Dr.et.Dr Zavis Swantiborides, from Zepce

https://biblio.hiu.cas.cz/files/639

DROBNÉ ČLÁNKY .

Příčinky k životopisu M. Jana Husi.^)

Napsal Aug. Sedláček.

1. M. Závise z Zap. Jde o to, čteme-li v Korespondenci vydané V. Novotným na str. 72, jest-li M. Závise ze Zap střihal své ovečky v Prachaticích 30 neb méně let, tedy asi od r. 1380 anebo něco později. Jisto jest, že Ludvík Kojata z Vyšehradu přijal faru v Prachaticích a s ní farní kostel 1. 1379, 1. února, ^) ale nebyl tu patrně dlouho, neh 1. 1380 v březnu připomíná se již Ctibor pleban Prachatický ^) a tím prozatím se končí řada farářův nám známých. Knihy potvrzovací konsistoře Pražské nás opouštějí, neb tam žádné potvrzení farářův Prachatických se nenachází. Patronem byl probošt Vyšehradský přímo jen papeži podřízený a ten asi do Prachatic posílal kněze, jak se mu líbilo. A kdyby i toho nebylo, v knihách konfirmačních jsou mezery nemalé v 1. 1380—1387, tak že, jestli tu byla i konfirmace Závišova, nelze naprosto shle- dali, kterého roku se stal farářem v Prachaticích. M. Záviše z Zap připomíná Nejedlý (Počátky husit. zpěvu 101—113) k r. 1379.

Ze zápisu r. 1403 vysvítá, že otcem mu byl Vzňata ze Zap, tedy týž, jenž se v 1. 1329—1364 připomíná. Jestli mu bylo 1. 1414 60 let, mohl se narodili asi 1. 1354, s čímž by se doklad Nejedlého srovnával. Farářem v Prachaticích byl již 1. 1394,*) byl tu tedy 1. 1410 farářem při nejmenším 16 let, lze však za to míli, že již tu byl před tím a tak lze za to míli, že farářoval tu nejméně 20 let.

Byl to pestrý život zemana, který se jen o to staral, aby nahromadil obrokův a peněz. Prachatic asi důkladně nepoznal, neb 1. 1397 v dubnu byl při dvoře v Římě*) a odjinud je známo, že tu byl jednatelem Jana biskupa Olomouckého.*) Při tom se dovídáme, že byl také kanovníkem Olomouckým, ovšem prozatím jen podle jména a platu. V Římě někomu padl do oka, neb papež ')

(( Rozvířená jednání o rodiště Husovo mají mne k tomu, abych při- činil k tomu to, co nacházím ve svých zápiscích sine ira et sine studio. Nám všem se jedná o pravdu. ») Věst. US. 1893, VII, 49. . • . ») Tadra A. J. II, 12.

• ) Tadra A. J. VII, 177. ») Tadra A. J. III, 254. •) Mon. Vat. Vb. n. 493.))

Bonifác učinil jej (1397, 6. záři) čekancem kanovnictví u sv. Jilji.^) Měl tedy na vybranou tri residence, ale není známo jestli se té - třetí dočkal, nebo z papežské buly 1. 1399, 20. dubna, jde na jevo, že tu měl soupeře a teprve se mělo vyšetřili, který z obou byl práv.^) Desátku papežského z Prachatické fary neplatil sám, nýbrž jistý Mikuláš, který byl tu nájemcem.*) Kanovníkem Olomouckým zůstával i potom.*) Asi od r. 1407 nazývá se i decretorum doctor, byv již dávno před tím mistrem svobodného učení. Při tom požíval dosti vážnosti; na př. 1. 1410 sám druhý byl rozsudím, když se přeli Hynek z Šebanovic a farář Hodětický o vydržování kněze střídníka. Konečně se dovídáme, že l . 1414*) koupil cosi od vdovy po Bohunkovi, který byl jeho příbuzným.*) Přese všecko hledání nebylo lze něco více o něm shledali. Pro otázku, kde se Hus narodil, toto sepsání o Závišovi ze Zap (po mém mínění) nijak není rozhodné ; neb narodil-li se Hus v Husinci Prachenském, mohl tu vyslyšeli o činnosti Závišově v Prachaticích; pakli se narodil u Klecan neměl daleko do Zap a okolí, aby tu vyzvěděl o činnosti (neb vlastně nečinnosti) Závišově, jenž měl r. 1403 částečný hlas podací kostelního v Zapích.

https://www.smnf.cz/cs/nas-tym/vlhova-woerner/

https://en.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1vi%C5%A1_of_Z%C3%A1py

=====================

https://biblio.hiu.cas.cz/files/63920

=========================

https://is.muni.cz/th/gjdld/Petrova_Katerina.pdf Anály želivského kláštera ze 17. století .... 16. Opat Petr I.

Autor rukopisu uvádí, že opat Petr je vzpomenut v  privilegiu z

roku 1410.  Nicméně  Mitis opět čerpal z  opisu, který  nám dnes  není znám. Originál  listiny ale známe  k další zmíněné informaci. Jedná se o konfirmaci všech dosavadních klášterních privilegií od  Václava IV. z  roku 1412.  '''

K 30. listopadu 1413 je v rukopisu uvedena informace, že želivský kanovník Záviš potvrzuje placení 16 kop grošů za každoroční zádušní mše v Kounicích

.

Mitis uvedl i zmínku o listině z roku 1417, která potvrzuje, že Heřman z Landštejna prodal Želivu 5
kop úročního platu ze vsi Úlehly. Následuje krátká pasáž o husitských válkách původem z Kroniky české , z níž Mitis cituje. Mezi opata Petra I. a po něm následujícího Stibora III. autor dodatečně vložil stručný odstavec o opatovi Drslavovi, o kterém se musel Mitis dozvědět, až při práci s

dalšími  prameny. O Drslavovi existuje totiž jediná zmínka , a to v

listině ze 17. května 1424, kde vikář  a  oficiál  biskupství  olomouckého  ustanovuje  ke  kostelu  v

Jihlavě  právě  na  žádost  opata Drslava a konventu želivského kláštera řeholníka Marka. ........ Anno 1413 30. novembris. Zavissius, canonicus Siloënsis, et custos, confert  conventui  Caunicensi  16  sexagenas,  ut  certis  per  annum  diebus  pro  mortuis  peragantur. 2

NB: Tenor est talis.

https://www.geni.com/projects/%25C4%258Ce%25C5%25A1t%25C3%25AD-skladatel%25C3%25A9/49979

Básník a hudební skladatel.

Jeho prvním místem po vysvěcení byly Prachatice na Šumavê. Zde u kostela sv. Jakuba staršího v Prachaticích v letech 1380 až 1409 byl psán.

Za jeho působění farářem v Prachaticích ho znal mladý Jan z Husí (*6.6.1369 Husinec - +6.7.1415 Kostnice u Bodamského jezera) , který z Husince do Prachatic chodil do církevní hudební školy od roku 1379.

Roku 1309 mistr Jan Hus Záviše kritizuje za to, že se Prachaticím nevěnuje patřičně a službu za Záviše vykonává vikář.

- zborové zpěvy ....

Kanovník v Olomouci (1394-1396 )a (1403-) a v Praze u sv. Jilji (1397-1402). Doktor teologie a doktor práv z italských studíí.. Studoval artistickou fakultu v Praze, práva Římě a Padově.

Podrobně o něm píse roku 1909 dr. Zděnek Nejedlý - Dějiny předhusitských zpěvů (vydáno tiskem r. 1912)

Záviš studoval na pražské univerzitě, kde se roku 1379 se stal na artistické fakultě bakalářem, roku 1381 dosáhl licenciátu a roku 1383 se stal mistrem svobodného umění. Poté v Praze studoval práva. Roku 1387 získal hodnost examinátora. V 90. letech studoval práva v Římě, na počátku 15. století pak znovu v Římě a Padově.[1] V letech 1394–1396 byl kanovníkem v Olomouci, v letech 1397–1402 u sv. Jiljí v Praze, pak znovu v Olomouci. Ačkoli byl původně příznivcem Jana Husa, od roku 1410 vystupoval jako jeho odpůrce. V roce 1411 je zmiňován jako doktor teologie, pak už o něm nemáme zmínky.[2]

Šimon z Nymburka, licenciát práv, arcijáhen horšovský, rozsuzuje v posledním prodlouženém termínu spor nejvyššího mistra Zdeňka a konventu špitálu křižovníků s hvězdou u pat mostu v Praze a zvláště Maška, probošta Hradiště svatého Hypolita u Znojma (Snoymam) s rytířem Erasmem z Polanky, proti němuž prokurátor křižovníků, syndik Mikuláš z Prahy, předložil Mikuláši Czeiselmeisterovi, doktoru dekretů, arcijáhnu horšovskému a oficiálu pražského arcibiskupství, před nímž se projednával spor, inserovaný stížný libelus, že Erasmus odmítl na 3 po sobě následující léta odvádět proboštství svatého Hypolita po 2 měřicích pšenice, žita a ovsa (každý o 32 mázech) z desátků vybraných od lidí v Polánce, jako to činil dříve, a je tak proboštství dlužen 15 kop grošů pražských.

Po vyslechnutí prokurátora Erasmova Jakuba (Jakobina) z Krnova

a svědků (těch před plebánem kostela svatého Michala ve Znojmě Havlem, jehož tím pověřil spoluoficiál pražského arcibiskupství, doktor dekretů a kanovník olomouckého kostela Záviš ze Záp) rozhoduje Šimon z Nymburka, že Erasmus má napříště vybírat od lidí v Polánce desátky a proboštství z nich odvádět 6 výše uvedených měřic ročně; dále má zaplatit výlohy sporu, které ještě budou stanoveny.

Svědkové: Václav Pullus (?),advokát, Slávek z Jarohněvic (Jarohnyewicz), Machuta z Hostivaře (Hostywarz) a Matěj Kozdras, prokurátoři konsistoře.

- (Source: K. BERÁNEK - V. BERÁNKOVÁ, Archiv křižovníků s červenou hvězdou v Praze, Inventář SÚA, díl I. Listiny 1233 - 1872, Praha 1983) - Praha, 4. květen 1411

Záviš jako hudební skladatel Závišovi bylo opakovaně ve druhé polovině 15. a na začátku 16. století připisováno autorství několika skladeb. Tato atribuce dokazuje, že Závišovo jméno vstoupilo do liturgického repertoáru ověnčeno zvláštní aurou, neboť je na české poměry velice ojedinělé, že se nám zachovalo jméno autora.[1]

Záviš byl ve své tvorbě ovlivněn pozdněstředověkou mariánskou úctou, která se značně projevuje v jeho liturgickém díle. Ve svých skladbách velice tvůrčím způsobem přepracovával starší skladby. Jelikož některé z nich se nacházely pouze v repertoáru katedrály sv. Víta, vyplývá z toho, že Záviš měl přístup do knihovního fondu Svatovítské kapituly a dobře se s tam uchovávanými skladbami seznámil.[1]

Závišovy skladby se staly součástí standardních liturgických knih v Čechách a svého rozšíření se dočkaly i za hranicemi českých zemí, což vypovídá nejen o kvalitě skladeb, ale i vážnosti, které se jejich autor těšil.[1]

Spor o Závišovo autorství Poprvé hudebního skladatele Záviše (známého jako autora několika středověkých hudebních skladeb) identifikoval s osobou univerzitního vzdělance Záviše ze Zap historik Zdeněk Nejedlý. K této identifikaci se přiklonil i Václav Černý. Proti tomu se pak vyslovil František M. Bartoš, když hudebníka Záviše spojil s osobou roudnického augustiniána Záviše, zpovědníka arcibiskupa Jana z Jenštejna. Proti oběma teoriím se postavil František Mužík, který se snažil dokázat, že závišovské skladby musely vzniknout dříve, než by je oba historičtí Závišové byli schopni složit, a zpochybnil věrohodnost písařů 15. a 16. století, kteří se na Závišovo autorství dovolávali.

Po asi čtyřiceti letech se k otázce autorství závišovských skladeb vrátila Hana Vlhová-Wörner, která ve své studii z roku 2007 opravila Mužíkovy chybné teze a přinesla nové argumenty jasně podporující (původní) identifikaci hudebního Záviše se Závišem ze Záp.[1]

Dílo Záviš je považován za autora těchto hudebních skladeb:

• Jižť mne všě radost ostává (tzv. Závišova píseň) – považována za skvost české středověké milostné poezie

• Krátká mi sě jest radost stala • O Maria, mater Christi – nejspíše ze 70. let 14. století • Kyrie Inmense conditor poli • Gloria Patri et filio – skladba je sice anonymní, ale naprosto odpovídá stylu Závišových skladeb a dokonce tvoří pár s výše uvedeným Kyrie • Gloria Clemencia, pax, baiula – anonymní skladba velice blízká Závišově Gloria Patri et filio, Hana Vlhová-Wörner soudí, že se s ní Záviš musel přinejmenším setkat, pokud sám dokonce nebyl jejím autorem[1]

Závišova píseň

(autorem je Záviš ze Záp - jedná se o naší formálně nejvyspělejší skladbu dvorského typu) /Studentská skladba z roku 1377 o nenaplněné lásce- notový podklad/

Jižť mne vše radost ostává,1)

jižť mé vše útěchy stanú,2)

srdce v tužebné krvi plavá,

to vše pro mú mílú žádnú.3)

Svýma zraky skrzě očko

silněť střielé v mé srdéčko,

bydlímť u plamenné túze.

Muoj život v tuhách nemáhá,4)

to vše jejie krása drahá

silnět’ mě k tomu připúzie.5)

Srdce bolí,

silně ve krvi plavaje,

žádaje,

žádná, tvé milosti, ač sě móže státi.

Jáť nikoli

živ nebudu na dlúzě

v té túzě,

kdyžť se zmilitká neráčí smilovati.

Túhať mě po nic,6) kdyžť na ni zpomanu,

div, zeť kdy nesplanu,

omdleje v tuhách stanu,7)

já pro ni u mé mladosti žalostivě zahynu.

Toť mé neštěstie, že byvše v radosti

i mám smutka dosti od nevěrné milosti.8)

Ach žalosti, chodím smutný, vzdychaje pro mú nevinu!

Jižť mé zpievanie přestane nynie,

pyčtež9) mne, panny, i vy, šlechetné panie,

zeť mi jest zahynuti pro milovánie.

Slunéčko vzchodí,

zářě vychodí,

má zmilitká v mém srdéčku vévodí,

silnět mi na mé mysli uškodí,

ač10) sě, žádná, nesmiluje.

Bych měl11) na všem světě koho,

jenžť by mi pomohl tužiti,

měl bych utěšenie mnoho,

chtělť bych mu s věrú12) slúžiti.

Jakož fénix oheň nietí,13)

tu, kdež chce svú mladost vzieti,

v ohniť vzhoří v silné moci,14)

takéž muoj kvietek žádúcí

tužebný plamen horúcí

v srdci nietí ve dne v noci.

Z mé mladosti

jenž srdci tuhy přeji,

nesměji

pro zlých lidí strach nikomému zjeviti.

V téj žalosti,

již nosím na útrobě,15)

ve mdlobě,

najkraššie žádná, pro tě mi zahynuti.

Zbožnýť16) má radost, a já v tuhách vadnu,

to vše pro mu žádnu,

sám sebú nic nevládnu,

pohřiechu nemámť nikdy nižádného utěšenie.

Toť jest má nuže, ach hrozný osude,

ktož tebe nezbude,17) tenť žalosti nabude.

V svém srdéčku, žádná, pro tě já mám tužebné myšlenie.

Mého túženie nemám umenšenie,

pyč mne povětřie, pyč mne všecko stvořenie,

karbunkul, zafier i vše drahé kamenie,

slunečné kvietie

i vše na světě,

pyč mne lilium, pyč ruože přestkvúcie,

chceť mi má zmilitká život odjieti,

ač18) se neráčí smilovati.

Orel divnú vášni19) mievá:

své děti v slunce obrátí,

tuť je v té horkosti zhřievá,

davt’ jim v tu světlost hleděti.

Kteréž jasně vzřieti nemuož

v slunce, toť sobě nespomuož,

ihned je z hniezda vyvrátí.

Takým orlem nazývám ji,

pro nižť srdcem v tuhách Ikaji,

strach mne,20) zeť mi život ztratí.21)

Ach, mé očko,

má útěcho, má radost,

pro světlost,

jíž má najkrašší svietí, musím tužiti!

Mé srdéčko

se leká bez přestárne

spadenie,

jakžto orel spádná, tuť mu jest strach mieti.

Jakžto lev, když koli svým hlasem zúpí,22)

své dietky vykúpí,

ihnedť jich smrt odstúpí,23)

takéž já lekám se smrti žádaje promluvenie.

Labut, divný pták, zpievá umieraje,

také já, smutný žák, umruť v tuhách zpievaje

pro mu mílu žádnu, když neřád přieti smilovánie.

Ach auvech, má milá,

již si mě umdlila!

Ještě by mě od smrti vykúpila,

by se mnu jedinké slovce promluvila.

Slunéčko stkvúcie,

ruože světiúcie,24)

srdce i tělo dávají v tvoje ruce,

duši mu Bohu milému poruče,

ač25) mne neráčíš živiti.26)

=========================================================================================

1) ostává opouští – 2) stáná přestanou - 3) žádnu žádoucí, drahou - 4) nemáhá chřadne – 5) pripúzie nutí - 6) Túhať mě po nie toužím po ní - 7) stanu zahynu - 8 ) milosti lásky 9) pyčtež litujte – 10) ač jestliže – 11) Bycii mel kdybych mď -12) s vfríl věrně – 13) nietí rozněcuje – 14) v silné moci prudce- 15) na útrobě v nitru – 16) Zbožnýi zbožný (možný, ale málo pravděpodobný je výklad: bohatý, tj. ten, kdo je obdařen láskou) – 17) nezbude nezbaví se 18) ač jestliže – 19) vášni zvyk – 20) straní mne bojím se – 21) ztratí zničí – 22) zúpí zařve – 23) Jičín… odstúpí odstoupí od nich 24) světiúcie zafičí – 25) ač jestliže – 26) živiti zachovat naživu

´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´´ https://www.myheritage.com/person-3500511_182988122_182988122/dret-...

Básník a hudební skladatel.

Působil farář na Šumavě - zborové zpěvy ....Prachatice

Za jeho působění farářem ho znal mladý Jan z Husí (*6.6.1369 - +6.7.1415)

Husův vztah k hudbě se bezpochyby formoval v raném mládí. Pocházel z kraje, kde působil výborný hudebník mistr Záviš ze Zap, který kolem roku 1380 držel faru v Prachaticích. Jan Hus mu vytýká v listě napsaném okolo roku 1409, že zanedbává svou farnost. Se zpěvem se Hus nutně setkal ve škole, kdy jako chudý žáček zpíval s jinými, spíše však pro výdělek, než pro zpěv sám.

Kanovník v Olomouci (1394-1396)a (1403-) a v Praze u sv. Jilji (1397-1402).

Doktor teologie a doktor práv.

Studoval artistickou fakultu v Praze, práva Římě a Padově.

Podrobně o něm píse roku 1909 dr. Zděnek Nejedlý.

Záviš studoval na pražské univerzitě, kde se roku 1379 se stal na artistické fakultě bakalářem, roku 1381 dosáhl licenciátu a roku 1383 se stal mistrem svobodného umění. Poté v Praze studoval práva. Roku 1387 získal hodnost examinátora. V 90. letech studoval práva v Římě, na počátku 15. století pak znovu v Římě a Padově.[1] V letech 1394–1396 byl kanovníkem v Olomouci, v letech 1397–1402 u sv. Jiljí v Praze, pak znovu v Olomouci. Ačkoli byl původně příznivcem Jana Husa, od roku 1410 vystupoval jako jeho odpůrce. V roce 1411 je zmiňován jako doktor teologie, pak už o něm nemáme zmínky.[2]

Šimon z Nymburka, licenciát práv, arcijáhen horšovský, rozsuzuje v posledním

prodlouženém termínu spor nejvyššího mistra Zdeňka a konventu špitálu

křižovníků s hvězdou u pat mostu v Praze a zvláště Maška, probošta Hradiště

svatého Hypolita u Znojma (Snoymam) s rytířem Erasmem z Polanky, proti

němuž prokurátor křižovníků, syndik Mikuláš z Prahy, předložil Mikuláši

Czeiselmeisterovi, doktoru dekretů, arcijáhnu horšovskému a oficiálu

pražského arcibiskupství, před nímž se projednával spor, inserovaný stížný

libelus, že Erasmus odmítl na 3 po sobě následující léta odvádět proboštství

svatého Hypolita po 2 měřicích pšenice, žita a ovsa (každý o 32 mázech) z

desátků vybraných od lidí v Polánce, jako to činil dříve, a je tak proboštství

dlužen 15 kop grošů pražských. Po vyslechnutí prokurátora Erasmova Jakuba

(Jakobina) z Krnova a svědků (těch před plebánem kostela svatého Michala

ve Znojmě Havlem, jehož tím pověřil spoluoficiál pražského arcibiskupství,

doktor dekretů a kanovník olomouckého kostela Záviš ze Zap) rozhoduje

Šimon z Nymburka, že Erasmus má napříště vybírat od lidí v Polánce desátky

a proboštství z nich odvádět 6 výše uvedených měřic ročně; dále má zaplatit

výlohy sporu, které ještě budou stanoveny.Svědkové: Václav Pullus (?),

advokát, Slávek z Jarohněvic (Jarohnyewicz), Machuta z Hostivaře (Hostywarz)

a Matěj Kozdras, prokurátoři konsistoře.

- (Source: K. BERÁNEK - V. BERÁNKOVÁ, Archiv křižovníků s červenou hvězdou v Praze, Inventář SÚA, díl I. Listiny 1233 - 1872, Praha 1983) -

Praha, 4. květen 1411

Záviš jako hudební skladatel

Závišovi bylo opakovaně ve druhé polovině 15. a na začátku 16. století připisováno autorství několika skladeb. Tato atribuce dokazuje, že Závišovo jméno vstoupilo do liturgického repertoáru ověnčeno zvláštní aurou, neboť je na české poměry velice ojedinělé, že se nám zachovalo jméno autora.[1]

Záviš byl ve své tvorbě ovlivněn pozdněstředověkou mariánskou úctou, která se značně projevuje v jeho liturgickém díle. Ve svých skladbách velice tvůrčím způsobem přepracovával starší skladby. Jelikož některé z nich se nacházely pouze v repertoáru katedrály sv. Víta, vyplývá z toho, že Záviš měl přístup do knihovního fondu Svatovítské kapituly a dobře se s tam uchovávanými skladbami seznámil.[1]

Závišovy skladby se staly součástí standardních liturgických knih v Čechách a svého rozšíření se dočkaly i za hranicemi českých zemí, což vypovídá nejen o kvalitě skladeb, ale i vážnosti, které se jejich autor těšil.[1] Spor o Závišovo autorství

Poprvé hudebního skladatele Záviše (známého jako autora několika středověkých hudebních skladeb) identifikoval s osobou univerzitního vzdělance Záviše ze Zap historik Zdeněk Nejedlý. K této identifikaci se přiklonil i Václav Černý. Proti tomu se pak vyslovil František M. Bartoš, když hudebníka Záviše spojil s osobou roudnického augustiniána Záviše, zpovědníka arcibiskupa Jana z Jenštejna. Proti oběma teoriím se postavil František Mužík, který se snažil dokázat, že závišovské skladby musely vzniknout dříve, než by je oba historičtí Závišové byli schopni složit, a zpochybnil věrohodnost písařů 15. a 16. století, kteří se na Závišovo autorství dovolávali. Po asi čtyřiceti letech se k otázce autorství závišovských skladeb vrátila Hana Vlhová-Wörner, která ve své studii z roku 2007 opravila Mužíkovy chybné teze a přinesla nové argumenty jasně podporující (původní) identifikaci hudebního Záviše se Závišem ze Zap.[1] Dílo

Záviš je považován za autora těchto hudebních skladeb:

   Jižť mne všě radost ostává (tzv. Závišova píseň) – považována za skvost české středověké milostné poezie

   Krátká mi sě jest radost stala

   O Maria, mater Christi – nejspíše ze 70. let 14. století

   Kyrie Inmense conditor poli

   Gloria Patri et filio – skladba je sice anonymní, ale naprosto odpovídá stylu Závišových skladeb a dokonce tvoří pár s výše uvedeným Kyrie

   Gloria Clemencia, pax, baiula – anonymní skladba velice blízká Závišově Gloria Patri et filio, Hana Vlhová-Wörner soudí, že se s ní Záviš musel přinejmenším setkat, pokud sám dokonce nebyl jejím autorem[1]

Závišova píseň (autorem je Záviš ze Záp - jedná se o naší formálně nejvyspělejší skladbu dvorského typu)

Jižť mne vše radost ostává,1) jižť mé vše útěchy stanú,2) srdce v tužebné krvi plavá, to vše pro mú mílú žádnú.3)

Svýma zraky skrzě očko silněť střielé v mé srdéčko, bydlímť u plamenné túze. Muoj život v tuhách nemáhá,4) to vše jejie krása drahá silnět’ mě k tomu připúzie.5) Srdce bolí, silně ve krvi plavaje, žádaje, žádná, tvé milosti, ač sě móže státi. Jáť nikoli živ nebudu na dlúzě v té túzě, kdyžť se zmilitká neráčí smilovati. Túhať mě po nic,6) kdyžť na ni zpomanu, div, zeť kdy nesplanu, omdleje v tuhách stanu,7) já pro ni u mé mladosti žalostivě zahynu. Toť mé neštěstie, že byvše v radosti i mám smutka dosti od nevěrné milosti.8) Ach žalosti, chodím smutný, vzdychaje pro mú nevinu! Jižť mé zpievanie přestane nynie, pyčtež9) mne, panny, i vy, šlechetné panie, zeť mi jest zahynuti pro milovánie. Slunéčko vzchodí, zářě vychodí, má zmilitká v mém srdéčku vévodí, silnět mi na mé mysli uškodí, ač10) sě, žádná, nesmiluje. Bych měl11) na všem světě koho, jenžť by mi pomohl tužiti, měl bych utěšenie mnoho, chtělť bych mu s věrú12) slúžiti. Jakož fénix oheň nietí,13) tu, kdež chce svú mladost vzieti, v ohniť vzhoří v silné moci,14) takéž muoj kvietek žádúcí tužebný plamen horúcí v srdci nietí ve dne v noci. Z mé mladosti jenž srdci tuhy přeji, nesměji pro zlých lidí strach nikomému zjeviti. V téj žalosti, již nosím na útrobě,15) ve mdlobě, najkraššie žádná, pro tě mi zahynuti. Zbožnýť16) má radost, a já v tuhách vadnu, to vše pro mu žádnu, sám sebú nic nevládnu, pohřiechu nemámť nikdy nižádného utěšenie. Toť jest má nuže, ach hrozný osude, ktož tebe nezbude,17) tenť žalosti nabude. V svém srdéčku, žádná, pro tě já mám tužebné myšlenie. Mého túženie nemám umenšenie, pyč mne povětřie, pyč mne všecko stvořenie, karbunkul, zafier i vše drahé kamenie, slunečné kvietie i vše na světě, pyč mne lilium, pyč ruože přestkvúcie, chceť mi má zmilitká život odjieti, ač18) se neráčí smilovati.

Orel divnú vášni19) mievá: své děti v slunce obrátí, tuť je v té horkosti zhřievá, davt’ jim v tu světlost hleděti. Kteréž jasně vzřieti nemuož v slunce, toť sobě nespomuož, ihned je z hniezda vyvrátí. Takým orlem nazývám ji, pro nižť srdcem v tuhách Ikaji, strach mne,20) zeť mi život ztratí.21) Ach, mé očko, má útěcho, má radost, pro světlost, jíž má najkrašší svietí, musím tužiti! Mé srdéčko se leká bez přestárne spadenie, jakžto orel spádná, tuť mu jest strach mieti. Jakžto lev, když koli svým hlasem zúpí,22) své dietky vykúpí, ihnedť jich smrt odstúpí,23) takéž já lekám se smrti žádaje promluvenie. Labut, divný pták, zpievá umieraje, také já, smutný žák, umruť v tuhách zpievaje pro mu mílu žádnu, když neřád přieti smilovánie. Ach auvech, má milá, již si mě umdlila! Ještě by mě od smrti vykúpila, by se mnu jedinké slovce promluvila. Slunéčko stkvúcie, ruože světiúcie,24) srdce i tělo dávají v tvoje ruce, duši mu Bohu milému poruče, ač25) mne neráčíš živiti.26)

1) ostává opouští – 2) stáná přestanou - 3) žádnu žádoucí, drahou - 4) nemáhá chřadne – 5) pripúzie nutí - 6) Túhať mě po nie toužím po ní - 7) stanu zahynu - 8 ) milosti lásky 9) pyčtež litujte – 10) ač jestliže – 11) Bycii mel kdybych mď -12) s vfríl věrně – 13) nietí rozněcuje – 14) v silné moci prudce- 15) na útrobě v nitru – 16) Zbožnýi zbožný (možný, ale málo pravděpodobný je výklad: bohatý, tj. ten, kdo je obdařen láskou) – 17) nezbude nezbaví se 18) ač jestliže – 19) vášni zvyk – 20) straní mne bojím se – 21) ztratí zničí – 22) zúpí zařve – 23) Jičín… odstúpí odstoupí od nich 24) světiúcie zafičí – 25) ač jestliže – 26) živiti zachovat naživu

"==Dějiny města Litomyšle a okolí=="

BOJ JANA ŽELEZNÉHO PROTI HUSITSTVÍ(1412—1418). Nyní všechna péče biskupa Jana směřovala k tomu, aby se stal biskupem Olomouckým. Jeho pnvrženci v kapitule Olomoucké, mezi nimiž nalézáme i Litomyšlského kanovníka mistra Závise ze Záp, postulovali ho hned 21. září, neptajíce se v kvapu ani o souhlas kanovníků meškajících na svých beneficiích. Ti uraženi tímto jednáním zvolili 3. října za biskupa Alše z Březí, rytířského rodu, kanovníka Vyšehradského a milce krále Václava. Tím uveden v biskupství Olomoucké rozkol. Odpovídalo povaze stran, že přívrženci Janovi obrátili se o potvrzení ke koncilu Kostnickému, Alšovi k arcibiskupu Pražskému a králi Václavovi. Tito opravdu Alše potvrdili (papeže tehdy nebylo). Strana biskupa Jana však dostala do své moci statky biskupství, o což šlo hlavně Janovi. Chtěl proto užit moci, dokud ji měl v ruce, proti husitům. Vydal 29. října 1416 v Litomyšli list jakožto legát koncilu, jímž obnovoval s největší přísností zákaz koncilu Kostnického z 15. června 1415 proti přijímání pod obojí způsobou. Král Václav však tím horlivěji zastával se Alše, což přirozeně získalo tomuto světské manny biskupství. Nejprve se poddal Alšovi mocně opevněný hrad Mírov, načež král poručil Alše v ochranu Lackovi a Petrovi z Kravař, Janovi z Lomnice, Jindřichovi z Vlašimě, Oldřichovi Hlavatcovi a Janovi Sádlpvi ze Smilkova. To byl pro Alše osudný skutek. Tito páni hlásili se k straně husitské, čehož užila strana biskupa Jana, viníc biskupa Alše z kacířství. Zatím však kanovníci věrní biskupovi Janovi byli u velikých rozpacích, co proti králi činiti. Na schůzi 6. listopadu dali za sebe plnou moc i pečet čtyřem kanovníkům, z nichž známe již z Litomyšle Závise ze. Záp, hned však 6. prosince to odvolali. Král zatím nařídil Olo- mouckým, aby Alše za biskupa přijali a neposlušné trestali vězením. Olomoučtí sice neposlechli do slova, avšak kanovníci strany Janovy přece musili prchnout z města. V prosinci uveden Aleš do Olomouce, při čemž arcibiskup Kunrát nařídil přísně všem, aby ho byli poslušní. Biskup Jan a kanovníci jeho strany zatím horlivě brojili proti Alšovi u koncilu. Záminka příchylnosti k husitství přišla jim velmi vhod. Mimo to po dosavadním vystupování Janově v koncilu byl tu boj mezi ním a Alšem velmi nerovný. Koncil proto 14. prosince 1416 potvrdil biskupa Jana ne přímo za biskupa, nýbrž za administrátora biskupství a sice až do zvolení papeže a tři měsíce přes to. Koncil praví, že poznal zkušenost a opatrnost biskupa Jana ve věcech duchovních a světských nejen z zpráv o něm, nýbrž i z jeho jednání **) Brandl V., Spor o biskupství Olomucké a počátky husitství na Moravě, ČMMor, IX, 29 — 61, podává podrobné vypravování o následujících událostech. Většina zpráv našich čerpána z tohoto článku.

SPOR O BISKUPSTVÍ OLOMOUCKÉ. 247 á skutků pokud byl u nich v koncilu; že on, ježto biskupství Lito- myšlské a Olomoucké jsou si tak blízko, výtečně se za administrátora hodí^^). Biskup Jan domáhal se nyní práva svého celou silou. Kanovníci jeho strany žádali arcibiskupa Kunráta o jeho potvrzení, on však sám neposlušné mu diecesány svým vojskem jímal, šacoval a plenil. Král, aby tomu učinil přítrž, dal statky biskupské v správu Pribíkovi z Odlochovic, svému hejtmanu na Litovli, až do vyřízení sporu. Bišícup Jun hrozil Pribíkovi 14/února 1417 klatbou, nevydá-li mu statky, avšak Přibík na něho žaloval 17. února u sboru Kostni- ckého, že chce ho exkommunikovati, ač on koná podle své povinnosti jen to, co mu král nařídí. Appellaci tu dal Přibík 18. února přibit na dvéře kapitulního chrámu v Olomouci a 20. února oznámil ji biskupovi Janovi. Na koncilu Kostnickém odevzdáno vyřízení došlých žalob obou stran Janovi kardinálovi-biskupovi z Ostie, jenž vyšetřování svěřil papežskému auditoru Bcrtoldovi z .Yildungen. Aleše zastupoval tu mistr Jan Helling, biskupa Jana Michal de Causis, někdy farář u sv. Vojtěcha v Praze, pověstný odpůrce Husův, jenž se pro to nikdy do Čech nesměl vrátit. Bertold z Vildungen klonil se opravdu k straně Alešově. Ježto však biskup Jan rnčlv koncilu mocné přátele osobní a proti loňskému usnesení koncilu rozhodnuto býti nemohlo, vzdal se Bertold vyšetřování. Po něm vzal tuto záležitost na sebe Alaman kardinál Pisánský, jenž 16. července 1417 zrušil potvrzení Alše za biskupa Olomouckého skrze arcibiskupa Kunráta. Zatím 11. listopadu zvolen nový papež Martin V. Tři měsíce potom přestávala admini- strátorská moc, udělená koncilem biskupovi Janovi. Biskup proto obrátil se hned k novému papeži o potvrzení k biskupství. Martin V. tak učinil 14. února 1418^*). Žaloby a supplikace Alšovy odkázal papež kardinálovi Brandovi, jenž 7. května 1418 vydal z Kostnice list, napomínající Alše a jeho přívržence, aby z biskupství ustoupili, jinak že budou pohnáni před koncil. Tím Aleš pozbyl poslední naděje, že by kdy byl potvrzen za biskupa. Biskup Jan pak poznal, že všechny ty bully mu jsou málo platný, když král nepovoloval a Přibík z Odlo - chovic stále držel jeho jménem statky biskupské. Olomoučtí stáli sice při nem proti Alšovi, takže tento musil bydlit v Kroměříži, přece však biskup Jan musil v Litomyšli vykonávat svá biskupská práva i nad '^) Von der Hardt, Magnum oecum. concil. Const. IV, 1013. ") Berghauer, Protomartyr poenitentiae str. 278 má 2 bully z toho dne : jednou jmenuje papež biskupa Olomouckého spolu biskupem Litomyšiským, druhou obráceně biskupa LitomyŠlského biskupem Olomouckým. Srv. Dobner, Specimen co- dicis diplom. Moraviae Č. 367. 248 III. 7.

BOJ JANA ŽELEZNÉHO PROTI HUSITSTVÍ (1412—1418). I diecésí Olomouckou. Tak 5. února 1418 poháněl odtud před se nřkteré knšží z Moravy, obviněné z husitství. Připomeneme-li, že to byli knězi jistě ne jeho obedience a k tomu na př. až z Napajedel, domyslíme se, že se v Litomyšli před biskupem nestavěli. Rozpor mezi králem Václavem a biskupem Janem tížil asi biskupa velice. Proto došlo jeho přičiněním k shodě a sice »na důkaz úcty ke králi «. Biskup Jan totiž r. 1418 podal králi několik pamětních článků, jak by mohla nastat shoda mezi spornými biskupy: v příměří, trvajícím až do svatého Havla, měl se Aleš zříci všeho vy- konávání biskupských práv a držení statků na důkaz poslušensUí k papeži, načež král měl poslat k papeži posly se žádostí, aby papež povýšil Alše na jedno biskupství, Olomoucké nebo Litomyšlské, a že biskup Jan na důkaz svolení pošle též své posly k papeži s touž žá- dostí. Tak se skutečně stalo : papež jmenoval biskupa Jana bi- skupem Olomouckým a Alše biskupem Litomyšlským, čímž t)yl spor ukončen. Biskup Jan odstěhoval se do Moravy, kde válčil s Husity až do své smrti'^). R. 1428 byl jmenován od krále Sigmunda biskupem Vácovským, zemřel pak v Oslřihomě 9. října 1430, nej- slavnější to biskup Litomyšlský, od r. 1426 kardinál svaté církve katolické (sub titulo C. Cyriaci de Thermis) a admistrator Pražského arcibiskupství. *•) O činnosti Jana Železného v této době vypravuje d*Elvert, Johann der Eiserne, Bischof von Olmůtz, Hormayrův Taschenbuch 18.Í6, 240—259. VIII. Biskup Aleš. Pád biskupství. (1418 — 1421.) Původ Aleše z Březí. Jeho náklonnost k husitství. Jan Sádlo ze Smilkova. Tažení Žižkovo r. 1421. Litomyšl dána Divišovi Bořkovi z Miletínka. Konce biskupství. Počátek nové doby. Biskup Aleš byl pravým opakem biskupa Jana. Po energickém, temperamentním Janovi znamená měkký, poddajný Aleš úpadek v dě- jinách biskupství, ač jest několik rysů v povaze Alešově, jež nám ho činí osobou velmi sympatickou. Celkem možno říci, že Aleš byl první husitský biskup. Nepřihlásil se sice k čtyřem artikulům Pražským, nepoddával pod obojí způsobou, nezřekl se statků biskupských jako učinil potom arcibiskup Kunrát, nebyl tedy formálně husitou, ale jeho shovívavost k novým proudům hned v druhém desítiletí 15. století, kdy ještě vše věřilo v jich vj^plenění a zkázu, ukazuje, že v nitru svém byl husitství mnohem dříve než neupřímný Kunrát. Jeho zá- sluhou pak neskončilo biskupství Litomyšlské krvavou katastiofou, nýbrž přirozenou smrtí: přestalo prostě, když ho nebylo již potřebí. Aleš pocházel z rytířského rodu z Březí, jehož rodinné sídlo byl Hrádek Březí u Týna nad Vltavou. Podle osady Křtěnova, kde kde měl rod ten patronátní právo, zván byl Aleš z Březí též z Křtě- nova. Rodinné zboží držel Alšův bratr Rynart z Březí^), kdežto Aleš asi hned z mládí určen byl k stavu duchovnímu. O jeho postupu ne- víme ničeho, až r. 1413 jmenuje se kanovníkem kapituly Vyšehradské*), načež r. 1416 zvolen byl za biskupa Olomouckého, jak nahoře vypra- vováno. Zbývá nám všimnout si chování se jeho k husitství. Hned v prosinci 1416, kdy byl Aleš v Olomouci nastolen, odvážil se nějaký i I *) Dobner, Monumenta IV, 412. *) Tomek, Dějepis m. Prahy V, 153. 250 III. 8. BISKUP ALEŠ. PÁD BISKUPSTVÍ (1418—1421). husistký kněz Jan v biskupském chrámu olomouckém sloužit mši a podávat svátost pod obojí způsobou, a sice v přítomnosti biskupově. Měšťané Olomoučtí, rodem Němci, tím byli velmi pobouřeni, kněze i přijímací jali a dovedli k biskupovi Alšovi, aby je potrestal; biskup je však propustil^). Nejmenovaný pak pisatel v zachovaném listě stě- žuje si Alšovi, tehdy biskupu Olomouckému, že jakýs kněz Pavel ka- ceřuje Husa a Wiclifa a články od university Pražské vydané ; žaloba psána jest takovým tonem, jako by si žalobce byl jist souhlasem bi- skupova s ním proti Pavlovi*). Přítelem biskupa Alše byl Jan Sádl o ze Smilkova, pán na Kostelci, zjevně se hlásící k straně husitské. Aleš ho r. 1420 na- zývá veřejně v právní listině svým přítelem. V době biskupování Alšova v Olomouci zakládal h o Sádlo penězi zejména na výplatu za- stavených statků. Aby nepřišel k škodě, vymohl mu biskup Aleš od krále Sigmunda ve Vratislavi 27. března 1420 list, jímž mu král dal zboží biskupství Litomyšlského v rukojmě za škody a náklady, jež však měl prokázať^). Jan Sádlo předložil účty Alšovi, jenž je schválil a vyznal, že jest mu dlužen 4000 kop, na kteroužto sumu dal mu 17. prosince 1420 v Litomyšli dlužní úpis*). Oba listy dostaly se potom do mo ci Kostků z Postupic, kteří skutečně drželi statky biskupské v své moci déle než století'). Přátelení se Alšovo s husity musilo budit nedůvěru a nelibost proti němu zvláště u fanatického biskupa Jana Železného, ač se za potvrzení Alšovo u papeže sám přimlouval. Proto asi zůstala biskupovi Janovi nad Litomyšlským biskupstvím jakási vrchní censura, nám blíže neznámá a právně nevysvětlitelná. Když 6. listopadu 1419 odpověděl Pražanům, jmenuje se nejen biskupem Olomouckým, nýbrž i »kostela Litomyšlského po ruč nik obecný«®). Ze toho bylo potřebí v zájmu církve, ukazuje vedle chování se biskupa Alše i ta zajímavá okolnost, že sám kartusianský klášter v Tržku vypůjčoval si od Ceríka z Wartm- berka, husity, peníze®). >) Brandl, ČMMor. IX, 52—53. ♦) Ibidem IX. 61. *) Archiv Český II, 470. *) Dobner, Monumcnta IV, 412. ^) Zdeněk z Postupic předložil je k zápisu r. 1454 (.\rchiv Český lí, 470). 8j Archiv Český IV, 376. 9) Archiv Český II, 206.

DOBYTÍ LITOMYŠLE OD HUSITŮ. 251 Jinak však nevíme ničeho o tříletém biskupování Alšově, než že 25. května 1420 přišel do radnice v Litomyšli při zasedání rady a nařídil, aby konšelé porovnali spravedlivě sirotky po jakémsi Stachovi^*). ' ^átím blížil se již konec Litomyšlského biskupství. Bylo nepochybno, že v době, kdy celá země byla zachvácena novj^m hnutím, kdy vítězní boží bojovníci přemohli na Vítkově křižácké vojsko z celého světa sebrané, musi dojíti i na domácí nepřátele. Město za městem donucováno k přijetí čtyř artikulů Pražských, hrad za hradem dobýván, pán za pánem porážen. Na jaře 1421 došlo na východní Čechy: 13. dubna vytáhlo vojsko Pražské z Prahy s vůdcem Hynke m Krušino u z Lichtenburk a, dobyio Českého Brodu, Kouřimě, Nimburku, Čáslavě s okolními kláštery. Kutné Hory a j. Zmocnivše se Žlebů a Lichnice překročili Pražané Železné Hory a tím hranice Litomyšlského biskupství. Odtud každý jich krok ku předu byl hřeb do rakve Litomyšlského biskupství. Padla Chrudim, kláštery Pardubický, Sezemický, Podlažický, padlo již i Vysoké Mýto. Tehdy v čele vojska stál Žižka^ jenž před Chrudimí spojil své voj.sko Táborské s Pražany. Od Vysokého Mýta dalo se spojené vojsko k jihu, kdež nejprve spálilo klášter Tržecký, odkudž mniši prchli. Konečně 2. května se položili před Litomyšl. Biskup se vojska nedočkal, prchnuv z města, načež se měšťané dobrovolně vzdali, přijavše čtyři artikule Pražské. Odtud obrátil se Žižka k Poličce, jíž dobyl útokem. Bohužel jsme o těchto událostech velmi špatně zpraveni") a i těch několik málo zpráv, jež máme, jest zmateno od kronikářů v 17. století'^). Zde však nám stačí fakt, že Litomyšl padla a že svěřena byla správě Diviše Bořka z Miletínka, pověstného válečníka husitské strany střední. Tím nastaly v Litomyšli nové poměry. Biskupství de facto padlo, třebas uvidíme, že v theorii trvá ještě dále po celé stoíetí, avšak jen jeho pouhý titul některých kněží. Proto mluvíme-li o pádu biskupství r. 1421, máme na mysli skutečný stav věci. Biskup na jaře 1421 ztratil vše, čeho biskup potřebuje, aby byl biskupem : pozbyl diecése, jež na nepatrné výjimky celá přijala husitské čtyry artikule pražské, pozbyl i všech statků, neboť v jmění biskupství (kapitulní v to počítaje) uvázal se pan Bořek. Z ducho- *®) Liber inscript. č. 115, fol. 131. **) Vavřinec z Březové (FRB V, 481) praví: »similiter Lithomysl episcopo dante fugám obsident sine hominum strage«. ") Zmatek vznikl nerozdělováním dobytí Litomyšle r. 1421 a 1425; zejména je nejistota ve zprávách, kdy biskup z Litomyšle prchl, zda 1421 neb 1425. Poněvadž to bude nám možno vysvětlit lépe až poznáme události let 1421 — 1425, odkládáme dů- vody, proč s Vavřincem z Březové se držíme r. 1421 až do druhého dílu. :■! 252 III. 8. BISKUP ALEŠ. PÁD BISKUPSTVÍ (1418—1421). venského poddanského města stala se Litomyšl obyčejným poddán- ským městem panským. To mělo důsledky dalekosáhlé: váha města z institucí církevních přesunula se na instituce světské ; výsady obvyklé statkům biskupským zanikly, Litomyšl přijímá povinnosti poddanství šlechtického, tehdy již znenáhle stoupající v ujařmení robotní a připoutání k půdě. Na druhé straně rozvoj strany husitské vyvrcholí v Jednotu Bratrskou, jejíž dějiny jsou nejkrásnějším květem v dějinách Litomyšle. Po rozkvětu katolického monarchismu a obřad- nictví v 14. století uvidíme rozkvět demokratické církve Bratrské v následujících dvou stoletích. Pro to vše končíme rokem 1421 první díl těchto dějin, jež v dalším díle třeba vyvíjet z principů a proudů zcela jiných.

Biskupství Litomyšlské zaniklo, s ním katolictví Litomyšiska. S jakými pocity dívali se katolíci v 15. století na toto místo, ukazuje nejlépe tento výlev z první polovice 15. století: >Po Praze Litomyšl druhé v Čechách biskupské město, avšak tuto obec nevěra husitů odcizila službě boží a učiněna peleší lotrů a lupičů, totiž Kostky (tehdejšího držitele Litomyšle), který kostel i biskupství drží, a kde někdy byl klášter a chrám řádových kanovníků, kde dlel sv. Viktoria, již jest učiněna ohrada koní a vepřů, a kde byl vystavěn oltář páně, již je obydlí kuchařů a lidí nebojících se boha, jak jsem sám na své oči spatřil!*^').==Mistr Závis ze Záp 1419.==

..........

Potvrzení teorie prof.dr. Zděnka Nejedlého

v roce 2007

https://www.smnf.cz/cs/nas-tym/vlhova-woerner/