Johann Nepomuk Hummel

Johann Nepomuk Hummel (14 November 1778 – 17 October 1837) was an Austrian composer and virtuoso pianist. His music reflects the transition from the Classical to the Romantic musical era.

Life

Hummel's birthplace in Klobucnicka Street, Bratislava Hummel was born in Pressburg, Kingdom of Hungary, then a part of the Austrian Habsburg Monarchy (now Bratislava in Slovakia). He was named after St John of Nepomuk, and – unusually for that period – an only child. His father, Johannes Hummel,[1] was the director of the Imperial School of Military Music in Vienna, his mother, Margarethe Sommer Hummel, was the widow of the wigmaker Josef Ludwig. The couple married just four months beforehand.[2]

Like Wolfgang Amadeus Mozart, Hummel was a child prodigy. At the age of eight, he was offered music lessons by Mozart, who was impressed with his ability. Hummel was taught and housed by Mozart for two years free of charge and made his first concert appearance at the age of nine at one of Mozart's concerts.

Hummel's father then took him on a European tour, arriving in London where he received instruction from Muzio Clementi and where he stayed for four years before returning to Vienna. In 1791 Joseph Haydn, who was in London at the same time as young Hummel, composed a sonata in A-flat major for Hummel, who gave its first performance in the Hanover Square Rooms in Haydn's presence. When Hummel finished, Haydn reportedly thanked the young man and gave him a guinea.

The outbreak of the French Revolution and the following Reign of Terror caused Hummel to cancel a planned tour through Spain and France. Instead, he returned to Vienna, giving concerts along his route. Upon his return to Vienna he was taught by Johann Georg Albrechtsberger, Joseph Haydn, and Antonio Salieri.

At about this time, young Ludwig van Beethoven arrived in Vienna and also took lessons from Haydn and Albrechtsberger, thus becoming a fellow student and a friend. Beethoven's arrival was said to have nearly destroyed Hummel's self-confidence, though he recovered without much harm. The two men's friendship was marked by ups and downs, but developed into reconciliation and mutual respect. Hummel visited Beethoven in Vienna on several occasions with his wife Elisabeth and pupil Ferdinand Hiller. At Beethoven's wish, Hummel improvised at the great man's memorial concert. It was at this event that he made friends with Franz Schubert, who dedicated his last three piano sonatas to Hummel. However, since both composers had died by the time of the sonatas' first publication, the publishers changed the dedication to Robert Schumann, who was still active at the time.

In 1804, Hummel became Konzertmeister to Prince Esterházy's establishment at Eisenstadt. Although he had taken over many of the duties of Kapellmeister because Haydn's health did not permit him to perform them himself, he continued to be known simply as the Concertmeister out of respect to Haydn, receiving the title of Kapellmeister, or music director, to the Eisenstadt court only after the older composer died in May 1809. He remained in the service of Prince Esterházy for seven years altogether before being dismissed in May 1811 for neglecting his duties.[3] He then returned to Vienna where, after spending two years composing, he married the opera singer Elisabeth Röckel in 1813. The following year, at her request, was spent touring Russia and the rest of Europe. The couple had two sons.[4] One of them, Carl (1821–1907), became a well-known landscape painter.

Hummel later held the positions of Kapellmeister in Stuttgart from 1816 to 1819 and in Weimar from 1819 to 1837, where he formed a close friendship with Goethe, learning among other things to appreciate the poetry of Schiller, who had died in 1805. During Hummel's stay in Weimar he made the city into a European musical capital, inviting the best musicians of the day to visit and make music there. He brought one of the first musicians' pension schemes into existence, giving benefit concert tours when the retirement fund ran low. Hummel was one of the first to agitate for musical copyright to combat intellectual piracy.

In 1825, the Parisian music-publishing firm of Aristide Farrenc announced that it had acquired the French publishing rights for all future works by Hummel. In 1830, Hummel gave three concerts in Paris; at one of them, a rondo by Hummel was performed by Aristide Farrenc's wife, the composer Louise Farrenc, who also "sought Hummel's comments on her keyboard technique."[5]

In 1832, at the age of 54 and in failing health, Hummel began to devote less energy to his duties as music director at Weimar. In addition, after Goethe's death in March 1832 he had less contact with local theatrical circles and as a result found himself in partial retirement from 1832 until his death in 1837.[4]

Influence

While in Germany, Hummel published A Complete Theoretical and Practical Course of Instruction on the Art of Playing the Piano Forte (1828), which sold thousands of copies within days of its publication and brought about a new style of fingering and of playing ornaments. Later 19th century pianistic technique was influenced by Hummel, through his instruction of Carl Czerny who later taught Franz Liszt. Czerny had transferred to Hummel after studying three years with Beethoven.

Hummel's influence can also be seen in the early works of Frédéric Chopin and Robert Schumann, and the shadow of Hummel's Piano Concerto in B minor as well as his Piano Concerto in A minor can be particularly perceived in Chopin's concertos. This is unsurprising, considering that Chopin must have heard Hummel on one of the latter's concert tours to Poland and Russia, and that Chopin kept Hummel's piano concertos in his active repertoire. Harold C. Schonberg, in The Great Pianists, writes "...the openings of the Hummel A minor and Chopin E minor concertos are too close to be coincidental".[6] In relation to Chopin's Preludes, Op. 28, Schonberg says: "It also is hard to escape the notion that Chopin was very familiar with Hummel's now-forgotten Op. 67,[7] composed in 1815 – a set of twenty-four preludes in all major and minor keys, starting with C major".

Robert Schumann also practiced Hummel (especially the Sonata in F-sharp minor, Op. 81), and considered becoming his pupil. Liszt's father Adam refused to pay the high tuition fee Hummel was used to charging (thus Liszt ended up studying with Czerny). Czerny, Friedrich Silcher, Ferdinand Hiller, Sigismond Thalberg, and Adolf von Henselt were among Hummel's most prominent students. He also briefly gave some lessons to Felix Mendelssohn.[8]

Music

Hummel's music took a different direction from that of Beethoven. Looking forward, Hummel stepped into modernity through pieces like his Sonata in F-sharp minor, Op. 81, and his Fantasy, Op. 18, for piano. These pieces are examples where Hummel may be seen to both challenge the classical harmonic structures and stretch the sonata form.

His main oeuvre is for the piano, on which instrument he was one of the great virtuosi of his day. He wrote eight piano concertos, ten piano sonatas (of which four are without opus numbers, and one is still unpublished), eight piano trios, a piano quartet, a piano quintet, a wind octet, a cello sonata, two piano septets, a mandolin concerto, a mandolin sonata, a Trumpet Concerto in E major written for the keyed trumpet (usually heard in the more convenient E-flat major), a "Grand Bassoon Concerto" in F, a quartet for clarinet, violin, viola, and cello, four hand piano music, 22 operas and Singspiels, masses, and much more, including a variation on a theme supplied by Anton Diabelli for part 2 of Vaterländischer Künstlerverein.

Although thought of in terms of the piano in modern times, Hummel was seriously and constantly interested in the guitar, and he was talented with the instrument. He was prolific in his writing, and his compositions for it begin with opus 7 and finish with opus 93. Other guitar works include Opp. 43, 53, 62, 63, 66, 71 and 91, which are written for a mixture of instruments.[9]

Hummel's output is marked by the conspicuous lack of a symphony. Of his eight piano concertos the first two are early Mozartesque compositions (S. 4/WoO 24 and S. 5) and the later six were numbered and published with opus numbers (Opp. 36, 85, 89, 110, 113, and posth.)

Last years and legacy

At the end of his life, Hummel saw the rise of a new school of young composers and virtuosi, and found his own music slowly going out of fashion. His disciplined and clean Clementi-style technique, and his balanced classicism, opposed him to the rising school of tempestuous bravura displayed by the likes of Liszt. Composing less and less, but still highly respected and admired, Hummel died peacefully in Weimar in 1837. A freemason (like Mozart), Hummel bequeathed a considerable portion of his famous garden behind his Weimar residence to his masonic lodge. His grave is in the Historical Cemetery, Weimar.

Although Hummel died famous, with a lasting posthumous reputation apparently secure, he and his music were quickly forgotten at the onrush of the Romantic period, perhaps because his classical ideas were seen as old-fashioned. Later, during the classical revival of the early 20th century, Hummel was passed over. Like Haydn (for whom a revival had to wait until the second half of the 20th century), Hummel was overshadowed by Mozart. Due to a rising number of available recordings and an increasing number of live concerts across the world, his music is now becoming reestablished in the classical repertoire.

Notable students include Alexander Müller.

Wikipedia

Johann Nepomuk Hummel (14. listopadu 1778, Bratislava[1] – 17. října 1837, Výmar) byl rakouský hudební skladatel, klavírista, dirigent a hudební pedagog. Jeho hudba je příznačná pro přechodné období mezi klasicismem a romantismem.

Život

Hummel se narodil v Prešpurku, jak se tehdy nazývala dnešní Bratislava. Jeho otec, Johannes Hummel,[2] byl v té době ředitelem Císařské vojenské hudební školy ve Vídni a dirigentem Schikanederova divadelního orchestru v divadle Theater auf der Wieden. Jeho matka, Margarethe Sommer Hummelová, byla vdova po parukáři Josefu Ludwigovi. Byl pojmenován po českém světci Janu Nepomuckém. Hummel byl žákem F. P. Riglera v Bratislavě. Ve věku osmi let se stal žákem Wolfganga Amadea Mozarta. Mozart byl překvapen chlapcovým nadáním a po dva roky mu poskytoval nejen výuku, ale i ubytování. V devíti letech Hummel vystoupil dokonce na jednom z Mozartových koncertů.

Otec jej pak vzal na evropské turné. Po příjezdu do Londýna studoval u Muzia Clementiho a zůstal zde po čtyři roky. V téže době působil v Londýně rovněž Joseph Haydn a pro Johanna zkomponoval klavírní sonátu As-dur. Poté co ji Hummel uvedl na veřejném koncertě v Hanoverské koncertní síni mu Haydn údajně poděkoval a věnoval mu guineu.

Vypuknutí Velké francouzské revoluce a následující jakobínský teror přinutily Hummela zrušit plánované turné po Španělsku a Francii. Místo toho se vrátil do Vídně, pořádal koncerty a dále studoval u Johanna Georga Albrechtsbergera, Josepha Haydna, a Antonia Salieriho.

V té době přišel do Vídně i mladý Ludwig van Beethoven a začal studovat rovněž u Haydna a Albrechtsbergera. Tam se také oba mladí skladatelé seznámili a spřátelili. Beethovenův příjezd téměř zničil Hummelovu sebedůvěru. Byť bylo jejich přátelství poznamenáno vzestupy a pády, vyvinulo se v usmíření a vzájemný respekt. Později Hummel navštěvoval Beethovena ve Vídni i se svou ženou Elisabeth a žákem Ferdinandem Hillerem. Na Beethovenovo přání, Hummel improvizoval na vzpomínkovém koncertu na tohoto velkého muže. Při této příležitosti se také spřátelil s Franzem Schubertem, který mu věnoval své tři poslední klavírní sonáty. Jelikož však do doby prvního tištěného vydání sonát oba skladatelé zemřeli, změnili vydavatelé věnování na Roberta Schumanna, který byl v té době ještě aktivní.

V roce 1804 se stal Hummel koncertním mistrem knížete Esterházyho na zámku v Eisenstadtu, kde byl kapelníkem Joseph Haydn. S ohledem na Haydnovo zdraví převzal i většinu povinností kapelníka. Do této funkce byl jmenován až po Haydnově smrti v květnu roku 1809. Sám pak zůstal ve službách hraběte ještě další dva roky, když byl v květnu 1811 propuštěn pro zanedbání svých povinností. Vrátil se do Vídně a strávil dva roky komponováním. V roce 1813 se oženil s operní zpěvačkou Elisabeth Röckel. Následující rok pak společně uskutečnili koncertní turné po Rusku a několika dalších evropských zemích. Měli dva syny.

V letech 1816–1819 působil jako koncertní mistr ve Stuttgartu a v roce 1819 se stal hudebním ředitelem ve Výmaru. Ve Výmaru uzavřel vřelé přátelství s Goethem a naučil se oceňovat poesii Friedricha Schillera. Během svého pobytu ve Výmaru zval ke koncertům přední hudebníky té doby, takže se město stalo evropským hlavním městem hudby. V té době také položil základy penzijního zajištění hudebníků systémem benefičních koncertů, jejichž výtěžek šel ve prospěch penzijního fondu. Rovněž byl jedním z prvních skladatelů, který bojoval za zajištění hudebních autorských práv a proti intelektuálnímu pirátství vůbec.

V roce 1832 začal mít zdravotní potíže a již se nemohl plně věnovat svým povinnostem hudebního ředitele. Po Goethově smrti v březnu 1832 také ztrácel kontakt s místními divadelními kruhy. Uchýlil se proto do částečného důchodu a o pět let později zemřel.

Vliv

Busta Hummela v blízkosti Deutsches Nationaltheater ve Výmaru V roce 1828 Hummel publikoval svou školu klavírní hry: Ausführliche theoretisch-practische Anweisung zum Piano-Forte-Spiel. Během několika dnů se jí prodalo tisíce výtisků. Škola přinesla zejména nový způsob prstokladu a hraní ozdob. Na celé 19. století pak ovlivnila výuku hry na klavír a techniku klavírní hry. Z této školy vycházel i další z velkých hudebních pedagogů té doby, Carl Czerny, který byl později učitelem Ference Lista.

Hummelův vliv se projevuje v raných skladbách Fryderyka Chopina a Roberta Schumana. Ohlasy Hummelových klavírních koncertů č. 2 a-moll a č. 3 h-moll lze rozpoznat v obou Chopinových koncertech. To není překvapující, neboť Chopin musel slyšet Hummela na jeho koncertním turné po Polsku a Rusku a kromě toho měl Hummelovy koncerty ve svém aktivním repertoáru.[3]

Robert Schumann měl rovněž Hummelova díla ve svém repertoáru (zejména Sonátu fis moll, op. 81) a je považován za jeho žáka. Dalšími jeho žáky byli např. Friedrich Silcher, Ferdinand Hiller, Sigismond Thalberg a Adolf von Henselt. Několik lekcí dal i Felixi Mendelssohnovi. [4]

Dílo

Úplný seznam děl Johanna Nepomuka Hummela se nachází např. ZDE.

Hummelova hudba se vyvíjela zcela jiným směrem než hudba Beethovenova. Díly jako byla Sonata Fis-moll, op. 81 a Fantasie pro klavír, op. 18 směřoval k větší modernosti jak změnou klasické harmonické struktury tak i rozšířením sonátové formy.

Jeho hlavním nástrojem byl klavír, na němž byl jedním z největších virtuózů své doby. Napsal osm klavírních koncertů , deset klavírních sonát (z nichž čtyři jsou uvedeny bez opusových čísel, a jedna nebyla publikována), osm klavírních trií, klavírní kvartet, klavírní kvintet, dechový oktet, violoncellovou sonátu, dva klavírní septety, koncert a sonátu pro mandolínu, koncert pro trubku, koncert pro fagot F-dur, kvartet pro klarinet, housle, violu, a violoncello, skladby pro klavír na čtyři ruce, 22 oper a singspielů, mše a řadu dalších drobnějších prací. Kromě klavíru byla jeho oblíbeným nástrojem také kytara. Nápadný je nedostatek symfonických děl.

Poslední léta života

Hummeův hrob na historickém hřbitově ve Výmaru Na konci svého života Hummel zažil vzestup nové školy mladých skladatelů a virtuózů a zjistil, že jeho vlastní hudba pomalu vychází z módy. Jeho disciplinovaná a čistá technika ve stylu Clementiho a jeho vyvážený klasicismus, se dostal do rozporu s nastupující školou romantické bravurní techniky, jak jí reprezentoval třeba Franz Liszt. Hummel komponoval stále méně, i když byl pořád obdivován a respektován. Zemřel pokojně ve Výmaru v roce 1837. Stejně jako Mozart byl svobodným zednářem a podstatnou část své slavné zahrady věnoval výmarské zednářské lóži. Jeho hrob se nachází na historickém hřbitově ve Výmaru.

Ačkoli Hummel zemřel slavný a zdálo se, že jeho trvalá posmrtná pověst nebude nikdy ohrožena, jeho hudba byla s nástupem romantismu rychle zapomenuta. Snad i proto, že jeho klasické myšlenky byly považovány za staromódní. Oživení zájmu o období klasicismu na počátku 20. století Hummela minulo. Stejně jako Haydn byl i Hummel zastíněn Mozartem. V poslední době však vzhledem k rostoucímu počtu dostupných nahrávek i živých koncertů nastal ve světě i růst zájmu o dílo tohoto skladatele.

Wikipedia

Johann Nepomuk Hummel (* 14. November 1778 in Pressburg; † 17. Oktober 1837 in Weimar) war ein österreichischer Komponist und Pianist.

Leben

Johann Nepomuk Hummels Vater, Johannes Hummel, zuvor Musikmeister am Militärstift in Wartberg, zog 1786 mit seiner Familie nach Wien. Dort nahm Wolfgang Amadeus Mozart den begabten Johann Nepomuk in seinen Haushalt auf und gab ihm kostenlos Unterricht. 1788 bis 1793 unternahm der junge Klaviervirtuose in Begleitung seines Vaters Konzertreisen bis nach Dänemark und England. Nach seiner Rückkehr nach Wien nahm er Kompositionsunterricht bei Johann Georg Albrechtsberger und Antonio Salieri.

1804 wurde Hummel auf Joseph Haydns Empfehlung hin dessen Nachfolger als Hofkapellmeister beim Fürsten Esterházy; dort arbeitete er sieben Jahre lang, bis er aufgrund von Unstimmigkeiten entlassen wurde. Am 16. Mai 1813 heiratete er in der Wiener Pfarrkirche St. Joseph ob der Laimgrube die Opernsängerin Elisabeth Röckel; einer der Trauzeugen war Salieri. Zwei Söhne, der spätere Kapellmeister Eduard Hummel und der spätere Maler Carl Hummel, wurden 1814 und 1821 geboren.

In seinen Wiener Jahren war Hummel auch eng mit Beethoven befreundet und wirkte 1813/14 bei der Aufführung einiger Werke Beethovens mit. Im Februar 1814 unterzeichnete dieser einen launigen Brief an Hummel mit „Dein Freund Beethowen“.[1] Am 4. April 1816 schrieb Beethoven in Hummels Stammbuch den Rätselkanon „Ars longa, vita brevis“ WoO 170. Später soll Hummel Beethoven sogar finanziell unterstützt haben. Das berichtet ein Freund Hummels, der Weimarer Schauspieler Eduard Genast, der zugleich betont, dass Hummel ein äußerst großzügiger Mensch war:

„Hummel war nicht nur als Künstler, sondern auch als Mensch verehrungswürdig, denn viele unglückliche Familien wurden durch seine großmütige Hülfe dem Elend entrissen. Dabei durfte nie sein Name genannt werden, und in Weimar selbst hatte er einige seiner zuverlässigsten Freunde förmlich zu seinen Armenpflegern gemacht. Da ich oft von ihm zu solchem Dienst verlangt wurde, hatte ich Gelegenheit, Zeuge seiner uneigennützigen Großmut zu sein. Erst nach seinem Tode fand seine Gattin in einem geheimen Fache seines Schreibtisches die Dankbriefe Beethoven’s, welchen Hummel bis zu dessen Tode unterstützt hatte. Wie es gerade Hummel begegnen konnte, für geizig zu gelten, wäre unbegreiflich, wenn man nicht die Oberflächlichkeit des Urteils der Menge jeden Tag neu bestätigt fände. Freilich hatte er manche kleine Eigenheit, die mißdeutet werden konnte.“[2]

1816 bis 1818 war Johann Nepomuk Hummel Hofkapellmeister in Stuttgart, ab Januar 1819 Hofkapellmeister in Weimar. Hier wirkte er auch als Musiklehrer der 1811 geborenen Augusta von Sachsen-Weimar-Eisenach, der späteren Königin von Preußen und deutschen Kaiserin.

Hummel erwarb sich große Verdienste, indem er sich maßgeblich für einheitliche Urheberrechtsgesetze innerhalb der Staaten des Deutschen Bundes einsetzte. Gegen Lebensende verblasste sein Ruhm; dennoch starb er als einer der ersten reichen Komponisten der Musikgeschichte. Sein Grab befindet sich auf dem Historischen Friedhof Weimar.

Nach Hummels Tod ermöglichte Franz Liszt die Errichtung eines Hummel-Denkmals in Pressburg, indem er eine Reihe von Benefizkonzerten gab; die Hummel-Büste direkt vor der dortigen deutschen Botschaft stammt von 1887,[3] die Hummel-Büste hinter dem Deutschen Nationaltheater Weimar von 1895.[4] Seit 1898 trägt eine Straße in Wien-Hietzing in Erinnerung an Johann Nepomuk Hummel den Namen „Hummelgasse“. Ebenso wurde zum 50-jährigen Bestehen die „Musikschule Ottmar Gerster“ in Weimar 2016 auf Bestreben des derzeitigen Schuldirektors Gernot Grohs in „Musikschule Johann Nepomuk Hummel“ umbenannt.

Der Komponist

Hummel veröffentlichte unter anderem sechs Konzerte für Klavier und Orchester, acht Klaviersonaten (darunter zwei zu vier Händen), zahlreiche weitere Kompositionen für Klavier solo sowie Kammermusik; außerdem komponierte er eine Reihe von Opern und Singspielen, Kantaten und Messen.[5] Lediglich Sinfonien fehlen in seinem Werkverzeichnis; wahrscheinlich wollte er sich auf diesem Gebiet nicht mit Ludwig van Beethoven vergleichen.

Unter Hummels Werken für Klavier solo übten besonders die Fantasie Es-Dur op. 18 und die Sonate fis-Moll op. 81 großen Einfluss auf die Zeitgenossen aus, zum Beispiel auf Franz Schubert und Felix Mendelssohn Bartholdy. Hummels Einfluss ist auch in den frühen Werken Frédéric Chopins und Robert Schumanns deutlich erkennbar. Unter seinen kammermusikalischen Werken ist das Septett d-Moll für Klavier, Flöte, Oboe, Horn, Bratsche, Violoncello und Kontrabass op. 74 bemerkenswert, ebenso das Quintett Es-Dur/es-Moll für Klavier, Geige, Bratsche, Violoncello und Kontrabass op. 87, das die Besetzung von Schuberts Forellenquintett vorwegnimmt.

Von unverminderter Bedeutung ist das Konzert Es-Dur (eigentlich E-Dur) für Trompete und Orchester, dessen erster Satz heute ein Standardwerk für Aufnahmeprüfungen und Orchestervorspiele ist (WoO 1 von 1803).

Hummel Denkmal in seiner Geburtsstadt Preßburg (Bratislava). Ein Werk des Bildhauers Viktor Tilgner Hummels Musik repräsentiert den Übergang von der klassischen zur romantischen Ära. Dies lässt sich gut an seinen Kompositionen für Flöte verfolgen: Die frühen Werke ähneln denen seines Lehrers Mozart, die mittleren sind frühromantisch. Das Spätwerk ist hochromantisch in virtuoser Prägung.

Werke

Werkverzeichnis nach Opuszahlen bei 'IMSLP

Der Pianist und Klavierlehrer

Hummel galt als bedeutendster Pianist seiner Zeit und in dieser Eigenschaft neben Joseph Wölfl als schärfster Konkurrent Beethovens, dem er in krisenanfälliger Freundschaft verbunden war. Wie Beethoven war Hummel ein großer Improvisator. Nach Beethovens Tod und dessen eigenem Wunsch entsprechend improvisierte er am 7. April 1827 im Benefizkonzert von Beethovens langjährigem Sekretär Anton Schindler über den langsamen Satz der Siebten Sinfonie.

Gegen Ende seiner Karriere wirkte sein Klavierspiel etwas altmodisch; er bevorzugte weiterhin die leichtgängigen und hell klingenden Wiener Hammerflügel, wogegen sich im Konzertleben die dynamischeren englischen und französischen Instrumente durchgesetzt hatten.[6] Während des Spiels saß er sehr ruhig, auch beim Bewältigen höchster spieltechnischer Schwierigkeiten; sein Ideal war der „richtige und schöne Vortrag“[7].

Er war ein gesuchter Klavierlehrer und bildete viele namhafte Musiker aus, darunter Ferdinand Hiller, Adolf Henselt, Sigismund Thalberg, Friedrich Silcher und für kurze Zeit Mendelssohn.[8] Auch Liszt, Schüler Carl Czernys, wollte ursprünglich bei Hummel Unterricht nehmen, allerdings war dessen Honorarforderung zu hoch.[9] Czerny selbst, obgleich Beethovenschüler, schätzte Hummels Spiel und Rat.

1828 publizierte Hummel seine dreibändige Ausführliche theoretisch-practische Anweisung zum Piano-Forte-Spiel, die anhand zahlloser Notenbeispiele eine „gründliche“[10] Übepraxis illustriert.

Mitgliedschaften

1820 wurde Hummel in der Weimarer Loge Anna Amalia zu den drei Rosen, der auch Johann Wolfgang von Goethe angehörte, als Freimaurer initiiert.[11] Hummel war Mitglied des Institut de France, der Société des Enfants d’Apollon, der Ehrenlegion, der Genfer Société de Musique, der niederländischen Maatschappij tot Bevordering der Toonkunst, der Wiener Gesellschaft der Musikfreunde, der Londoner Philharmonic Society, des Weimarer Hausordens vom Weißen Falken und, im Unterschied zum protestantischen Weimarer Hof, der katholischen Kirche.

Wikipedia

Johann Nepomuk Hummel (Jean-Népomucène Hummel ; Presbourg, 14 novembre 1778 – Weimar, 17 octobre 1837), est un compositeur autrichien, élève de Mozart, de Haydn et de Salieri. Il est considéré comme l'un des meilleurs pianistes de concert d'Europe de son temps. Surtout connu pour son concerto pour trompette, il a consacré l'essentiel de son activité à des pièces pour le piano.

Chev. de la L.H. le 3 novembre 1826 (est Maître de la Chapelle de S.A. le Duc de Saxe Weimar)

Biographie

Johann Nepomuk naît à Presbourg, alors en Hongrie royale (aujourd'hui Bratislava en Slovaquie). Enfant prodige, il reçoit ses premières leçons de musique de son père Joseph Hummel, musicien de l'École impériale de musique militaire et chef d’orchestre du théâtre, puis de Franz Paul Rigler grand virtuose du temps qui enseigne les claviers à l'école royale. Ensuite, la famille s'installe à Vienne et le jeune Hummel est admis comme élève de Mozart qui l’héberge dans sa propre maison (1786-1788)2 et grâce à qui il donne son premier concert à Dresde à neuf ans en 1787.

Hummel entreprend assez jeune une tournée européenne. Il rencontre pendant cette période de prestigieux compositeurs, tels que Joseph Haydn (1791), qui, à l’issue d’un concert du jeune musicien, lui donne en remerciement une guinée. Hummel étudie aussi à Londres, où il reste quatre ans, auprès du compositeur italien Muzio Clementi, puis auprès d’Antonio Salieri, et il commence alors à composer.

Vers cette époque, le jeune Ludwig van Beethoven arrive à Vienne. On dit souvent qu’entre les deux compositeurs, il y avait une rivalité très marquée. En fait, ils sont amis, même si leurs relations connurent des hauts et des bas et que leurs partisans forment deux camps rivaux.

Hummel a 26 ans lorsqu'il succède à Joseph Haydn comme Hofkapellmeister (« maître de chapelle de la cour ») et donc directeur de la musique chez le prince Esterházy (1804). Il est déjà l'auteur de très nombreuses œuvres (concerto pour trompette en mi majeur, musiques de scène, dont 22 opéras) et consacre cette période de sa vie à l’écriture de pièces religieuses (cinq messes). En 1811, il quitte la cour du Prince.

En mai 1813, il épouse la chanteuse Elisabeth Röckel (de) (1793–1883), qui lui donne deux fils : Eduard (1814–1893), également musicien et Carl (1821–1907), peintre et aquafortiste. En 1816, la famille déménage à Stuttgart, où Hummel est nommé maître de chapelle. Il y reste jusqu'en 1818. L'année suivante, la famille s'installe à Weimar.

Hummel est également pianiste, le plus grand virtuose de l’époque selon ses contemporains, dont la renommée rivalise avec celle de Beethoven. Il donne ainsi des concerts dans toute l’Europe.

Wikipedia

Ján Nepomuk Hummel'[1] alebo Johann Nepomuk Hummel (* 14. november 1778, Bratislava – † 17. október 1837, Weimar, Nemecko) bol rakúsky[2]/nemecký[3] hudobný skladateľ, klavirista, kapelník a pedagóg.

Životopis

Narodil sa ako Joannes Nepomuc Antone Humel v Bratislave. Jeho otec Ján Hummel[4] bol divadelným kapelníkom v Bratislave a vo Viedni. Hummel bol žiakom F. P. Riglera v Bratislave, a v rokoch 1785 – 1787 svojho spolubývajúceho vo Viedni W. A. Mozarta, ktorý ho učil bezplatne.

Pôsobil určitý čas ako nástupca J. Haydna v Eisenstadte, potom v Stuttgarte a vo Weimare.

Preslávil sa brilantnou hrou a improvizáciou. Okrem početných skladieb pre klavír (sonáty, variácie, rondá, fantázie a klavírne koncerty), písal aj komorné skladby, opery, kantáty a omše. Jeho približne 130 skladieb sa vyznačuje skôr virtuóznou bravúrou a hravosťou ako citovou hĺbkou.

Jeho škola klavírnej hry (1828) ako jedna z prvých metodicky uplatňuje racionálny prstoklad. K jeho žiakom patril Carl Czerny, A. Henselt, Ferdinand Hiller, S. Thalber a Adolf von Henselt. Niekoľko lekcií dal aj Mendelssohnovi-Bartholdymu.[5]

Hummel bol idol nemeckého biedermeieru, obdobia, v ktorom sa meštianstvo v úsilí spamätať sa z heroických hrôz napoleonských vojen vyhýbalo i v umení všetkému vzrušujúcemu, všetkému, čo viedlo do tajomných hlbín, a uspokojovalo sa s elegantnou uhladenosťou, pôvabnou duchaplnosťou a príjemnou zábavou.

Wikipedia