vypuknutím války 1. září 1939 šance rodiny na legální vystěhování skončila.

Následoval už jen postupně rostoucí útlak. V důsledku nařízení říšského protektora z 21. června 1939 o židovském majetku ztratil Otto Löwidt možnost disponovat svým podnikem. V důsledku série omezení v občanském životě platících pro Židy od sklonku dubna 1940 nesměl František, který se učil automechanikem, nastoupit k plánovanému studiu na průmyslovou školu. Místo toho se mohl živit jen jako pomocný dělník, jak je poznamenáno na jeho pobytové přihlášce z podzimu 1941. Dne 13. září 1941 hlásil na policii ztrátu občanské legitimace, což dost možná nebyla náhoda, ale zoufalý (a v těch dnech nikoli ojedinělý) pokus, jak se vyhnout jejímu zřetelnému označení písmenem "J" na znamení židovského původu. Toto označení dostaly podle dalších omezujích předpisů platících od září 1941 osobní doklady i pobytové karty Židů souběžně se zavedením povinného nošení žluté hvězdy na oděvu.

26. října 1940 byl Otto Löwidt spolu s bratrem Leem a dalšími plzeňskými Židy (mj. Pavlem Klauberem, otcem skauta Hanuše Klaubera - viz medailón Hanuše Klaubera) zatčen gestapem a dán do tzv. "ochranné vazby", což byl nacistický výraz pro transport do koncentračního tábora. Důvod zatčení přibližně padesátičlenné skupiny členů plzeňské židovské obce dodnes není přesně znám, dává se do souvislosti se snahou protikomunistického referátu plzeňského gestapa rozbít II. ilegální vedení KSČ kraje Plzeň a zároveň zastrašit obyvatelstvo. Podle záznamu v opatrovnickém spisu zemřel Otto v Mauthausenu 7. února 1942. Matka Růžena spolu s oběma dětmi Františkem a Hankou obdržela příkaz k cestě do Terezína druhým ze tří velkých plzeňských transportů, který měl označení "S", vyjížděl 21. a do cíle dorazil 22. ledna 1942. V terezínském ghettu žili dalších dva a půl roku. Vzhledem k úmrtí Otto Löwidta musel být dětem již v době jejich odtransportování do Terezína ustanoven poručník, kterým se stal JUDr. Artur Fantl, židovský právní zástupce, předseda plzeňské židovské obce a otec vlčete Stopy Viktora Fantla. 28. září 1944 byl František transportem "Ek" odvlečen do Osvětimi, kde zahynul. Matka Růžena byla deportována o necelé dva týdny později také do Osvětimi transportem "Ep" 9. října 1944, ani ona se nevrátila. Spolu s ní jela ve stejném transportu i dcera Hanka, která jako jediná z rodiny přežila. Z Osvětimi byla krátce po příjezdu deportována dále do Kurzbachu - pobočky tábora Gross Rosen, kde byla s dalšími ženami nasazena na přelomu let 1944/45 na stavbě protitankových opevnění a kde se dočkala osvobození Rudou armádou.