Bartłomiej (I) Starszy (ur. w okr. 1150–1160, zm. po 19 listopada 1219[1]) – XIII-wieczny możny pomorski, członek rodu Świętoborzyców.

Syn kasztelana szczecińskiego Warcisława II Świętoborzyca. Wymieniony został na liście świadków fundacji klasztoru w Białobokach z roku 1208 oraz konfirmacji dóbr klasztoru eldeńskiego z 1218. Zmarł prawdopodobnie podczas wyprawy księcia dymińskiego Kazimierza II (według tradycji nowożytnej, także ojca[2]%29 do Palestyny w 1219[1].

Identyfikowany jest z kasztelanem choćkowskim Bartoszem, wspomnianym jako świadek przy nadaniu i konfirmacji dóbr klasztoru grobskiego z roku 1216. Ponieważ imię Bartosz jest skróconą formą imienia Bartłomiej, przypuszcza się że Bartłomiej z rodu Świętoborzyców otrzymał kasztelanię choćkowską po odzyskaniu jej z rąk księcia rugijskiego Jaromara I na przełomie 1215/1216[1].

Dynastie Greifen je dynastie vévodů panujících v Západním Pomořansku od 12. do 17. století. Název rodu vznikl v 15. století a pochází od Gryfa, bájného zvířete, jehož užívali členové rodiny jako svého erbu od roku 1214.

www.ruegenwalde.com http://www.ruegenwalde.com/greifen/

Historie rodu Greifen Erik I. Pomořanský Erik I. Pomořanský Erik II. Pomořanský Barnim IX. Pomořanský Boguslav XIII. Pomořanský

Geneze rodu Geneze rodu Greifen není stále známá. Zcela určitě byli slovanského původu, o jejich kořenech však existuje řada hypotéz. Některé poukazují na to, že Greifenové byli spřízněni s Piastovci, jiné, že měli společného předka se Soběslavci nebo byli potomky pomořanského knížete Świętobora . Jan Długosz tvrdil, že pocházeli z malopolského rodu Świebodziců. Rodová tradice se odvolávala na legendárního místního Gryphusa nebo Baltusa jako prvního představitele rodu.

Počátky dynastie Za historického prapředka dynastie se považuje Vartislav (Warcisław) I., který byl rodovým knížetem svázaným s hrady na řece Parsętě - Białogardem a Budzistowem. To jeho v letech 1120-1123 Boleslav III. Křivoústý učinil svým vazalem a jako léno mu nadal celé Západní Pomořansko. Po smrti Vartislava I. zřejmě v roce 1135 po něm trůn převzal jeho bratr Racibor I. Současný pomořanský vládce z dynastie Greifen – Boguslav I. započal sbližování dynastie s velkopolskými Piastovci, když se oženil s dcerou Měška III. Starého Anastázií. Musel čelit i nájezdům Dánů, kteří v další generaci učinili Greifeny svými leníky. Období pozdního středověku

Po porážce Dánů v bitvě s Němci u Bornhöved v roce 1227 ztratili Dánové nadvládu v Baltu a Greifenové byli podle vůle císaře Fridricha II. Štaufského nuceni uznat závislost na braniborských markrabatech. V té době panoval velmi energický Barnim I., jemuž se podařilo odejmout část Braniborska a znovu sjednotit celé západní Pomořansko. Nemohl však po své smrti v roce 1295 zabránit jeho rozpadnutí na dva státní útvary: knížectví wołogoské a knížectví štětínské. Další dělení a množství mužských členů rodů v 14. století způsobily že wologiské knížectví bylo děleno ještě několikrát. V roce 1331 štětínský kníže Barnim III. Veliký, chtěje se oddělit vlivu Braniborska, dal se pod ochranu papeže. Vologoská knížata zase, aby pozvedli svou mezinárodní prestiž, začali hledat spojenectví u nově vzniklého Polského království Vladislava I. Lokýtka.

Blízké kontakty s polskými králi z dynastie Piastovců měly za následek šanci na získání polského trůnu po smrti Kazimíra III. Velikého. Jeho designovaný nástupce Kazimír IV. zvaný Knížátko, jím byl jako vnuk polského monarchy adoptován a držel mnoho nadání, jež mu umožňovala konkurovat Anjouovcům a otevíraly mu reálné šance na získání uherské koruny po Ludvíku I. Velikém. Pozdější vývoj a dynastická politika tyto plány zhatily.

Královskou korunu získal jiný Greifen, Erik VII. Pomořanský, který v roce 1397 usedl na třech trůnech, spojených v Kalmarské unii - na trůn Dánska, Norska a Švédska jako dědic a potomek po přeslici dánské dynastie Estridssenů (byl pravnukem posledního dánského krále z této dynastie, Valdemara Atterdaga, vnukem jeho starší dcery Ingeborg). Erikova vláda ve Skandinávii skončila neúspěšně, když byl v letech 1439 - 1442 sesazen s trůnů všech tří království.

V tomtéž století Greifenové participovali ve velké válce s Řádem německých rytířů. Jak linie wołogoská, tak linie štětínská lavírovaly mezi křižáky a polským králem Vladislavem II. Jagellonským, podporujíce politicky tu jednu, tu druhou stranu. V době Třináctileté války tyto diplomatické kličky přinesly knížeti Erikovi II. územní zisky ve Východním Pomořansku, v zemích Lauenburg a Bütow (Lęborsko-Bytowsko).

Ke konci 15. století visela nad dynastií hrozba vymření. V roce 1478 zemřel bez potomků rujanský a wologoský kníže Vartislav X. Ještě předtím, v roce 1464, vyhasla knížetem Ottou III. štětínská větev. Jediným představitelem dynastie v mužské linii tak zůstal syn Erika II. kníže Boguslav X. Díky vztahům s polským královstvím a později se Svatou říší římskou se mu podařilo zabránit připojení Západního Pomořanska k Braniborsku. Provedl základní reformu majetkovou, administrativní i vojenskou a posílil pomořanský stát, vytvořiv z něj jeden státní organismus. Dočkal se rovněž řady dětí, které zajistily trvání dynastie. Dynastie v období renesance

Nástupci Boguslava X., Barnim IX. Pobožný a Jiří I. Pomořanský podporovali hospodářský rozvoj vévodství. Po roku 1525 přes vyhlášení Wormského ediktu začali rovněž tolerovat luteránství. v roce 1534 se na sněmu v Trzebiatowu rozhodli přijmout luteránství jako závazní náboženstvív Západním Pomořansku. Reformace měla následně vliv na dynastickou politiku i na zahraniční vztahy vévodství. Greifenové se zapojili do Šmalkaldské ligy a ženili se s členkami rodů Wettinů, Welfů a Hohenzollernů. Přestože vévodství leželo na okraji, významně se rozvíjelo jak hospodářsky, tak kulturně. Nevyhnuly se mu však hrůzy třicetileté války v první polovině 17. století. Konec dynastie

Ke konci 16. století začal rod vyhasínat. Vévoda Boguslav XIII. sice ještě měl syny, ale žádný z nich se již potomků nedočkal. Poslední mužský představitel Greifenů - Boguslav XIV - musel ještě krátce před smrtí čelit okupaci Západního Pomořanska císařskými vojsky Albrechta z Valdštejna a později, nemaje šanci na úspěšný odpor, uznat protektorát Švédska.

Bogislav XIV. zemřel v roce 1637, aniž reálně vládl ve svém panství. To podle dynastické smlouvy z Grimnitz z roku 1529 mělo připadnout Hohenzollernům. Bylo však rozděleno na dvě okupační pásma - švédské a braniborské.

Poslední představitelka dynastie, dcera Boguslava XIII. Anna Pomořanská (Anna de Croy), zemřela v roce 1660.

Genealogický strom Genealogia Gryfitow.svg

Gryfino (německy Greifenhagen, Griphenhagen nebo Griphinhagen) je okresní město v západopomořanském vojvodství na severozápadě Polska. Leží u břehu Odry na Weltynské pláni. Mezi řekou a hranicí s Německem, kterou tvoří západní rameno Odry, se nachází Národní park Údolí dolní Odry (německy Nationalpark Unteres Odertal). Podle údajů z 31. prosince 2008 mělo město 21 065 obyvatel.

V raném středověku zde stávala slovanská rybářská vesnice zvaná Dąbrowa. Samotné město však vzniklo až ve třináctém století. Městská práva zapsaná v listině vydané knížetem Barnimem I. získalo v roce 1254.

Městský znak je odvozen z pečetidla používaného ve středověku. V bílém poli je doleva otočený červený pologryf se žlutým zobákem a drápy. Pod ním se nachází zelená větev a v pravé části žlutá šestiramenná hvězda. Obrysy všech prvků erbu jsou černé. Pologryf odkazuje na západopomořanský vévodský rod Greifenů.

V únoru probíhá v městském kulturním centru Týden českých a slovenských filmů.

Ve městě se narodil narodil Tomasz Adam Kaniewski, autor učebnice českého jazyka pro Poláky.

http://kpbc.umk.pl/dlibra/publication?id=14081&from=&dirids=1&tab=1...

http://kpbc.umk.pl/dlibra/docmetadata?id=23515&from=publication

From https://pl.wikipedia.org/wiki/Bart%C5%82omiej_M%C5%82odszy :

Bartłomiej (II) Młodszy (ur. 1206?, zm. przed 1260[1]) – XIII-wieczny możny pomorski, członek rodu

Świętoborzyców.

Syn kasztelana szczecińskiego Warcisława Młodszego; w historiografii błędnie identyfikowany,

jako świadek przy czynnościach prawnych z lat 1235-1254, dotyczących donacji na rzecz

opactwa cysterskiego w Kołbaczu[2][1].

Przypuszczalnie był identyczny z rycerzem Bartłomiejem z Polic, znanym z dokumentów

wystawionych w latach 1243-1259[2]. Bartłomiej ten w 1243 roku, jako lennik księcia Barnima I

nadał szczecińskim cysterkom wieś Golęcino. Pojawił się także na liście świadków przy lokacji

Gardźca w 1249 roku; przy nadaniu prawa patronatu nad parafią w Pyrzycach (1250), oraz w

1252 roku, przy nadaniach donacyjnych cysterkom szczecińskim[2][1]. Brak jego osoby przy

lokacji Polic w 1260 roku, wskazuje, że musiał umrzeć przed tą datą roczną[2][1].==

---

Bartłomiej (II) Mładší (narozený před1206), Zemřel před 1260 [1]) - 13. století-mocný pomeranian,

člen rodiny Świętoborzyce.

Syn kastelana Štětínského Warcisława Mladšího; v historiografii chybně identifikován jako

svědek v právních aktech z let 1235-1254 ohledně darů pro cisterciácké opatství v Kołbaczi [2]

[1].

Pravděpodobně byl totožný s rytířem Bartłomiejem z Polic, známým z dokladů vydávaných v

letech 1243-1259 [2]. Bartłomiej v 1243, jako lénnik prince Barnima I nadal vesnici Golęcino pro

Štětínské cysterciáky. On také se objevil na seznamu svědků v místě Gardźca v roce 1249; při

udělení práva na záštitu nad farou v Pyrzyci (1250) a v roce 1252 při darování štetínským

cysterciákům [2] [1]. Nedoložení jeho osoby na místě Polic v roce 1260 naznačuje, že před tímto

výročním datem zemřel [2] [1].
(Nebo žil jinde) !!! Pokud měl syna, tak se narodil v místě Police v letech cca 1235-1240. Pokud

někdo z nich odešel směrem na Prahu není známo, ale v Praze žil rytíř a dvořan, který pak získal

místo Zípce - asi po roce 1273. Tedy ještě za panování Přemysla Otakara II, který žil až do roku

1278. V roce 1273 byl syn Bartoloměje ve věku 33-38 let. Pokud se oženil a narodili se mu

"Vznata" * 1265, Vícemil * 1270. Je třeba vše potvrdit !!!

---

Narodil se v Kolobzregu před rokem 1206.

The name Police appears for the first time in written sources in 1249. The document from this year mentions their owner - knight Bartłomiej (Bartholomeus de Polyz). Probably after his no-death, Police became the property of Prince Barnim I, who in 1260 gave them municipal rights in the Magdeburg variety(9). However, the history of the city is much older and it belongs to the time when the first groups of Slavs appeared.

Around 1259, the settlement in Police, after the deathless property of its owner, was taken over by Prince Barnim I. This prince, famous for locating towns, gave the Police city rights. In 1260, north of the town in question, he founded the city under the Magdeburg Law. The new center received 68 zlotys of land along with meadows and forests, two islands on the Odra River with the right to fish one mile up and down the river

http://historia.polic.zachpomorskie.pl/-s189-k936.html

Je z rodu Griffin.

Rodina manželky Bartholomäus je navržena chartem ze dne 17. června 1249, pod kterým "Barnym ... Slauorum Dux" daroval majetek Kloster Colbaz charterem z června 1249 svědkem "Bartolomeus cognatus noster ..." [196]. Pojem "cognatus" je často (i když ne výlučně) používán k označení švagra. Je proto možné, že se Bartholomäus oženil se sestrou vévody Barnima I.. Stejný dokument se však také nazývá "ducis domini Wartislaui cognati nostri", což naznačuje, že tento výraz nebyl používán striktně.

Roku 1277 až 1280 informace o pobočné větvi rytířů Swantiboritz již mizí. Tudíž předpokládejme, že kolem roku 1260 umírá v Polici v Pomořansku..

Jeho syn odchází z Police a přichází na pražský hrad. Tato hypotéza však potřebuje další a další upřesnění resp. vyvrácení.

---

from http://fmg.ac/Projects/MedLands/POMERANIA.htm#DobroslawaM1BoleslawK...

BARTHOLOMÄUS (-after 17 Jun 1249). "Bartholomeus filius Wartizlaui iunioris" witnessed the charter dated 1235 under which "Barnym…dux Pomeranorum" granted protection to Kloster Colbaz[192]. His parentage is confirmed by the charter dated 1274 under which "Kazimarus filius Suantobori" confirmed donations made to Kloster Colbaz made by "bone memorie Kazimari avi nostri, fratrisque sui Wartizlavi, et filii sui Bartholomei, patrisque nostri Suantobori, et cognati nostri Wartizlaui, Bartholomei filii, predecessorum nostrorum", by charter dated 1274[193]. "Bartholomeus filius Wartizlai iunioris…" witnessed the charter dated 1240 under which "Barnym…dux Pomeranorum" confirmed property of Kloster Colbaz[194]. "Barnym…dux Pomeranorum" confirmed a donation to Kloster Colbaz made by "agnatus noster dominus Zuantoborus filius Kazemeri" by charter dated 1244, witnessed by "Suantoborus ipse et Kazimerus filius eius, Bartholomeus filius Wartizlaui…"[195]. m ---. The parentage of the wife of Bartholomäus is suggested by the charter dated 17 Jun 1249 under which "Barnym…Slauorum Dux" donated property to Kloster Colbaz by charter dated Jun 1249 witnessed by "Bartolomeus cognatus noster…"[196]. The term "cognatus" is frequently (although not exclusively) used to indicate brother-in-law. It is therefore possible that Bartholomäus married Duke Barnim´s sister. However, the same document also named "ducis domini Wartislaui cognati nostri", which suggests that the term was not used strictly.

viz: Pommersches Urkundenbuch. Bd. 2. Abt. 1, 1254-1278 - 3/12 nr. 299

---

BARTHOLOMÄUS (po 17 červnu 1249). "Bartholomeus filius Wartizlaui iunioris" byl svědkem Charty z roku 1235, podle níž "Barnym ... dux Pomeranorum" poskytoval ochranu Klosterovi Colbazovi [192]. Jeho rodiště je potvrzeno chartem z roku 1274, podle něhož "Kazimarus filius Suantobori" potvrdil dary udělené Klosterovi Colbazovi z "pevné paměti Kazimari avi nostri, fratrisque sui Wartizlavi, et filii sui Bartholomei, Patrisque nostri Suantobori, et cognati nostri Wartizlaui, Bartholomei filii, předchůdce nostrorum ", listinou z roku 1274 [193]. "Bartholomeus filius Wartizlai iunioris ..." byl svědkem Charty z roku 1240, podle které "Barnym ... dux Pomeranorum" potvrdil majetky Kloster Colbaz [194]. "Barnym ... dux Pomeranorum" potvrdila darovat Klosterovi Colbazovi "agnatus noster dominus Zuantoborus filius Kazemeri" chartem z roku 1244, který byl svědkem "Suantoborus ipse et Kazimerus filius eius, Bartholomeus filius Wartizlaui ..." [195]. m ---. Rodina manželky Bartholomäus je navržena chartem ze dne 17. června 1249, pod kterým "Barnym ... Slauorum Dux" daroval majetek Kloster Colbaz charterem z června 1249 svědkem "Bartolomeus cognatus noster ..." [196]. Pojem "cognatus" je často (i když ne výlučně) používán k označení švagra. Je proto možné, že se Bartholomäus oženil se sestrou vévodkyně Barnimové. Stejný dokument se však také nazývá "ducis domini Wartislaui cognati nostri", což naznačuje, že tento výraz nebyl používán striktně.

---

The House of Griffins or House of Pomerania (German: Greifen; Polish: Gryfici), also known as House of Greifen,[4] was a dynasty of dukes ruling the Duchy of Pomerania from the 12th century until 1637. The name "Griffins" was used by the dynasty after the 15th century[5] and had been taken from the ducal coat of arms. Wartislaw I (around 1091 – died August 9, 1135) was the first historical ruler of the Duchy of Pomerania and the founder of the Griffin dynasty. The most prominent Griffin was Eric of Pomerania, who became king of the Kalmar Union in 1397, thus ruling Denmark, Sweden and Norway. The last Griffin duke of Pomerania was Bogislaw XIV, who died during the Thirty Years' War, which led to the division of Pomerania between Brandenburg-Prussia and Sweden. Duchess Anna von Croy, daughter of Duke Bogislaw XIII and the last Griffin, died in 1660.

Name of the Dynasty

The dynasty is known by two names, Pomerania, after their primary fief, and Griffin, after their coat of arms, which had featured a griffin since the late 12th century: The first verifiable use of the griffin as the dynasty's heraldic emblem occurred in a seal of Casimir II, Duke of Pomerania, which showed the imaginary beast within a shield, and was attached to a document dated 1194.[6][7] The name Pomerania comes from Slavic po more, which means "[land] along the sea".[8]

Origins and branches[edit]

The origins of the Griffins are not clear. Most theories derive them from either local Slavic nobility or a cadet branch of the Polish house of Piasts.[1][2] Medieval Polish chronicler Jan Długosz connected them with Polish noble family of Świebodzice from the south province of Poland named the Lesser Poland, who also used a griffin as their coat-of-arms and who in turn might also have been a cadet branch of the Piasts. At any rate, chronicler Gallus Anonymus in his Gesta principum Polonorum calls the Griffins "close cousins" of then-contemporary Bolesław III of Poland, directly implying a close dynastic relationship with the Piasts.

In the 17th century, the Griffins derived their roots from legendary beings from Sorbs mythology called Gryphus or Baltus.[9]

The first known members of the Griffins were the brothers Wartislaw I and Ratibor I. Wartislaw would be the ancestor of the line of dukes that ruled the Duchy of Pomerania until 1630; Ratibor would be the ancestor of the Ratiborides branch of the Griffins, that was to rule the lands of Schlawe-Stolp until the line became extinct and the area was incorporated in the Duchy of Pomerania. The first known member of the Swantiborides branch of the Griffins, notable as castellans of Pomeranian cities, was Wartislaw (II) Swantiboriz.

Wartislaw I to Bogislaw IV and Otto I

1.Wartislaw I († between 1134 and 1148) 1.Bogusław I (* about 1130; † 1187) ∞ (I) Walburgis († 1177), daughter of Valdemar I of Denmark;

(II) Anastasia, daughter of Mieszko III of Poland and Eudoxia of Kiev  1.(I) Ratibor (* 1160; † 1183) ∞ Salome, daughter of Mieszko III of Poland and Eudoxia of Kiev 2.(I) Wartislaw II. (* 1160; † 1184) ∞ Sophia, daughter of Bolesław IV. of Poland 3.(II) Bogislaw II. (* um 1177; † 1220) ∞ Miroslawa (†1233) , Daughter of Mestwin I of Pomerelia and Swinislawa 1.Woislawa († 1229) 2.Barnim I (* ca. 1217/19; † 1278) ∞ (I) Marianne, Daughter of William of Lüneburg and Helene of Denmark

(II) Margarete of Brunswick

(III) Mathilde (Mechthild) († 1316), Daughter of Otto III, Margrave of Brandenburg and Beatrix of Böhmen  1.(I) Anastasia (* 1245; † 1317) ∞ Henry I of Mecklenburg (1230–1302) 2.(II) Bogislaw IV (*1258; † 1309) → Pomerania-Wolgast (see section below) 3.(III) Barnim II (* about 1277; † 1295) 4.(III) Otto I (* about 1279; † 1344) → Pomerania-Stettin (see section below) 5.(III) Miroslawa († 1328) ∞ Nikolaus I of Schwerin 6.(III) Beatrix († 1300 or 1315) ∞ Henry II of Werle 7.(?) Dobroslawa ∞ Jaczo of Salzwedel

4.(II) Casimir II (* c. 1180, † 1219) ∞ Ingardis of Denmark 1.Wartislaw III(* c. 1210; † 1264) ∞ Sophia 2.Elisabeth († 1222)

5.(II) Dobroslawa (* before 1187, † c. 1226)

2.Casimir I. (* after 1130; † 1180) ∞ Pritolawa

2.Ratibor I († 1156) → Ratiborides 3.Swantibor → Swantiborides

---

Bogislaw IV to Bogislaw X (Pomerania-Wolgast, -Barth, and -Stolp)

1.Bogislaw IV (*1258; † 1309) ∞ (I) Mechthild († vor 1309), Daughter of John I of Brandenburg and Jutta of Saxony

(II) Margareta, (Daughter of Wizlaw II of Rügen and Agnes of Brandenburg  1.(II) Euphemia of Pomerania (1289–1330) ∞ Christopher II of Denmark 2.(II) Margareta (1287–1337) ∞ (I) Nikolaus of Rostock († 1314), (II) John of Ścinawa († 1365) 3.(II) Wartislaw IV (* before 1290; † 1326) ∞ Elisabeth of Lindau-Ruppin (?)  1.Bogislaw V-Stolp (* c. 1318; † 1373/74)[10] ∞ (I) Elisabeth of Poland,[10] daughter of Casimir III of Poland and Aldona of Lithuania

(II) Adelheid of Brunswick-Grubenhagen,[10] daughter of Ernest I of Brunswick-Grubenhagen and Adelheid of Everstein  1.(I) Casimir IV (* c. 1351; † 2.1.1377)[10] ∞ (I) Johanna (Kenna) († 1368), daughter of Olgierd of Lithuania and Mary of Witebsk

(II) Margareta († 1409), daughter of Siemowit III of Masovia and Eufemia of Toppau 2.(I) Elisabeth of Pomerania (* 1347; † 15.2.1393)[10] ∞ Charles IV, Holy Roman Emperor[10] 3.(I) Daughter 2 4.(II) Wartislaw VII (* 1363/64; † 1395)[10] ∞ Maria of Mecklenburg,[10] daughter of Henry III of Mecklenburg 1.Eric (Bogislaw) of Pomerania (* 1382; † 1459)[10] ∞ Philippa, daughter of Henry IV (England). 2.Catherine of Pomerania (* c. 1390; † 4.3.1426)[10] ∞ John of Pfalz-Neumarkt 1.Christopher III of Denmark

5.(II) Bogislaw VIII (* c. 1364; † 11.2.1418)[10] ∞ Sophie of Holstein 1.Bogislaw IX (* 1407/10; † 7.12.1446)[10] ∞ Maria of Masovia,[10] daughter of Siemowit IV of Masovia and Alexandra of Lithuania 1.Sophia (* c. 1435; † 24.8.1497)[10] ∞ Eric II, Duke of Pomerania-Wolgast[10] 2.Alexandra

6.(II) Barnim V (* 1369; † 1402/04)[10] 7.(II) Margareta

2.Barnim IV (* 1325; † 22.8.1365)[10] ∞ Sophie, daughter of John II of Werle 1.Wartislaw VI (* c. 1345; † 1394) ∞ Anna, daughter of John I, Duke of Mecklenburg-Stargard 1.Barnim VI (* c. 1365; † 1404) ∞ Veronica of Hohenzollern 1.Wartislaw IX (* um 1400; † 1457) ∞ Sophia of Saxe-Lauenburg, daughter of Eric IV 1.Eric II. (* c. 1425; † 1474) ∞ Sophia († 1497), daughter Bogislaw IX of Pomerania-Stolp 1.Bogislaw X (* 1454; † 1523) 2.Casimir VII. (VI.) (* c. 1455; † 1474) 3.Wartislaw XI (after 1465–1475) 4.Barnim († 1474) 5.Elisabeth, Priorin in Verchen abbey († 1516) 6.Sophia, (* 1460, † 1504) ∞ Magnus II of Mecklenburg 7.Margarete († 1526), married to Balthasar of Mecklenburg 8.Catherine (ca. 1465–1526), ∞ Duke Henry IV of Brunswick and Lunenburg (1463–1514), Prince of Wolfenbüttel 9.Mary, Äbtissin of Wollin († 1512)

2.Wartislaw X (* c. 1435; † 1478) ∞ (I) Elisabeth († 1465), widow of Joachim of Pommern-Stettin, daughter of John of Brandenburg-Kulmbach

(II) Magdalena of Mecklenburg, widow of Count Burkhard of Barby  1.(I) Swantibor († 1464) 2.(I) Ertmar († 1464)

3.Elisabeth 4.Christoph

2.Barnim VII (* um 1390; † 1450) 3.Elisabeth, Äbtissin of Kammin

2.Wartislaw VIII ∞ Agnes of Saxe-Lauenburg, daughter of Eric IV of Saxe-Lauenburg 1.Barnim VIII. (* c. 1406, † 1451) ∞ Anna of Wunstorf 1.Agnes (1434–1512) ∞ (I) 1449 Frederick of Altmark (the Fat)

(II) 1478 George II of Anhalt-Zerbst

3.Sophie ∞ Henry I of Brunswick

2.Bogislaw VI 3.Elisabeth ∞ Magnus I of Mecklenburg

3.Wartislaw V

4.(II) Jutta (1290–1336), Äbtissin in Krummin abbey 5.(II) Elisabeth (1291–1349) ∞ Eric I of Saxe-Lauenburg

---

Otto I to Otto III (Pomerania-Stettin)

1.Otto I (* c. 1279; † 1344) ∞ Elisabeth (*1281), daughter of Gerhard II, Count of Holstein-Plön and Ingeborg of Sweden 1.Barnim III (before 1300; † 24.08.1368)[10] ∞ Agnes (1318–1371), daughter of Henry II, Duke of Brunswick-Lunenburg (Grubenhagen) 1.Otto 2.Casimir III (* before 1348; † 1372)[10] 3.Swantibor I (III) (* ca 1351; † 21.6.1413)[10] ∞ Anna of Hohenzollern, daughter of Albrecht of Nuremberg (the Pretty) 1.Otto II (* c. 1380; † 27.3.1428)[10] ∞ Agnes, daughter of John II, Duke of Mecklenburg-Stargard and Wilheida of Lithuania 2.Casimir V (VI)[10] (* after 1380; † 12.4.1435)[10] ∞ (I) Catherine of Brunswick-Lüneburg († 1429), daughter of Bernard I, Duke of Brunswick-Lüneburg (Celle)

(II) Elisabeth († 1451), daughter of Eric I, Duke of Brunswick-Lüneburg (Grubenhagen) 1.(I) Joachim the Elder (* um 1424) 2.(I) Anna († 1447) ∞ John V of Mecklenburg-Schwerin 3.(I) Joachim the Younger (* after 1424; † 1451)[10] ∞ Elisabeth (* 1425; † 1465), daughter of John of Brandenburg and Barbara of Saxe-Wittenberg 1.Otto III (* 29.5.1444; † 10.9.1464)[10]

3.Albrecht 4.Margareta

4.Bogislaw VII (*before 1355; † 1404)[10]

2.Mechthild († 1331) ∞ John III of Werle († 1352)

---

Bogislaw X to Bogislaw XIV

1.Bogislaw X (* 1454; † 1523) ∞ Anna (1476–1503), daughter of Casimir IV. of Poland 1.Sophie of Pomerania (* 1498, † 1568) ∞ Frederick I of Denmark 2.George I (* 1493, † 1531) ∞ (I) Amalia (* 1490; † 1525), daughter of Elector Palatine Philip and Margaret of Bavaria

(II) Margarete of Brandenburg, daughter of Joachim I of Brandenburg and Elisabeth of Denmark.  1.(I) Bogislaw (* 1514) 2.(I) Phillip I (* 1515; † 1560) ∞ Maria († 1583), daughter of John of Saxony 1.Georg (died early) 2.Erich (died early) 3.John Frederick (* 1542; † 1600) 4.Bogislaw XIII (* 1544; † 1606) ∞ Clara, daughter of Francis of Brunswick-Lüneburg  1.Philip II (* 1573; † 1618) ∞ Sophia, daughter of John II, Duke of Schleswig-Holstein-Sonderburg 2.Francis (* 1577; † 1620) ∞ Sophia, daughter of Christian I of Saxony 3.Bogislaw XIV (* 1580; † 1637) ∞ Elisabeth, daughter of John II, Duke of Schleswig-Holstein-Sonderburg and Elisabeth of Brunswick-Grubenhagen 4.Ulrich (* 1589; † 1622) ∞ Hedwig of Brunswick († 1650) 5.Anna ∞ Ernest of Croy and Aerschot 1.Ernest Bogislaw of Croy

5.Ernest Louis (* 1545, † 1592) ∞ Sophia Hedwig (1561–1631), daughter of Julius of Brunswick-Wolfenbüttel 1.Hedwig Maria 2.Elisabeth Magdalena 3.Philipp Julius(* 1584, † 1625) ∞ Agnes, daughter of John George of Brandenburg.

6.Barnim X (IX) 7.Casimir VI (IX) (* 1557, † 1605) 8.Amalia (died unmarried) 9.Margaret ∞ Duke Francis II of Saxe-Lauenburg 10.Anna ∞ Ulrich of Mecklenburg-Güstrow

3.(I) Margaret (1518–1569) ∞ Ernest III of Brunswick-Grubenhagen 4.(II) Georgia (* 1531; † 1574) ∞ Stanislaus Latalski Count of Latochin

3.Anna (* 1492, † 1550) ∞ George I of Silesia of Silesia-Liegnitz 4.Barnim (* before 1501, † before 1501) 5.Barnim IX (* 1501, † 1573) 6.Elisabeth († before 1518) 7.Otto (* before 1503, † before 1518) 8.Casimir VIII (* 1494, † 1518) 9.Christopher; probably an illegitimate son, as Junker Christopher, Tochof of Schwerin

---

Branches

Ratiborides

Members of the Ratiborides (Ratiboriden) branch were most probably descendants of Ratibor I, a brother of Wartislaw I.[5]
1.Ratibor I 1.Bogislaw, ∞ (I) N.N.; (II) a daughter of Mieszko III of Poland[5] 1.(I) Bogislaw (III), ∞ another daughter of Mieszko III of Poland[5]
2.(II ?) Ratibor II (either half-brother of Bogislaw III or cousin)[5]

Swantiborides

The Swantiborides (Swantiboriden) were related to the Griffins, but the link remains unclear. Probably they descend from Swantibor, a Pomeranian duke overthrown in a rebellion and expelled to Poland in 1105/06. This Swantibor might have been a cousin of Swantopolk, a Pomeranian duke defeated by Boleslaw III of Poland in a campaign of 1111/12. Yet, these assumptions all remain speculative.[5]
1.Wartislaw (II) Swantiboriz (↑ 1196), Castellan of Stettin (Szczecin) ∞ unknown wife 1.Bartholomäus († 1219), Castellan of Gützkow ∞ unknown wife 1.Wartislaw (* 1175/80, ↑ 1233), Castellan of Stettin, Herr von Gützkow 1219 ∞ Dobroslawa, widow of Boleslaw of Poland Prince of Kujavia, daughter of Bogislaw I 1.Bartholomäus (+ 1206/10, ↑ 1259/60) 2.Wartislaw (↑ 1230/32), Castellan of Stettin 3.Konrad (↑ 1233), Canon at Kammin Cathedral 1176/1186, provost 1186/1189 and 1208, Bishop of Kammin 1219 4.Casimir (↑ 1219), Castellan of Kolberg (Kołobrzeg) ∞ unknown wife 1.Swietoslawa / Swiatochna (↑ after 1217) 2.Swantibor (* 1219, ↑ 1244) ∞ unknown wife 1.Casimir (↑1277/1280), Castellan of Kolberg ∞ Miroslawa, who secondly married Johann Ramel, Castellan of Kolberg and Pomeranian counsellor 1265/1297.

3.daughter 3 ∞ Czyrnek, Castellan of Kolberg

Griffins Kings and Queens

Statue of King Eric at Darłowo Castle in Poland1.Eric of Pomerania, son of Wartislaw VII, was King of Norway (1389–1442), elected King of Denmark (1396–1439), and of Sweden (1396–1439). He was the first king of the Nordic Kalmar Union.

2.Euphemia of Pomerania, daughter of Bogislaw IV, married Christopher II of Denmark and became queen of Denmark. 3.Elizabeth of Pomerania, daughter of Bogislaw V, was the fourth and last wife of Charles IV, Holy Roman Emperor and king of Bohemia. Her daughter Anne of Bohemia, of Luxembourg and of Pomerania became Queen of England as a wife of King Richard II of England. She was known as "Good Queen Anne". 4.Sophie of Pomerania, daughter of Bogislaw X, married King Frederick I of Denmark and became Queen of Denmark and Norway.

Sources Edward Rymar: Rodowód książąt pomorskich, Szczecin 1995. Martin Wehrmann: Genealogie des pommerschen Fürstenhauses. Veröffentlichungen the landesgeschichtlichen Forschungsstelle für Pommern, Reihe 1, Bd. 5. Leon Saunier, Stettin 1937. Martin Wehrmann: Geschichte von Pommern. Weltbild Verlag 1992, Reprint der Ausgaben von 1919 und 1921, ISBN 3-89350-112-6 Udo Madsen: Die Greifen - Das herzogliche Geschlecht von Pommern

See also Pomeranian duchies and dukes Duchy of Pomerania History of Pomerania

---

External links

Wikimedia Commons has media related to House of Griffins. 

http://www.genemaas.net/Pommern.htm Rulers of Pomerania Greifen, Herzöge von Pommern

=================================

http://kaszebsko.com/uploads/historia/Histori%C3%B4%20Kasz%C3%ABb%C...

Pomořané byla skupina slovanských kmenů, která žila na pobřeží Baltu mezi ústím Odry a Visly, tedy v Pomořansku. Mluvili pomořanštinou náležející do lechické větve západoslovanských jazyků. Mezi pomořanské kmeny náleželi Pyřičané, obývající území mezi Wartou a dolní Odrou, a Volyňané obývající ústí Odry. Vytvořili sídla městského typu jako je Štětín, Wolin a Kolobřeh. Z bohů, které ctili, je znám štětínský Trihlav a wolgastský Jarovít.

Pomořanské kmeny se počaly formovat v 6. století během slovanské migrace na územích dříve obývaných germánskými kmeny Gótů a Rugiů. Od konce 10. století se snažili pomořanské území začlenit do své říše polská piastovská knížata a několikrát byli úspěšní, Pomořanům se vždy však podařilo obnovit svou nezávislost. Ve 12. století, stále nechristianizováni, čelili trvalému tlaku Polska, Dánska a Svaté říše římské. V roce 1121 byla jejich území dobyta polským knížetem Boleslavem III. Křivoústým a christianizována prostřednictvím misie Oty Bamberského. V téže době pomořanský kníže Vartislav I. získal území západně od Odry, dříve patřící Luticům.

Poté co byli jeho potomci z dynastie Greifen poraženi roku 1164 v bitvě u Verchenu, podřídili se saskému vévodovi Jindřichovi Lvovi.

Země Pomořanů byly nakonec rozděleny, západní část byla jako Pomořské knížectví součástí Svaté říše římské a východní pod vládou Soběslavovců Polska, od roku 1309 náležela Řádu německých rytířů. Ostsiedlung, německá kolonizace, nakonec vedla ke germanizaci Pomořanů, přesto si však několik etnických skupin, mezi něž náleží Kašubové, pomořanští Slovinci, Kociewiacy a Borowiacy, zachovaly slovanský jazyk a identitu.

http://kaszebsko.com/uploads/historia/Histori%C3%B4%20Kasz%C3%ABb%C...

´´´´´´´´´´´´´´´´

Dynastie Greifen je dynastie vévodů panujících v Západním Pomořansku od 12. do 17. století. Název rodu vznikl v 15. století a pochází od Gryfa, bájného zvířete, jehož užívali členové rodiny jako svého erbu od roku 1214.

www.ruegenwalde.com
http://www.ruegenwalde.com/greifen/

Historie rodu Greifen Erik I. Pomořanský Erik I. Pomořanský Erik II. Pomořanský Barnim IX. Pomořanský Boguslav XIII. Pomořanský

Geneze rodu Geneze rodu Greifen není stále známá. Zcela určitě byli slovanského původu, o jejich kořenech však existuje řada hypotéz. Některé poukazují na to, že Greifenové byli spřízněni s Piastovci, jiné, že měli společného předka se Soběslavci nebo byli potomky pomořanského knížete Świętobora . Jan Długosz tvrdil, že pocházeli z malopolského rodu Świebodziců. Rodová tradice se odvolávala na legendárního místního Gryphusa nebo Baltusa jako prvního představitele rodu.

Počátky dynastie Za historického prapředka dynastie se považuje Vartislav (Warcisław) I., který byl rodovým knížetem svázaným s hrady na řece Parsętě - Białogardem a Budzistowem. To jeho v letech 1120-1123 Boleslav III. Křivoústý učinil svým vazalem a jako léno mu nadal celé Západní Pomořansko. Po smrti Vartislava I. zřejmě v roce 1135 po něm trůn převzal jeho bratr Racibor I. Současný pomořanský vládce z dynastie Greifen – Boguslav I. započal sbližování dynastie s velkopolskými Piastovci, když se oženil s dcerou Měška III. Starého Anastázií. Musel čelit i nájezdům Dánů, kteří v další generaci učinili Greifeny svými leníky. Období pozdního středověku

Po porážce Dánů v bitvě s Němci u Bornhöved v roce 1227 ztratili Dánové nadvládu v Baltu a Greifenové byli podle vůle císaře Fridricha II. Štaufského nuceni uznat závislost na braniborských markrabatech. V té době panoval velmi energický Barnim I., jemuž se podařilo odejmout část Braniborska a znovu sjednotit celé západní Pomořansko. Nemohl však po své smrti v roce 1295 zabránit jeho rozpadnutí na dva státní útvary: knížectví wołogoské a knížectví štětínské. Další dělení a množství mužských členů rodů v 14. století způsobily že wologiské knížectví bylo děleno ještě několikrát. V roce 1331 štětínský kníže Barnim III. Veliký, chtěje se oddělit vlivu Braniborska, dal se pod ochranu papeže. Vologoská knížata zase, aby pozvedli svou mezinárodní prestiž, začali hledat spojenectví u nově vzniklého Polského království Vladislava I. Lokýtka.

Blízké kontakty s polskými králi z dynastie Piastovců měly za následek šanci na získání polského trůnu po smrti Kazimíra III. Velikého. Jeho designovaný nástupce Kazimír IV. zvaný Knížátko, jím byl jako vnuk polského monarchy adoptován a držel mnoho nadání, jež mu umožňovala konkurovat Anjouovcům a otevíraly mu reálné šance na získání uherské koruny po Ludvíku I. Velikém. Pozdější vývoj a dynastická politika tyto plány zhatily.

Královskou korunu získal jiný Greifen, Erik VII. Pomořanský, který v roce 1397 usedl na třech trůnech, spojených v Kalmarské unii - na trůn Dánska, Norska a Švédska jako dědic a potomek po přeslici dánské dynastie Estridssenů (byl pravnukem posledního dánského krále z této dynastie, Valdemara Atterdaga, vnukem jeho starší dcery Ingeborg). Erikova vláda ve Skandinávii skončila neúspěšně, když byl v letech 1439 - 1442 sesazen s trůnů všech tří království.

V tomtéž století Greifenové participovali ve velké válce s Řádem německých rytířů. Jak linie wołogoská, tak linie štětínská lavírovaly mezi křižáky a polským králem Vladislavem II. Jagellonským, podporujíce politicky tu jednu, tu druhou stranu. V době Třináctileté války tyto diplomatické kličky přinesly knížeti Erikovi II. územní zisky ve Východním Pomořansku, v zemích Lauenburg a Bütow (Lęborsko-Bytowsko).

Ke konci 15. století visela nad dynastií hrozba vymření. V roce 1478 zemřel bez potomků rujanský a wologoský kníže Vartislav X. Ještě předtím, v roce 1464, vyhasla knížetem Ottou III. štětínská větev. Jediným představitelem dynastie v mužské linii tak zůstal syn Erika II. kníže Boguslav X. Díky vztahům s polským královstvím a později se Svatou říší římskou se mu podařilo zabránit připojení Západního Pomořanska k Braniborsku. Provedl základní reformu majetkovou, administrativní i vojenskou a posílil pomořanský stát, vytvořiv z něj jeden státní organismus. Dočkal se rovněž řady dětí, které zajistily trvání dynastie. Dynastie v období renesance

Nástupci Boguslava X., Barnim IX. Pobožný a Jiří I. Pomořanský podporovali hospodářský rozvoj vévodství. Po roku 1525 přes vyhlášení Wormského ediktu začali rovněž tolerovat luteránství. v roce 1534 se na sněmu v Trzebiatowu rozhodli přijmout luteránství jako závazní náboženstvív Západním Pomořansku. Reformace měla následně vliv na dynastickou politiku i na zahraniční vztahy vévodství. Greifenové se zapojili do Šmalkaldské ligy a ženili se s členkami rodů Wettinů, Welfů a Hohenzollernů. Přestože vévodství leželo na okraji, významně se rozvíjelo jak hospodářsky, tak kulturně. Nevyhnuly se mu však hrůzy třicetileté války v první polovině 17. století.

Konec dynastie Ke konci 16. století začal rod vyhasínat. Vévoda Boguslav XIII. sice ještě měl syny, ale žádný z nich se již potomků nedočkal. Poslední mužský představitel Greifenů - Boguslav XIV - musel ještě krátce před smrtí čelit okupaci Západního Pomořanska císařskými vojsky Albrechta z Valdštejna a později, nemaje šanci na úspěšný odpor, uznat protektorát Švédska.

Bogislav XIV. zemřel v roce 1637, aniž reálně vládl ve svém panství. To podle dynastické smlouvy z Grimnitz z roku 1529 mělo připadnout Hohenzollernům. Bylo však rozděleno na dvě okupační pásma - švédské a braniborské.

Poslední představitelka dynastie, dcera Boguslava XIII. Anna Pomořanská (Anna de Croy), zemřela v roce 1660.

Genealogický strom Genealogia Gryfitow.svg

Gryfino (německy Greifenhagen, Griphenhagen nebo Griphinhagen) je okresní město v západopomořanském vojvodství na severozápadě Polska. Leží u břehu Odry na Weltynské pláni. Mezi řekou a hranicí s Německem, kterou tvoří západní rameno Odry, se nachází Národní park Údolí dolní Odry (německy Nationalpark Unteres Odertal). Podle údajů z 31. prosince 2008 mělo město 21 065 obyvatel.

V raném středověku zde stávala slovanská rybářská vesnice zvaná Dąbrowa. Samotné město však vzniklo až ve třináctém století. Městská práva zapsaná v listině vydané knížetem Barnimem I. získalo v roce 1254.

Městský znak je odvozen z pečetidla používaného ve středověku. V bílém poli je doleva otočený červený pologryf se žlutým zobákem a drápy. Pod ním se nachází zelená větev a v pravé části žlutá šestiramenná hvězda. Obrysy všech prvků erbu jsou černé. Pologryf odkazuje na západopomořanský vévodský rod Greifenů.

V únoru 2018 probíhal v městském kulturním centru Týden českých a slovenských filmů.

Ve městě se narodil Tomasz Adam Kaniewski, autor učebnice českého jazyka pro Poláky.

---

He lived between 1152 and 1219.

According to the late tradition, he died on a crusade to Palestine. '5. crusade (1216 - 1221 ')

---

https://www.gymck.cz/view.php?cisloclanku=2017120030

Crusades

Crusades (sometimes also crusades, from Latin kruciates) were generally warships led by the cross (cross as a symbol of Christianity, war against unbelievers).

In the middle of the 11th century there was a lack of land in Europe (it concerns the nobility - the land was divided by the heritage). Reports of wealth have attracted disasters (riches beyond the Pyrenees, in the eastern Mediterranean). In the middle of the 11th century, the Spanish (Cordoba) Caliphate collapsed, and in the second half of the 11th century, El Cid continued the process of reconquest (recapture) and the Christianization of the Iberian peninsula. In the Iberian peninsula, knights and ordinary inhabitants (craftsmen, farmers) are moving.

The East Coast has been an important area for Europeans (there is a holy tomb, a place of pilgrimage for Christians). As long as this area was dominated by the Arabs, Christians had free access to the grave. After 1070, however, the Palestinians were captured by the Turkish gunmen, fighting, intolerant, and fanatic of Islam. They attacked and killed the Christians, disrupted business trips with China and India, attacked the Byzantine Empire. The Byzantine Patriarch asked for help from the European rulers and the Pope (= the opportunity to restore power over all Christianity).

In 1095, Pope Urban II at the Synods in Clermont (France) and Piacenza (Italy). he called on all of Europe for the holy war, for the liberation of memorial sites, and promised the forgiveness of sins to the participants. The immediate impetus for the proclamation of the Crusade was the Byzantine request, which turned to the Pope to obtain help against the Turks of Selcuk in Malacca and Asia Minor. The challenge was received enthusiastically ("God wants it"). A great role was played by the earth's vision (with the other pope's promise: land in the conquered territory). The expeditions were attended by European nobility and rulers (expecting prey and glory). The subjects of the holy wars were also those who longed for the depravity of the dependency and the land. The main force was knights (equipment: leather clothing, wire ring shirt, steel helmet, shield, double-sword, lance, horse and auxiliary trailer). Although the knights were very brave, but they do not like themselves, they do not like discipline.

Crusades have also used new weapons (such as crossbows). Infantry mainly consisted of lower populations. Knights' orders - ecclesiastical, but based on the military nature (originated in Palestine) - were intended to defend conquered territories and protect pilgrims. They were johanité (black cloak, white cross), Templar (white cloak, red cross) and Order of German Knights (white cloak, black cross). In the conquered territories, they built castles and fortresses.

'1. crusade (1096 - 1099) '

During the first crusade (1096-1099), Jerusalem was captured.

The first crusade was led by Norman Duke Robert, Godefroy of Bouillon, the Duke of Dolnolotrin, his brother Baldouin, Raymond of Toulouse, the Earl of Flanders Robert and the French nobleman Bohemund Tarent. In addition, Raimund IV took part. Count Toulough, Hugo of Vermandois, and Papal Legate Ademar, Bishop of Puy.

The campaign of the poor was led by Petr Amienský and Valter of Saint Savair. The masses of peasants from northern and central France and western Germany participated in it. Part of it was taken in Europe, the rest in Asia Minor. In 1097 the crusader troops joined in front of Caesar and, with the help of the Byzantine Emperor, transported to Asia Minor. The Crusaders won in several battles over the Seljuk Sultan of Konya and passed through Anatolia. At the end of the year they besieged Antioch. In the spring of 1098, the first crusader state, the Edessa principality, was founded in the northern Mesopotamia on the territory of the Armenian vazala of Selduz. Bauldouin of Bologna became the ruler. After a long siege, the crusaders captured Antioch in the summer. Bohemund Tarentsky became the ruler of the Antiochian principality.

In the summer of 1099 Jerusalem was captured with the help of the Genoese and Venetian merchants. The city was plundered, and the population, regardless of religion, was massacred. In the same year, crusaders led by Godefroe of Bouillon over the Fatima troops in southern Palestine.

From 1100 to 1187, the kingdom of Jerusalem existed - in the hands of the Crusaders. There were three principalities beneath them: Edess, Antioch, and Tripoli.

'2. crusade (1147 - 1149) ' In 1144, Mosul emperor Zengi Edessu conquered and the crusaders had to clear the entire Edessian principality. This was the call for the proclamation of the Second Crusade. It was led by Emperor Konrad III. and the French King Ludwig VII. King Vladislav II also took part in it. (at that time a prince), the brother-in-law of Emperor Conrad III. However, the troops did not reach the target for any difficulty. In fact, the whole expedition did not bring much benefit, as well as an attempt to conquer Damascus.

In 1187, the Sultan of Salah ad-Din planted an army of crusader knights destroying defeat at the Battle of Hattin in Palestine. Quick actions captured Jerusalem and other crusading cities and landmarks. Latin Christians were allowed to leave the crusade for ransom and return to Europe. Crusader territory was limited to Týros, Tripolis and Antioch, and several other towns and castles.

'3. crusade (1189 - 1192) '

The Third Crusade was convened after the conquest of Jerusalem. Frederick I. Barbarossa, English King Richard Lion Hearts and French King Philip August, took part in it. In 1190 Barbarossa won over Selduzka near Konya, but he drowned in the Salaf river in Kilikia. His son, Frederick Swabsky, died during the siege of Akkon (1190), where Filip and Richard landed. Richard captured Byzantine Cyprus. After the expedition, the kingdom of Cyprus was founded, led by the former king of Jerusalem, Hugo (sometimes Vít) Lusignan. Together with Philip Auguste they conquered Akkon, which became the capital of the former kingdom of Jerusalem. Soon after, Filip II returned home. and Austrian Duke Leopold V., in conflict with Richard. Following the vain attempts to conquer Jerusalem, and after receiving a report on the situation in Europe (John Bezzemka's efforts to reach the English crown and the conquest of the English possessions in France by Philip II), Richard made a ceasefire (1192) with Salah ad-Din, according to which the creeks remained the coastal zone between Tire and Jaffa and Christian pilgrims and merchants were allowed to freely visit Jerusalem and other holy places.

'4. crusade (1202 - 1204) ' The fourth demonstration also showed the political and economic reasons for these campaigns. The calls for expedition to the Holy Land were published by Pope Innocent III. since 1198. However, the Venetians used their expeditions for their economic interests in the Balkans and Byzantium - first of all the crusaders captured Zadar (1202) and then they were dragged into the struggle for the Kherson throne. In 1204, the Creees were captured by the Crusaders, partly thanks to the palace coup, and the so-called Latin Empire (1204-1261) was established on the territory of the Byzantine Empire. The Crusaders agreed with the Venetians to divide the Byzantine Empire. In the territory of the conquered crusaders there were several Latin feudal states. A Latin empire was established in Caisthrade, formally subordinate to other states, the most important of which were the kingdom of Thessaloniki, the Duchy of Athena, and the Achaean principality. A large portion of the Byzantine Empire fell to the Venetians, who, apart from the points on the coast from Dubrovnik to the Bosphorus, Ionian Islands, part of the islands of Cyclades and Sporad, Gallipoli, Crete, etc. Because they were independent of the Empire, they ruled all the Crusades economically. After the Fourth Crusade, the Crusader movement went bankrupt. The unification of the East under the scepter of the Egyptian sultans became a hindrance to the military campaign. The main cause, however, was the political and economic changes in the life of Western Europe in the 13th century, which caused a fall in interest in risky overseas actions.

Children's Crusade (1212)

The officially unpublished expedition was based on the idea that sinners could not win, so "clean" children would be sent. The Church opposed, yet the crowds of children aged 12 to 14 years, mostly from the Rhineland, went out. Part of it was sold into slavery (when embarking in Marseilles or in North Africa and Egypt), part of the road was lost or perished at sea.

'5. crusade (1216 - 1221 ')

The main organizer was King Ondřej II of Hungary. The expedition brought no success.

'6. crusade (1228-1229) ' Emperor Frederick II. from the family of the Stauffs, gave the impetus to the Sixth Crusade. Without a fight, he obtained from the Sultan of Jerusalem, a large part of Galilee, and a coastline between Jaffa and Sidon. The rights of Muslims in these territories were guaranteed by contract. In 1244, the Crusaders of Jerusalem lost again, this time the last time. The last crusaders were expelled from Jerusalem in 1291 (Akkon fortress).

Maloasian territory gradually falls into the hands of the Mongols, Jerusalem conquered the mammals, later Turks again...

'7. crusade (1248 - 1254) ' French King Ludwig IX. The saint stood at the head of the seventh crusade, the goal of which was Egypt. He captured Damietta and penetrated to Mansura. But he was captured there, and for a high ransom, Damietta was released.

'8. crusade (1270) ' King Louis Louis IX again led it. Saint, but not against Egypt, but against Tunis, where Sicilian King Charles of Anjou wanted to obtain the trade privileges of the Sicilian Normans. Military success had no expense, the trade privileges had been confirmed by the Hafs ruler. Ludvík IX. and part of his troops perished in Tunis by the sea. The calls of the popes to the new crusades have remained fruitless. Crusader possessions in the East, which have never had a firm foundation, have been gradually eliminated. Already in 1268, Antioch was killed, Syrian Tripoli in 1289, and the city of Akkon, the last crusade in Palestine, was destroyed in 1291. The Crusaders remained only in Cyprus, which became the refuge of the Knights' orders.

'The meaning of the crusades ' The importance of Crusader wars and their consequences for the life of Western Europe was considerable. The business estate of the Byzantines and Arabs in the eastern Mediterranean was broken, and it was transferred to West European buyers, especially the Venetians and the Janovans. The development of trade with the East has contributed to the rapid development of Italian cities. The crusades marked Western Europe with Eastern culture and technology and a new way of life (in luxury and comfort - immaculate dressing, falcon, chess, hot springs, scents, wine consumption and spicy, spicy foods). previously slept, turned into a bed with curtains). Europeans gained new experience in craftsmanship - making glass, silk, sugar cane, making luxury fabrics (brocade). Crusaders brought to Europe the knowledge of silk, new crops (especially rice, melons, lemons). First use of coats of arms (on shields, seals). The woman became a lady requiring the courtesy and respect of the man (chanting - Court Knight poetry). Crusades, however, had heavy consequences for the folk layers (extortion, death, deterioration of their position).

The military significance of the Crusades was not great, perhaps the first to use some new weapons, such as crossbows.

'Knights' orders ' These are ecclesiastical orders, but based on the military nature (they originated in Palestine) - they were able to defend the conquered territories and protect the pilgrims. Their members were considered both religious and soldiers. The ordinances were subject directly to the Pope, not to the rulers of the Crusader states. In the conquered territories they built castles and fortresses. After the end of the cross-movement, these orders were in many European countries, including Bohemia.

The first spiritual knightly order, which originated in Jerusalem, was' 'johanité' (the entire name of the Sovereign Military and Hospital Order of St. John of Jerusalem from Rhode Island and Malta, also known as the Knights of Malta), the Order of which was confirmed by the Pope 1113. The Order, in addition to the care of the sick, soon gets a military character and its slogan becomes "Defensio fidei et obsequium pauperum" - defending the faith and serving the suffering. The Maltese knights dressed in red dress (now black) with a white eight-crossed cross on her chest symbolizing eight evangelical bliss. The members of the Order were knights, but also priests and serving or helping brothers. In Bohemia, the Johannites were introduced during the reign of King Vladislav II. In 1159 the first commandment was established in Prague at the Church of Our Lady under the Chain of the Lesser Quarter.

The Templars (Poor Knights of Christ and Solomon's Temple) were, as a rule, founded by the French Knight Huge des Payens. Their main mission was to protect pilgrims in Jerusalem. Their home was Omar's mosque, the place where the temple once stood (King Temple) of King Solomon. The Order was approved by the Pope in 1128. Their character was two knights riding on one horse as a symbol of poverty. After the loss of the Holy Land, he resettled the order to France, where he acquired considerable wealth. In Europe they became a financial superpower, lending money to European kings. Templars came to Bohemia around 1232 and their first comedy was established at the Church of St. Lawrence in Prague. In 1307 King Philip IV of France gave his name. A command to arrest all the Templars and confiscate their property. The Templars were accused of denying Christ, worshiping the model and sodomy. The real reason was probably the King's desire for the property of the Order and the fact that he owed a considerable amount of money to the Order. The Templars were forced into torture by torture and the order was abolished in 1312. The Order of the Knights was a white cloak with a simple red cross, the nobles fighting, and the service brothers wore a brown or black cloak with a red cross. The priests then dressed in brown clothing.

The Order of the German Knights (the so-called Teuton, the Brothers of the German House of the Virgin Mary in Jerusalem) is the youngest of the three Crusader orders. It was founded in 1190 during the siege. The primary mission of the Order was the care of the wounded and sick. In 1199 Pope Innocent III. confirms the possessions, rights and privileges of the Order, which at this time accepts the second major task - the struggle with the unbelievers. The Order takes Emperor Frederick I under the protection, and the order is expanding considerably. It acquires considerable wealth not only in the Holy Land but also in southern and central Europe. The Order operates - among other things - even during the Christianization of Prussia, where it founded its own state in the 13th century and was subordinated only to the Roman Emperor. Malbork became the head of the Grand Master. After the defeat by the Polish-Lithuanian Allies in the Battle of Grünwald in 1410, its influence in this area is beginning to fade away. The German Knights came to Bohemia shortly after 1200. Before the year 1420, the Czech Order of the Provinces numbered a large number of Commenders, Hospitals, and Order Pharos. Most of them died out during the Hussite wars or shortly afterwards. Of the newer houses of the order, Opava was especially important, and the Sovinec, Bouzov, etc., were also awarded by the order. German Knights accepted the reigns of St. Augustina. Members of the Order were divided into knights, priests and servants. At a later period, when the original function of the Order was reduced, its members worked primarily as priests in the spiritual administration. At present, the head of the Order is the Grand Master residing in Vienna. The religious costume is a black gown and a white cloak with a black cross.

===========================================================================================================================================

Žil v letech 1152 až 1219.

Dle pozdní tradice zemřel na křížové výpravě do Palestiny.
5. křížová výprava (1216 – 1221)

---

https://www.gymck.cz/view.php?cisloclanku=2017120030

Křížové výpravy

Křížové výpravy (někdy též křižácké výpravy; z latiny kruciáty) obecně byly válečné výpravy vedené ve znamení kříže (kříž jakožto symbol křesťanství; válka proti nevěřícím).

V polovině 11. století byl v Evropě nedostatek půdy (týká se šlechty – půda se dělila dědictvím). Zprávy o bohatství lákaly k výbojům (bohatství za Pyrenejemi, ve východním Středomoří). V polovině 11. století došlo k rozpadu španělského (cordóbského) chalífátu, v druhé polovině 11. století El Cid pokračoval v procesu reconquisty (znovudobývání) a v pokřesťanštění Pyrenejského poloostrova. Na Pyrenejský poloostrov se stěhují rytíři i obyčejní obyvatelé (řemeslníci, zemědělci).

Východní pobřeží bylo pro Evropany důležitou oblastí (nachází se zde svatý hrob, poutní místo křesťanů). Dokud tuto oblast ovládali Arabové, tak křesťané měli k hrobu volný přístup. Po roce 1070 se však Palestiny zmocnili turečtí seldžukové, bojovní, nesnášenliví a fanatičtí vyznávači islámu. Ti přepadali a zabíjeli křesťany, narušili obchodní cesty s Čínou a Indií, útočili i na Byzantskou říši. Byzantský patriarcha žádal o pomoc evropské panovníky a papeže (= příležitost obnovy moci nad veškerým křesťanstvím).

V roce 1095 na synodech v Clermontu (ve Francii) a v Piacenze (Itálie) papež Urban II. vyzval celou Evropu ke svaté válce, k osvobození památných míst a účastníkům slíbil odpuštění hříchů. Bezprostředním podnětem k vyhlášení křížové výpravy byla žádost Byzance, která se obrátila na papeže, aby získala pomoc proti postupu seldžuckých Turků v Malé a Přední Asii. Výzva byla přijata s nadšením („Bůh tomu chce“). Velkou roli zde hrála též vidina půdy (s tím souvisel další papežův slib: půda na dobytém území). Výprav se zúčastnila evropská šlechta a panovníci (očekávající kořist a slávu). Na svatých válkách se podíleli i poddaní, kteří toužili po zbavení se poddanské závislosti a po půdě. Hlavní sílu tvořili rytíři (výbava: kožený oděv, drátěná kroužková košile, ocelová přilba, štít, dvousečný meč, kopí, kůň a pomocný přívěs). Rytíři byli sice velmi stateční, ale neradi se podřizovali, neradi kázeň.

V křížových výpravách byly použity i nové zbraně (jako například samostříly). Pěchotu tvořily hlavně nižší stavy obyvatelstva. Rytířské řády – církevní, avšak založeny na vojenské podstatě (vznikly v Palestině) – za cíl si daly hájit dobytá území a chránit poutníky. Byli to johanité (černý plášť, bílý kříž), templáři (bílý plášť, červený kříž) a řád německých rytířů (bílý plášť, černý kříž). Na dobytých územích pak stavěli hrady a pevnosti.

Průběh křížových výprav

1. křížová výprava (1096 – 1099)

Během první křížové výpravy (1096 – 1099) byl Jeruzalém dobyt.

První křížový výprava byla vedená normanským vévodou Robertem, Godefroyem z Bouillonu, vévodou dolnolotrinským, jeho bratrem Baldouinem, Raymondem z Toulouse, hrabětem flanderským Robertem a francouzským šlechticem Bohemundem Tarentským. Dále se zúčastnili Raimund IV. hrabě toulouský, Hugo z Vermandois a papežský legát Ademar, biskup z Puy.

Tažení chudiny vedli Petr Amienský a Valter ze Saint Savair. Účastnily se ho živelně masy rolníků ze severní a střední Francie a západního Německa. Část vzala za své již v Evropě, zbytek v Malé Asii. Roku 1097 se křižácká vojska spojila před Cařihradem a za pomoci byzantského císaře se přepravila do Malé Asie. Křižáci zvítězili v několika bitvách nad seldžuckým sultánem z Konyii a prošli Anatolií. Na konci roku oblehli Antiochii. Na jaře 1098 vznikl v severní Mezopotámii na území arménského vazala seldžuků první křižácký stát – edesské knížectví. Vládcem se stal Bauldouin z Bologne. Po dlouhém obléhání dobyli křižáci v létě Antiochii. Vládcem antiochijského knížectví se stal Bohemund Tarentský.

V létě 1099 byl za pomoci janovských a benátských obchodníků Jeruzalém dobyt. Město bylo vydrancováno a obyvatelstvo bez ohledu na náboženskou příslušnost bylo zmasakrováno. V témže roce zvítězili křižáci pod vedením Godefroye z Bouillonu nad fátimovským vojskem v jižní Palestině.

V letech 1100 až 1187 existovalo bylo jeruzalémské království – v rukou křižáků. Spadala pod ně tři knížectví: edesské, antiochijské a tripoliské.

2. křížová výprava (1147 – 1149) V roce 1144 dobyl mósulský emír Zengí Edessu a křižáci museli vyklidit celé edessské knížectví. To byl podnět k vyhlášení druhé křížové výpravy. Vedl ji císař Konrád III. a francouzský král Ludvík VII. Zúčastnil se jí i český král Vladislav II. (v té době ještě kníže), švagr císaře Konráda III. Vojsko však pro různé obtíže do cíle vůbec nedorazilo. Vlastně celá výprava nepřinesla velký užitek, ztroskotal i pokus o dobytí Damašku.

V roce 1187 sultán Saláh ad-Dín zasadil vojsku křižáckých rytířů zničující porážku v bitvě u Hattínu v Palestině. Rychlými akcemi se zmocnil Jeruzaléma a dalších křižáckých měst a opěrných bodů. Latinští křesťané směli opustit křižácká města za výkupné a vrátit se do Evropy. Křižácké území se omezilo na Týros, Tripolis a Antiochii a několik dalších měst a hradů.

3. křížová výprava (1189 – 1192)

Třetí křižácká výprava byla svolána po dobytí Jeruzaléma. Zúčastnili se jí Fridrich I. Barbarossa, anglický král Richard Lví Srdce a francouzský král Filip August. V r. 1190 zvítězil Barbarossa nad Seldžuky u Konyii, ale utonul v řece Salaf v Kilikii. Jeho syn Fridrich Švábský zemřel při obléhání Akkonu (1190), u něhož se vylodili Filip a Richard. Richard se zmocnil byzantského Kypru. Po skončení výpravy vzniklo kyperské království v čele s bývalým králem Jeruzaléma, Hugo (někdy též Vít) Lusignanským. Spolu s Filipem Augustem dobyli Akkon, který se stal hlavním městem dřívějšího jeruzalémského království. Brzy poté se vrátili domů Filip II. a rakouský vévoda Leopold V., znepřáteleni s Richardem. Po marných pokusech dobýt Jeruzalém a po obdržení zprávy o situaci v Evropě (úsilí Jana Bezzemka dosáhnout anglické koruny a dobývání anglických držav ve Francii Filipem II.) uzavřel Richard příměří (1192) se Saláhem ad-Dínem, podle kterého zůstalo křižákům pobřežní pásmo mezi Týrem a Jaffou a křesťanským poutníkům a kupcům bylo dovoleno svobodně navštěvovat Jeruzalém a ostatní svatá místa.

4. křížová výprava (1202 – 1204) Čtvrtá výprava ukázala i politické a hospodářské důvody těchto tažení. Výzvy k výpravě do Svaté země vydával papež Inocenc III. od roku 1198. Výpravy využili však Benátčané pro své hospodářské zájmy na Balkáně a v Byzanci – nejprve pro ně křižáci obsadili Zadar (1202) a pak byli zataženi do zápasu o cařihradský trůn. V 1204 byl Cařihrad křižáky dobyt, částečně i díky palácovému převratu, a bylo zřízeno na území byzantské říše tzv. latinské císařství (1204 – 1261). Křižáci se dohodli s Benátčany na rozdělení byzantské říše. Na území dobytém křižáky vzniklo několik latinských feudálních států. V Cařihradě bylo zřízeno císařství latinské, jemuž formálně podléhaly státy ostatní, z nichž nejdůležitější byla království soluňské, vévodství aténské a knížectví achajské. Velký podíl byzantské říše připadl Benátčanům, kteří kromě části body na pobřeží od Dubrovníka po Bospor, ostrovy Ionské, část ostrovů Kyklad a Sporad, Gallipoli, Krétu aj. Protože byli sami na císařství nezávislí, ovládli všechny křižácké státy hospodářsky. Po čtvrté křížové výpravě nastal úpadek křižáckého hnutí. Překážkou vojenským tažením se stalo sjednocení Východu pod žezlem egyptských sultánů. Hlavní příčinou však byly politické a hospodářské změny v životě západní Evropy ve 13. století, které způsobily ochabnutí zájmu o riskantní zámořské akce.

Dětská křížová výprava (1212)

Oficiálně nevyhlášená výprava se zakládala na myšlence, že hříšníci nemohou zvítězit, proto mají být poslány „čisté“ děti. Církev se postavila proti, přesto zástupy dětí ve věku většinou 12 až 14 let, hlavně z Porýní, vyjely. Část byla prodána do otroctví (už při nalodění v Marseille nebo v severní Africe a Egyptě), část se poztrácela cestou, nebo zahynula na moři.

5. křížová výprava (1216 – 1221)

Hlavním organizátorem byl uherský král Ondřej II. Výprava nepřinesla žádný úspěch.

6. křížová výprava (1228 – 1229) Císař Fridrich II. z rodu Štaufů dal podnět k šesté křížové výpravě. Bez boje získal od sultána Jeruzalém, velkou část Galileje a pobřežní pás mezi Jaffou a Sidonem. Práva muslimů na těchto územích byla smluvně zaručena. V roce 1244 křižáci Jeruzalém opět ztratili, tentokrát naposledy. Poslední křižáci byli z Jeruzaléma vyhnáni roku 1291 (padla pevnost Akkon).

Maloasijské území postupně padá do rukou Mongolů, Jeruzalém dobývají mamlúci, později opět Turkové atd.

7. křížová výprava (1248 – 1254) Francouzský král Ludvík IX. Svatý se postavil do čela sedmé křížové výpravy, jejímž cílem se tentokrát stal Egypt. Dobyl Damiettu a pronikl k Mansúře. Tam byl ale zajat a za vysoké výkupné a za vyklizení Damietty byl propuštěn.

8. křížová výprava (1270) Vedl ji opět francouzský král Ludvík IX. Svatý, ale nikoli proti Egyptu, ale proti Tunisu, kde sicilský král Karel z Anjou chtěl získat obchodní výsady sicilských Normanů[1]. Vojenský úspěch výprava neměla, obchodní výsady byly hafsovským vládcem potvrzeny. Sám Ludvík IX. a část jeho vojska zahynuli v Tunisu morem. Výzvy papežů k novým křižáckým výpravám zůstaly bezvýsledné. Křižácké državy na Východě, jež neměly nikdy pevný základ, byly postupně likvidovány. Již roku 1268 padla Antiochie, roku 1289 syrský Tripolis a roku 1291 bylo zlikvidováno město Akkon, poslední křižácká država v Palestině. Křižáci se udrželi pouze na Kypru, který se stal útočištěm rytířských řádů.

Význam křížových výprav Význam křižáckých válek a jejich následky pro život západní Evropy byly značné. Bylo zlomeno obchodní panství Byzantinců a Arabů ve východní části Středomoří a přešlo do rukou západoevropských kupců, především Benátčanů a Janovanů. Rozvoj obchodu s Východem přispěl k prudkému rozvoji italských měst. Křižácké výpravy seznámily západní Evropu s východní kulturou a technikou a s novým způsobem života (v přepychu a pohodlí – přepychové oblékání, lov se sokolem, hra v šachy, používání horkých lázní, voňavek, konzumace vín a ostré kořeněné stravy. Také lavice, na které se dříve spávalo, se změnila v postel se záclonkami). Evropané získali nové zkušenosti v řemeslnictví – výroba skla, hedvábí, cukru z cukrové třtiny, výroba luxusních látek (brokát). Křižáci přivezli do Evropy znalosti hedvábnictví, nové zemědělské plodiny (zejména rýži, melouny, citrony). První použití erbů (na štítech, pečetích). Z ženy se stala dáma vyžadující dvornost a úctu muže (opěvování – dvorská rytířská poezie). Křížové výpravy však měly těžké důsledky pro lidové vrstvy (ožebračení, smrt, zhoršení svého postavení).

Vojenský význam křížových výprav nebyl veliký, snad až první na použití některých nových zbraní, např. samostřílů.

Rytířské řády Jde o církevní řády, avšak založené na vojenské podstatě (vznikly v Palestině) – za cíl si daly hájit dobytá území a chránit poutníky. Jejich členové se považovali současně za řeholníky i za vojáky. Řády podléhaly přímo papeži, nikoli vládcům křižáckých států. Na dobytých územích stavěli hrady a pevnosti. Po skončení křížového hnutí působily tyto řády v mnoha evropských zemích, včetně Čech.

První duchovní rytířský řád, který vznikl v Jeruzalémě, byli johanité (celým jménem Suverénní vojenský a špitální řád sv. Jana Jeruzalémského z Rhodu a Malty, také se jim říká maltézští rytíři), jejichž řehole byla potvrzena papežem v roce 1113. Řád kromě péče o nemocné brzy dostává i vojenský charakter a jeho heslem se stává „Defensio fidei et obsequium pauperum“ – obrana víry a služba trpícím. Maltézští rytíři oblékali červené odění (v současnosti černé) s bílým osmihrotým křížem na prsou, který symbolizuje osm evangelických blažeností. Členy řádu byli rytíři, ale i kněží a sloužící či pomocní bratři. Do Čech byli johanité uvedeni za vlády krále Vladislava II. V roce 1159 je v Praze založena první komenda při kostele Panny Marie Pod Řetězem na Malé Straně.

Templáři (Chudí rytíři Kristovi a Šalamounova chrámu) byli jako řád založeni francouzským rytířem Hugem des Payens. Jejich hlavním posláním bylo ochraňovat poutníky do Jeruzaléma. Jejich sídlem se stala Omarova mešita, místo, kde stál kdysi chrám (temple=odtud templáři) krále Šalamouna. Řehole byla schválena papežem r. 1128. Jejich znakem byly dva rytíři jedoucí na jednom koni jako symbol chudoby. Po ztrátě Svaté země přesídlil řád do Francie, kde získal značný majetek. V Evropě se stali finanční velmocí, půjčovali peníze i evropským králům. Do Čech přišli templáři kolem r. 1232 a jejich první komenda vznikla u kostela sv.Vavřince v Praze. Roku 1307 dal francouzský král Filip IV. Sličný příkaz k zatčení všech templářů a zabavení jejich majetku. Templáři byli obviněni ze zapírání Krista, uctívání model a sodomie. Skutečným důvodem byla nejspíš touha krále po majetku řádu a také skutečnost, že dlužil řádu značnou částku peněz. Templáři byli mučením donuceni k falešným výpovědím a řád byl r. 1312 zrušen. Řádovým oděvem rytířů byl bílý plášť s jednoduchým červeným křížem, neurození bojovníci a služební bratři nosili plášť hnědý nebo černý s červeným křížem. Kněží pak oblékali hnědý oděv.

Řád Německých rytířů (tzv. Teutonský; Bratří německého domu Panny Marie v Jeruzalémě) je z trojice křižáckých řádů nejmladší. Byl založen v roce 1190 při obléhání. Prvotním posláním řádu byla péče o raněné a nemocné. Roku 1199 papež Inocenc III. potvrzuje majetky, práva a výsady řádu, který v této době přijímá druhý hlavní úkol – boj s nevěřícími. Řád bere pod ochranu císař Fridrich I. a za jeho podpory se řád značně rozmáhá. Získává značné majetky nejen ve Svaté zemi, ale i v jižní a střední Evropě. Řád působí – mimo jiné – i při christianizaci Pruska, kde ve 13. století zakládá vlastní stát, léno podřízené pouze římskému císaři. Sídlem velmistra se stal Malbork. Po porážce řádových vojsk polsko-litevskými spojenci v bitvě u Grünwaldu r. 1410 však jeho vliv v této oblasti začíná slábnout. Do Čech přicházejí němečtí rytíři krátce po roce 1200. Česká řádová provincie čítala před rokem 1420 velký počet komend, špitálů a řádových far. Většina z nich zanikla během husitských válek nebo krátce po nich. Z novějších řádových domů nabyla na významu zejména Opava, řád získal také panství Sovinec, Bouzov aj. Němečtí rytíři přijali řeholi sv. Augustina. Členové řádu se dělili na rytíře, kněží a služebné bratry. V pozdějším období, kdy se zúžila původní funkce řádu, pracovali jeho členové především jako kněží v duchovní správě. V současnosti je hlavou řádu velmistr sídlící ve Vídni. Řeholním oděvem je černý talár a bílý plášť s černým křížem.

https://wikivisually.com/lang-uk/wiki/%D0%93%D1%80%D0%B8%D1%84%D0%B... Dynastie Greifen je dynastie vévodů panujících v Západním Pomořansku od 12. do 17. století. Název rodu vznikl v 15. století a pochází od Gryfa, bájného zvířete, jehož užívali členové rodiny jako svého erbu od roku 1214.

www.ruegenwalde.com http://www.ruegenwalde.com/greifen/

Historie rodu Greifen Erik I. Pomořanský Erik I. Pomořanský Erik II. Pomořanský Barnim IX. Pomořanský Boguslav XIII. Pomořanský

Geneze rodu Geneze rodu Greifen není stále známá. Zcela určitě byli slovanského původu, o jejich kořenech však existuje řada hypotéz. Některé poukazují na to, že Greifenové byli spřízněni s Piastovci, jiné, že měli společného předka se Soběslavci nebo byli potomky pomořanského knížete Świętobora . Jan Długosz tvrdil, že pocházeli z malopolského rodu Świebodziců. Rodová tradice se odvolávala na legendárního místního Gryphusa nebo Baltusa jako prvního představitele rodu.

Počátky dynastie Za historického prapředka dynastie se považuje Vartislav (Warcisław) I., který byl rodovým knížetem svázaným s hrady na řece Parsętě - Białogardem a Budzistowem. To jeho v letech 1120-1123 Boleslav III. Křivoústý učinil svým vazalem a jako léno mu nadal celé Západní Pomořansko. Po smrti Vartislava I. zřejmě v roce 1135 po něm trůn převzal jeho bratr Racibor I. Současný pomořanský vládce z dynastie Greifen – Boguslav I. započal sbližování dynastie s velkopolskými Piastovci, když se oženil s dcerou Měška III. Starého Anastázií. Musel čelit i nájezdům Dánů, kteří v další generaci učinili Greifeny svými leníky. Období pozdního středověku

Po porážce Dánů v bitvě s Němci u Bornhöved v roce 1227 ztratili Dánové nadvládu v Baltu a Greifenové byli podle vůle císaře Fridricha II. Štaufského nuceni uznat závislost na braniborských markrabatech. V té době panoval velmi energický Barnim I., jemuž se podařilo odejmout část Braniborska a znovu sjednotit celé západní Pomořansko. Nemohl však po své smrti v roce 1295 zabránit jeho rozpadnutí na dva státní útvary: knížectví wołogoské a knížectví štětínské. Další dělení a množství mužských členů rodů v 14. století způsobily že wologiské knížectví bylo děleno ještě několikrát. V roce 1331 štětínský kníže Barnim III. Veliký, chtěje se oddělit vlivu Braniborska, dal se pod ochranu papeže. Vologoská knížata zase, aby pozvedli svou mezinárodní prestiž, začali hledat spojenectví u nově vzniklého Polského království Vladislava I. Lokýtka.

Blízké kontakty s polskými králi z dynastie Piastovců měly za následek šanci na získání polského trůnu po smrti Kazimíra III. Velikého. Jeho designovaný nástupce Kazimír IV. zvaný Knížátko, jím byl jako vnuk polského monarchy adoptován a držel mnoho nadání, jež mu umožňovala konkurovat Anjouovcům a otevíraly mu reálné šance na získání uherské koruny po Ludvíku I. Velikém. Pozdější vývoj a dynastická politika tyto plány zhatily.

Královskou korunu získal jiný Greifen, Erik VII. Pomořanský, který v roce 1397 usedl na třech trůnech, spojených v Kalmarské unii - na trůn Dánska, Norska a Švédska jako dědic a potomek po přeslici dánské dynastie Estridssenů (byl pravnukem posledního dánského krále z této dynastie, Valdemara Atterdaga, vnukem jeho starší dcery Ingeborg). Erikova vláda ve Skandinávii skončila neúspěšně, když byl v letech 1439 - 1442 sesazen s trůnů všech tří království.

V tomtéž století Greifenové participovali ve velké válce s Řádem německých rytířů. Jak linie wołogoská, tak linie štětínská lavírovaly mezi křižáky a polským králem Vladislavem II. Jagellonským, podporujíce politicky tu jednu, tu druhou stranu. V době Třináctileté války tyto diplomatické kličky přinesly knížeti Erikovi II. územní zisky ve Východním Pomořansku, v zemích Lauenburg a Bütow (Lęborsko-Bytowsko).

Ke konci 15. století visela nad dynastií hrozba vymření. V roce 1478 zemřel bez potomků rujanský a wologoský kníže Vartislav X. Ještě předtím, v roce 1464, vyhasla knížetem Ottou III. štětínská větev. Jediným představitelem dynastie v mužské linii tak zůstal syn Erika II. kníže Boguslav X. Díky vztahům s polským královstvím a později se Svatou říší římskou se mu podařilo zabránit připojení Západního Pomořanska k Braniborsku. Provedl základní reformu majetkovou, administrativní i vojenskou a posílil pomořanský stát, vytvořiv z něj jeden státní organismus. Dočkal se rovněž řady dětí, které zajistily trvání dynastie. Dynastie v období renesance

Nástupci Boguslava X., Barnim IX. Pobožný a Jiří I. Pomořanský podporovali hospodářský rozvoj vévodství. Po roku 1525 přes vyhlášení Wormského ediktu začali rovněž tolerovat luteránství. v roce 1534 se na sněmu v Trzebiatowu rozhodli přijmout luteránství jako závazní náboženstvív Západním Pomořansku. Reformace měla následně vliv na dynastickou politiku i na zahraniční vztahy vévodství. Greifenové se zapojili do Šmalkaldské ligy a ženili se s členkami rodů Wettinů, Welfů a Hohenzollernů. Přestože vévodství leželo na okraji, významně se rozvíjelo jak hospodářsky, tak kulturně. Nevyhnuly se mu však hrůzy třicetileté války v první polovině 17. století. Konec dynastie

Ke konci 16. století začal rod vyhasínat. Vévoda Boguslav XIII. sice ještě měl syny, ale žádný z nich se již potomků nedočkal. Poslední mužský představitel Greifenů - Boguslav XIV - musel ještě krátce před smrtí čelit okupaci Západního Pomořanska císařskými vojsky Albrechta z Valdštejna a později, nemaje šanci na úspěšný odpor, uznat protektorát Švédska.

Bogislav XIV. zemřel v roce 1637, aniž reálně vládl ve svém panství. To podle dynastické smlouvy z Grimnitz z roku 1529 mělo připadnout Hohenzollernům. Bylo však rozděleno na dvě okupační pásma - švédské a braniborské.

Poslední představitelka dynastie, dcera Boguslava XIII. Anna Pomořanská (Anna de Croy), zemřela v roce 1660.

Genealogický strom Genealogia Gryfitow.svg

Gryfino (německy Greifenhagen, Griphenhagen nebo Griphinhagen) je okresní město v západopomořanském vojvodství na severozápadě Polska. Leží u břehu Odry na Weltynské pláni. Mezi řekou a hranicí s Německem, kterou tvoří západní rameno Odry, se nachází Národní park Údolí dolní Odry (německy Nationalpark Unteres Odertal). Podle údajů z 31. prosince 2008 mělo město 21 065 obyvatel.

V raném středověku zde stávala slovanská rybářská vesnice zvaná Dąbrowa. Samotné město však vzniklo až ve třináctém století. Městská práva zapsaná v listině vydané knížetem Barnimem I. získalo v roce 1254.

Městský znak je odvozen z pečetidla používaného ve středověku. V bílém poli je doleva otočený červený pologryf se žlutým zobákem a drápy. Pod ním se nachází zelená větev a v pravé části žlutá šestiramenná hvězda. Obrysy všech prvků erbu jsou černé. Pologryf odkazuje na západopomořanský vévodský rod Greifenů.

V únoru probíhá v městském kulturním centru Týden českých a slovenských filmů.

Ve městě se narodil narodil Tomasz Adam Kaniewski, autor učebnice českého jazyka pro Poláky.