Zdenka Sedmihradová

Rodinná korespondence: napsala Zdeňka Sedmihradová Daně Fabíkové:

… I já jsem se snažila vyjít z chudoby. (…) Už jako dítě mě obklopovala... A moje spolužačky na zákl. škole byla Vlasta Chramostová, Luisa Pražáková (Pražákův palác na Husově ul.), Pazdérková Jasana (hudeb. nakladatel). Hasalová, dcera ministra nár. obrany za první republiky. Narodil se v Lašovicích u Rakovníka odkud pocházela má maminka... Na průmyslovce jsem poznala, chodila do třídy s továrníkovým synem Trnkou z Humpolce a jinými syny továrníků (byla jsem ve třídě sama holka) mezi syny velkoobchodníků s nimiž jsem se stýkala, ale rovnat jsem se k nim nemohla (Znala jsem i Dietla (navštěvoval ? spisovatele - Nemocnice na kraji města). Musela jsem se více snažit než "ONI". Po vyjití školy - poválečná léta. Každý dostal 300 Kč. Majetek jsem žádný neměli. Tatínek dostal mzdu - pakatel. Mně se místo nedařilo v Brně sehnat. Vše bylo již obsazeno. Maminka byla po bombardování po mozkové mrtvici ochrnuta - ležák. Začala jsem dávat kondice. Předpokládalo to přípravu 1. A 2. tř., kterou povolila ředitelka. Také jsem uklízela po malířích v rodinách, které na to měly, byla to přece lépe placená (práce)… S pomocí přátel jsem dostala místo ve Vlněně na Přízové, jako technic. úřednice. Ale veškerá snaha o po místě na slunci se zastínila. Přišly vleklé nemoci. Strýc Jan si z války donesl zubožené nohy, následkem mrazů v Norsku, stále se opakující záněty žil i otevřené nohy. To měl i můj otec. Ale zvládla jsem je všechny ošetřovat. Naučil mne první pomoci skauting (?) a stala jsem se sestrou ČČK. (Pozn.Českého červeného kříže). 4 léta utíkala...Jan ukončil školu. V 23 letech odešel na Západ. V 74. roce. Milada dostala místo na Fakultě, na katedře histologie- embriologie u prof. Dvořáka, jako laborantka asistovala při " Dítěti ve zkumavce". Aby nám stačily peníze, měla dvojí zaměstnání. Po práci ve špitále šla učit aerobik i do 21 h. Protože se musela také alespoň trochu rovnat kolegyním, naučila se šít. Přešívala šaty, které jí posílala teta z Vídně i mne se snažila oblíknout. Jan (Pozn. "syn") nám, i když mohl, nepřispíval. Protože Jan otec marodil s nohama i se srdcem jeho sestra nám přispívala na byt. Ten jsem dostali náhradou za minulý. Dům byl v asanaci - stavělo se sídliště. Bylo nás 6 osob tehdy, ale chtěli jsme byt menší. Nebyla však možnost získat přiměřený finančně. Nakonec jsme se rozhodli pro nabízený, že snad v budoucnu by mohl při nedostatku bytů pomoci řešit byt. otázku. Nebude to nyní pro mě lehké. Vystěhovat se bez pomoci, jak jsem chtěli před 20 lety, nemohu. A ani stáří mně to nedovolí. Vždy si člověk něco vyčítá... Nějak bylo, nějak bude (po Valašsku). (….) 5.7. patřila vzpomínka Tvému dědečkovi Šebkovi Cyrilovi a mému otci Metodějovi. Jak za 1. i 2. svět. války i v míru si pomáhali.