Zdenek Swantiborides, ritter Zepce

Is your surname Swantiborides?

Connect to 80 Swantiborides profiles on Geni

Zdenek Swantiborides, ritter Zepce's Geni Profile

Share your family tree and photos with the people you know and love

  • Build your family tree online
  • Share photos and videos
  • Smart Matching™ technology
  • Free!

Zdenek Swantiborides, ritter Zepce

Czech: Zdeněk Swantibor., rytíř Zepce
Also Known As: "rytíř Zdeněk z rodu Zápských ze Zepce"
Birthdate:
Death: circa 1389 (52-69)
Immediate Family:

Son of Vznata II Swantiborides, ritter on Kvic and dame XX Swantiborides
Husband of Dame ?? Swantiborides
Father of Johann Vznata Swantiborides, ritter from Zepce and Dr.et.Dr Zavis Swantiborides, from Zepce
Brother of Johann Swantiborides, ritter on Kvic and Wilhelm Swantiborides, priest - Tyn

Managed by: Private User
Last Updated:

O Zdeňkovi Swantiborovi., rytířovi Zepcovi (čeština)

Měření:

Počítání peněz:

 Stručně shrnuto, v 13. století se počítalo v těchto jednotkách: hřivna, talent, solidus, denarius

hřivna = 1,5 talentu

talent (karolingská libra) = 20 solidů krátkých (užíváno v Čechách a Sasku) nebo 8 solidů dlouhých (Bavorsko, Rakousko). 
solidus krátký = 12 denárů solidus dlouhý = 30 denárů  v obou případech talent (libra) = 240 denárů hřivna = 360 denárů

Měření

Čechy 1268

1 zrno ječmene = 4,938 mm
1 prst = 19,75 mm
1 dlaň = 79,02 mm
1 píď = 197,55 mm
1 loket = 0,59265 m
1 provazec = 25,28645 m
1 hon = 126,4322 m
1 míle = 7585,94 m
1 loket = 0,5914 m
1 prst = 4 ječná zrna
1 dlaň = 4 prsty
1 píď = 10 prstů 1 loket = 3 pídě 1 provazec = 42 loktů + 2 pídě "nadělbůh"
1 hon = 5 provazců 1 míle = 60 honů Přídavky "nadělbůh" se nezahrnovaly do vypočtených délek - "cestovní míle" (skutečně vyměřené) byly o ca 200 loktů delší než vypočtené "polní míle".
hon - vzdálenost, kterou ušlo tažné zvíře hnané volně kráčejícím člověkem v době, kdy slunce vystupovalo nad obzor (ve dnech rovnodennosti ca 2 minuty)

Čechy 1268

1 čtv. loket = 0,35123 m2
1 čtv. provazec = 639,4047 m2
1 jitro = 3197,023 m2
1 čtv. prut = 15985,11 m2
1 čtvrť = 47955,35 m2
1 lán = 191821,4 m2
uvedeny jsou hodnoty vyměřené, tj. s přídavkem 2 pídí ("nadělbůh") ke každému provazci

1 jitro = 5 čtv. provazců 1 čtv. prut = 5 jiter

1 čtvrť = 15 jiter
1 lán (selský) = 4*16=64 jiter

1 lán zemanský = 75 jiter

1 lán kněžský = 82,5 jitra
1 lán královský = 90 jiter
jitro - odpovídá ploše, která se zorala od rána do poledne


Jídlo

Historie středověké kuchyně a stolování v Čechách 13. století

Historie udává, že středověká kuchyně na území Čech a Moravy ve 13. století byla možná překvapivě pestrá. Základem byl chléb, ale nechybělo maso, kaše z mouky, krup, hrachu i ovoce a mléčné výrobky z kravského, kozího a ovčího mléka. Obvyklá byla i jídla sladká, dochucovaná medem. Ryby se považovaly za výhradně postní jídlo. 

Mletí mouky

V domácnostech stále převládalo ruční mletí obilí, které mělo tu výhodu, že se denně semlelo jenom tolik, kolik bylo potřeba k přípravě placek a chleba. Obilné zrno se totiž v podmínkách jednoduchého způsobu ukládání zásob skladovalo lépe než mouka. Obilí se dalo kromě mletí také drtit pomocí stoupy na hrubé kroupy. Nevýhodou ručního mletí byla pracnost, protože vyžadovalo poměrně značnou sílu. Horní kámen ručního mlýnu vážil 30 až 35 kg a jeho pohyb ještě omezovalo tření o plochu spodního kamene, na němž spočíval. Pokud se v moderní experemintální archelogii provádějí zkoušky práce na středověkém ručním mlýnku, točí jím muži. Ale ve středověku šlo o práci výhradně ženskou. Během práce s ručním mlýnkem se muselo otáčet horním kamenem pomalu. Při rychlém pohybu se obilná zrna posunovala od otvoru ve středu kamene k jeho okraji a vypadávala nesemletá. Při mletí bylo třeba horním kamenem nejen otáčet, ale současně ho rukojetí nepatrně přitlačovat ke spodnímu kameni. Kilogram pšenice se dal na ručním mlýnku hrubě semlít asi po 15 minutách intenzivní práce, pokud však měla být mouka jemná (na kvalitní bílé pečivo), musela se prosít, protože zhruba polovina mouky obsahovala hrubou drť a dokonce celá zrna. Po prosetí se vše nerozdrcené muselo mlít ještě jednou nebo dvakrát. Proto umletí opravdu jemné mouky trvalo nejméně půl hodiny.

Hradištní ruční mlýnky nedoznaly po celý středověk žádných zásadních změn (podobné jsou doložené na Valašsku dokonce ještě v 19. století). Mlýnek tvořily dva velké ploché kameny. Spodní byl pevný a měl ve svém středu upevněnou osu (kolmou tyčku), na niž se nasadil druhý, otočný kámen (zvaný běhoun) s rukojetí. Ten měl ve středu otvor, jímž se sypalo obilí, které se tak dostávalo mezi plochy obou kamenů. Napříč otvorem horního kamene bývala menší, obvykle kovová příčka (zvaná papřice), o niž se opíral konec tyčky spodního kamene a papřice tak horní běhoun nepatrně vzpírala. Prvky celé konstrukce musely být pečlivě sladěné, aby kameny doléhaly plochami na sebe, ale přitom nesměla být mezera mezi nimi příliš těsná, aby se dalo běhounem otáčet.
I když se ojedinělé zprávy o velkých mlýnech, jejich mlecí ústrojí poháněla voda pomocí kola, objevují v českých zemích již v druhé polovině 12. století, rozvoj vodního mlynářství spadá až do 13. století. V té době je v českých zemích poprvé doložen také mlýn s lopatkami poháněnými větrem. Zřídili si ho premonstráští mniši na pražském Strahově. Na kopci, kde netekl potok, býl výhodným řešením. Jinak se však větrné mlýny stavěly jen ojediněle. Nebyly příliš oblíbené, protože závisely na síle větru a jejich výkon byl asi jen pětinový ve srovnání s vodním mlýnem.
Voda se ve 13. století stala univerzální zdrojem energie. Vodní kolo pohánělo nejen mlýny, ale i další technologická zařízení, která se někdy zřizovala při mlýnech. O podobě mlýnů písemné prameny mlčí, často však uvádějí počet kol, která byla důležitá pro celkovou pracovní kapacitu. Počet kol zřejmě ovlivňoval výši odváděných poplatků a daní.
Složení stravy

I když se v literatuře uvádní, že ve vrcholném středověku dominovala v obživě lidí moučná strava, není to tak úplně pravda. Středověká strava nebyla vegetariánská. Dokonce se zdá, že podíl masa byl ve 13. století i na stolech prostého lidu vyšší než třeba po třicetileté válce. Jedním z důkazů, které tuto tezi potvrzují, jsou rozbory kostí dobytka ze zkoumaných středověkých lokalit. Mnoho kusů bylo totiž poraženo mladých, tedy ve věku pro jatka nejvhodnějím. Je zřejmé, že se velké množství dobytka chovalo účelově jen na maso. Je pravda, že se část dobytka prodávala do měst, ale zbytek se porážel ve venkovských usedlostech (jinak by se zde nenacházely kosti). Maso ve stravě proto nebylo ve 13. století výjimkou ani na venkově. Hospodyně měly dostatek tuku k vaření a pečení. V kuchyni a stravě tedy existovala jistá vyváženost mezi moučnou a masitou stravou. K dispozici byla jidlá slaná, kořeněná i sladká (na bázi medu). V letních a podzimních měsících byl všude dostatek ovoce, lesních plodů a základních druhů zeleniny. Ovoce se na zimu sušilo. Lze tedy tvrdit, že strava většiny obyvatel Českého království nebyla ve 13. století jednotvárná. Dobová společnost zřejmě programově dbala na to, aby se zabránilo fádnosti pokrmů. Platilo to dokonce pro chudé, kteří žili ve špitálech. V roce 1280 věnoval pražský měšťan Vobolin špitálníkům vesnici Nemilkov, aby z jejích výnosů dávali nemocným, o které pečují, každou středu kus bílého chleba, vejce, hrušku, jablko či kus sýra. Větším problémem než pestrost pokrmů byl spíše krátkodobý nedostatek jídla v letech neúrody (ovšem hladomorů zažilo 13. století nesrovnatelně méně než lidé v následujících staletích).

Chléb a pečivo

Moučná jídla byla tradičním základem stravy. Nejvýznamnějsí šložkou každodenní stravy byl chléb (ovšem tak se označovaly různé druhy pečiva včetně placek). Prostý chléb býval tmavý z hrubě umleté mouky (v níž zůstávaly nejen zbytky otrub, ale někdy také křemenný prach z omletých kamenů). Na stolech zámožnějších lidí se konzumoval bílý chléb z mouky jemnější, která se prosívala a několikrát mlela. V pozdějších staletích se pšeničné pečivo označovalo jako bílé a konzumovali ho jen zámožní lidé, protože bylo dražší než žitné. Ve 13. století se však pšenice pěstovalo díky příznivému klimatu mnohem více než později a její cena nebyla vyšší než ceny žita. Proto jedli lidé bez rozdílu pečivo z mouky obou obilovin. Rozdíl mezi tmavým a světlým pečivem nebyl dán surovinou (jako později), ale způsobem mletí (pracneji získávaná mouka byla dražší). 

Lidé ve středověku nejedli střídmě, a proto se ve většině církevních legend spojuje postní strava s konzumací chleba. Ve venkovských i městských domácnostech pekly chléb samy hospodyně. K tomu bylo nutné roztopit pec, což se zvláště v létě nedělalo každý den. Proto se napeklo co nejvíce chleba do zásoby a ten se pak jedl třeba týden nebo i déle, dokud nedošel. Ihned po napečení se jedl čerstvý, po několika dnech, kdy již začal tvrdnout, se usušil anebo opékal ("topénky" místo chleba byly v té době naprosto běžné). Tvrdy chléb se mohl rozdrobit a pak se z něj vařila speciální kaše (varmuža). O spotřebě chleba podávají ojedinělou představu normy pro stravovávní služebníků církve. Roku 1258 stanovil olomoucký biskup Bruno ze Schauénburku, aby každý kanovník dostával denně jeden bochník z bílé mouky a jeden chléb horší. Děkan měl dostávat dvojnásobek, naproti tomu žáci, kteří zpívali na kůru, dostávaly denně jen jeden žitný chléb.
Běžně se peklo pečivo s medem, tvarohem, ovocem a lesními plodinami. Obvykle se podobné pečivo označuje jako koláč (i když se často současným koláčům vůbec nepodobalo). Takzvané koláče hrály také obřadní roli při svatbách (medové či makové). Koláč jedi společně novomanželé a jiné dostávali svatebčané výslužkou podobně jako dnes. Doloženy jsou i oplatky (též chléb zvaný oplatkový).
Moučná strava bvyla velice rozmanitá (jak dokládají ojediněle dochované názvy) díky přísadám, které měly hospodyně k dispozici. Známe však jen zlomek toho, co se skutečně podávalo na stůl, protože se nedochovaly žádné kuchařské knihy s recepty ani popis jídel. Víme však, že středověké hospodyně oplývaly fantazií a existovaly desítky "rodinných" receptů, které se předávaly z generace na generaci.
Kaše

Stejně jako dříve byly oblíbené rozmanité slané i sladké kaše vařené z pšeničné nebo žitné mouky či krup, ale také hrachu, tvrdého chleba či přímo z ovoce. Sladké kaše byly oblíbenější než slané a považovaly se za sváteční či lepší jídlo, protože staří Čechové milovali sladké pokrmy. Dobrá hospodyně dbala nejen na to, aby jídlo chutnalo, ale aby také dobře vypadalo, zvláště na slavnostním stole. Od středověku se do kaší přidávaly různé přísady, podle nichž měl pokrm určitou barvu.

Jeden z druhů kaše se vařil ze sušeného chleba, vína koření a medu. Pokud se přidaly švestky, pak byla kaše černá, pokud byly přísadou jahody, brusinky nebo višně, byla červená (čili brunátná). Přidáním petržele se kaše barvila do zelena. Na stolech zámožných lidí se objevovaly také žluté kaše, barvené drahým šafránem. Některé postní kaše se připravovaly bez vaření. Kroupy či hrubě mletá mouka se namočily do vody či mléka a nechaly se změknout. Pak se kaše jen osladila medem nebo ovocem. Podobným, spíše postním jídlem bylo pražmo, nezralé obilné klasy pražené na ohni.
Masitá jídla

Maso se ve středověku buď vařilo v hrnci, nebo peklo na ohni. Smažení, jak ho známe dnes, středověká keramika neumožňovala. Maso se také udilo. Z pozdějších receptů (nejstarší se dochovaly až z 15. století) víme, že tradičním základem pro vaření polévek a tehdy nesmírně oblíbených omáček byly masové vývary. Způsoby užití masa v kuchyni byly stejně rozmanité jako příprava pečiva. Maso se nejen solilo a kořenilo, ale podávalo se také s medem a sladkými či slanými omáčkami, obalovalo se v mouce, před pečením se nakládalo do octa či vývaru z koření, špikovalo se, prokládalo zeleninou, zapékalo do placek, mlelo a pak se vařilo či zapékalo jako haše, míchalo se do kaší. Podle názvu středověkých jídel si často nemůžeme být jisti, o jaký pokrm šlo, protože mnohá dnešní označení znamenala kdysi něco úplně jiného. Středověká kobliha byla slaná a jednalo se obvykle o masovou paštiku pečenou ve formě. Ani středověký knedlík nebyl jídlem z mouky jako dnes. Šlo o malé knedlíčky či noky ze sekaného masa. Ty se obalily moukou, přidalo se koření a pak se na rozpáleném plechu osmažily.

Ryby

Ryby se ve 13. století věžně konzumovaly o významných postech. Jíst ryby symbolizovalo pokoru a skromnost. Pražský biskup Tobiáš vystrojil roku 1281 pro kanovníky i laické hosty u příležitosti vysvěcení nových kněží štědrou rybí hostinu "s přemírou vína a medoviny". Propagování ryb jako postního jídla ovšem vedlo k tomu, že se ryby začaly při slavnostních příležitostech vytrácet ze stolů prostého lidu. Ryba se v obecném povědomí stala typickým postním jídlem symbolizujícím odříkání. Pokud se chtěli lidé "dobře pomět", bylo jim proti srsti jíst postní jídlo v době bujarého veselí. Proto raději než ryby konzumovali tučná masa či drůbež. Ve středověku zmizela ryba ze stolů nejen o masopustu, ale i z tabulí vánočních, svatebních a nedělních.

Mléčné výrobky

Kravské, kozí i ovčí mléko bylo všuede běžně dostupné. Pilo se vlažné, studené i kyselé. Z mléka či sbírané smetany se vařily polévky a omáčky, přídávalo se do kaší. Ze smetany se stlouklao máslo. To byla běžná práce hospodyně. V každé domácnosti bývaly jednoduché dřevěné máselnice s pístem (utlouct v nich jednu dávku trvalo podle tučnosti smetany asi 15 - 20 minut). Z kyselého mléka se zhotovoval tvaroh a zvláště sýry (které se jedly hlavně v době, kdy krávy nedojily a v hospodářství nebylo mléko na pití). Existovala celá řada sýrů, jak dokládají ojediněle dochované názvy (homolka, maldřík, sýr, syreček). Některé sýry se zhotovovaly ochucené kořením (kmínem, muškátovým květem, šalvějí apod.) Sýry se obvykle sušily (tavení sýrů střdověk neznal). Oblíbenýmn nápojem byla také syrovátka (proceděný zbytek zkysaného mléka při výrobě tvarohu).

Nápoje

Kromě vody pili lidé od nejstarších časl různé odvary z léčivých a aromatických bylin. Voda se ochucovala medem, mízou břízy nebo javoru a také lesními plody. Ještě ve 13. století se pivo vařilo většinou podomácku (práva vařit pivo v privilegovaných právovárečných domech a v městských pivovarech pocházejí většinou až ze 14. století). Středověké pivo vypadalo jinak než dnešní. Vařilo se aerobně (za přístupu vzduchu), nefiltrovalo se a více než dnešnímu pivu se podobalo alkoholizované kaši s vysokým obsahem škrobovin. Středověké pivo se konzumovalo i ohřívané, někdy se do něho přidávalo koření. Protože bylo husté, nepilo se, ale většinou se srkalo z misek (někdy se dokonce konzumovalo podobně jako kaše lžící). 

Vlivem církve (víno bylo nezbytné v liturgii) se rychle šířilo pití vína. Bylo oblíbené zvláště v prostředí panovnického dvora, velmožů i zámožných patricijů. Víno se však rozšířilo i v prostředí obecného lidu, často však sloužilo spíše jako přísada k vaření než k běžnému pití.
V oblibě všech vrstev společnosti zůstal tradiční starobylý slovanský nápoj - medovina. Medovinu si zhotovovali lidé sami doma z medu, který se míchal s vodou, a pak se nápoj nechával kvasit.
Staří Čechové zřejmě znali i jakýsi druh nespecifické kořalky (pálenka z lihu je poprvé doložena ve 12. století ve Skotsku a Irsku). Ve 13. století se v jižní i západní Evropě vyráběla velice silná kořalka z vína (údajně obsahovala víc než 60% alkoholu). Původně se deklarovala jako lék.
Opilost sice církev pranýřovala, ale podle mínění ostatního lidu, prostého i urozeného, nešlo o nic pohoršujícího. Podle všeobecného mínění musel muž umět pít (a dvojnásovně to paltilo pro rytíře). Zatímco pitky se v prostředí urozených účastnili výhradně muži, při venkovských a městských zábavách konzumovaly alkoholické nápoje hojně i ženy. Dobrý hostitel musel své hosty neustále pobízet, aby více pili. Oblíbené byly nejrozmanitější přípitky. Pronést dobrý přípitek se považovalo za umění. Většina oslav proto končila všeobecnou opilostí. Usnout a svalit se pod stůl se nepovažovalo za ostudu.


Bydleni:

Historie bydlení: středověké bydlení v Čechách 13. století

Městské domy

Domy obyvatel měst nebyly zpočátku všechny kamenné. Místy se dokonce podle regionální tradice udržely dřevěné domy ještě po třicetileté válce. Pokud bylo na město povýšeno stávající správní středisko, jen pozvolna se roubené sruby a zemnice přestavovaly na raně gotické domy. Pokud bylo město založeno "na zeleném drnu", trvala výstavba kamenných domů zřejmě ještě déle. Máme doloženo, že mnozí obyvatelé nově založených měst žili řadu let v chatrčích, zemnicích a jiných provizorních přístřeších. Tím je také dán složitý vývoj nejstarší městské zástavby.

Původně nejstarší městské domy nepřiléhaly svými boky k sobě jako později, ale měly kolem sebe volný prostor, kde se nacházel dvůr a někdy dokonce zahrádka. U obydlí stávaly i další hospodářské budovy, protože řada obyvatel měst se zpočátku živila zemědělstvím. Městská zástavba se zhušťovala jen velice pomalu s postupným nárůstem obyvatel. Teprve ve 14. století zcela zmizely v českých a moravských městech proluky mezi domy, zahrady a hospodářské budovy byly vytěsněny před hradby a dvory domů se rapidně zmenšily (někdy dokonce jeden dvůr sloužil několika domům současně).
Architektura kamenných domů se vlivem celkového rozvoje města pomalu měnila. Upouštělo se od obranných prvků, typických pro románské kamenné domy, neboť individuální opevnění domu ztratilo smysl (základní společnou ochranou skýtala městská hradba). Vchod raně gorických domů býval v přízemí a směřoval do ulice, na rozdíl od starších staveb, kdy býval orientovaný do dvora a často byl umístěn na zvýšené podestě či v patře s dřevěným schodištěm. Do ulice také směřovalo více oken, která se mírně rozšířila (neměla již charakter střílny). Kolem domů se nestavěla vysoká hradba. Hmota raně gotických domů postupně ztrácela robustnost opevněného věžovitého stavení.

Obytné domy se budovaly postupně a někdy velice pomalu. Tempo výstavby ve středověkém městě nebylo nikdy překotné. Po mnoho let se lidé setkávali nejen se staveništi domů svých sousedů, ale také s velkým staveništěm farního kostela na rynku. Chrám se budoval stejně liknavě jako městské hradby, někdy dokonce ještě pomaleji. Po založení města Plzně sloužil měšťanům nedaleký venkovský kostelík déle než 30 let, doku nebyl dostavěn městský farní kostel. V některých městech postupovala výstavba ještě pomaleji než v Plzni. Nebylo výjimkou, pokud se chrám na rynku budoval celé generace, zvláště proto, že se v průběhu staletí několikrát rozšiřoval a přestavoval. Po celou tu dobu byla samozřejmě příslušná část rynku staveništěm. Řada stavenišť patřila k životu středověkého města. Jen mimořádně významné královské město dokázalo poměrně rychle dokončit všechny základní tavby. Převážná většina měst, pokud se rozhodla pro novou výstavbu z kamene se proto dlouho potýkala s problémem rozestavěnosti. Města 13. století nevypadala tak, jak si středověké město obvykle představujeme, ale bylo to obrovské staveniště, v němž život nebyl zrovna pohodlný. Tento stav trval často několik desetiletí. Horečnatý stavební boom ustal ve městech až někdy počátkem 14. století, kdy byla většina nově založených sídle ve své základní podobě dobudovaná. 

Praha

Poněkud odlišným stavebním vývojem prošla ve srovnání ostatními domácími městy pražská aglomerace. Byla hustě osídlena již v počátcích českého státu a soustřeďoval se sem obchod i výroba do té míry, že působila jako město mnohem dříve. Neměla ovšem kamenné hradby a osídlení bylo rozptýlené na široké ploše po obou březích Vltavy.

Podoba pražské kotliny byla na počátku 13. století odlišná od současné. Vltava byla mnohem širší (až o jednu třetinu) a byla mělká (s několika vhodnými brody). Břehy se nacházely jen těsně nad hladinou řeky a byly proto pravidelně zaplavovány jarními povodněmi. Široký pás půdy kolem Vltavy měl charakter podmáčené nivy a nebyl vhodný ke stálému osídlení. Městská aglomerace vznikala proto dále od řeky na výše položených místech.
Pro stavební činnost byl mnohem výhodnější pravý břeh (skýtal větší plochu, ležel výše a byl členitější). Zde se postupně formovalo Staré Město (nebo také Větší Město) pražské. Podhradí královského hradu na levém břehu (Malá Strana) měl míst vhodných k výstavbě málo a neskýtalo možnost dalšího rozvoje. Proto sloužilo většinou jen služebníkům královského dvora.
Starší zástavba pravého břehu byla od poloviny 12. století orientována v jihozápadní části dnešního Starého Města. Na místě dnešního Karlova mostu stával pravděpodobně již v 10. století dřevěný most (nahrazený v letech 1158 až 1172 kamenným Juditiným mostem). Tento most ležel na cestě z Pražského hradu na Vyšehrad. Po polovině 12. století se aglomerace začala rozrůstat směrem k dnešnímu Staroměstskému náměstí, kam bylo přesunuto hlavní tržiště (do té doby fungovalo zřejmě někde poblíž mostu). K tržišti se paprskovitě sbíhaly nové komunikace (dnešní ulice Kaprova, Dlouhá a Celetná) a podél nich vznikaly další domy a dvorce. Přesun tržiště byl zřejmě dán fiskálními zájmy panovníka (stál zde Týnský dvůr neboli Ungelt). navíc toto místo leželo dále od řeky a nebylo tolik ohroženo povodněmi.
Přesun tržiště spolu s výstavbou nových domů předznamenal vznik skutečného středověkého města. Pravé kamenné hradby začal budovat po roce 1230 král Václava I. Nejstarší opevnění měřilo na délku zhruba 3,5 kilometru a obepínalo prostor o velikosti celých 80 hektarů. Prostor uvnitř staroměstských hradeb nebyl zpočátku ani zdaleka zastavěn celý. Vzniklo zde několik zatím ještě relativně oddělených osad, které teprve později splynuly do jedné souvislé městské zástavby.
I když větší část města ležela na nejvýše položené terase v zákrutu řeky, část klesala skoro až k vltavskému břehu a byla pravidelně sužována povodněmi. Jak houstla zástavba, začal se břeh Vltavy zvyšovat navážkami a zásypy. Nejspíše po roce 1272 (v té době zaplavila povodeň dokonce celé Staroměstské náměstí) se začalo s plošným zavážením terénu téměř celého města. Do konce 13. století bylo území od rynku až k řece zvýšeno o několik metrů prakticky na dnešní úroveň. Díky těmto navážkám dnes nacházíme přízemí starších románských staveb v podzemí a to, co bývalo původně prvním patrem, je dnes přízemím nejstarších kamenných domů. S ohledem na dobové technické možnosti bylo zavezení podstatné plochy Starého Města pražského obdivuhodným dílem.
Staré Město pražské se v poslední čtvrtině 13. století proměnilo v obrovské staveniště. Kromě masivních navážek se na úrovni zvýšeného terénu začaly stavět nové kamenné raně gotické domy, které vtiskly středověké Praze zcela novou tvář. Uvnitř hradeb se začaly budovat kostely a kláštery. Došlo k nové parcelaci, neboť se rozrostl počet obyvatel a bylo nutno najít místo na výstavbu nových obydlí, stejně jako pro velkoryse koncipované tržiště, masné krámy, mlýny a další potřebné stavby. Proto se domy začaly stavět těsně vedle sebe. Na Starém Městě pražském vznikla síť úzkých a často křivolakých ulic, lemovaných řadami patrových domů, jejichž podoba se stala vzorem ostatním středověkým městům.
Vesnické osídlení

Podoba středověké vesnice v Čechách a na Moravě doznala ve 13. století řady změn, které v dalších stoletích ovlivňovaly stavební vývoj venkova. Mnohé prvky se ve formě tradiční lidové architektury udržely až do novověku. Nejdůležitější změnu v osídlení venkova přinesly nové půdorysy, na nichž se vesnice začaly stavět. Tyto se pak bez podstatných změn udržely až do nástupu socialistické kolektivizace venkova.

Pod jménem půdorys středověké vesnice nesmíme ovšem chápat jen rozmístění usedlostí, ale celkovou koncepci obce - polohu obytného domu, dvora a hospodářských stavení ve vztahu k návsi a sousedním usedlostem, umístění zahrad, luk a polí a také směry místních komunikací. To vše mělo svůj řád, který vycházel z logiky venkovského života, především organizace zemědělství.
Zatímco starší vesnice měly kolem sebe relativně dostatek volné plochy, přičemž umístění usedlostí a především polí nikdo nelimitoval, vesnice 13. století se utvářely podle norem, v podstatě jednotných pro celou zemi. Jakýmsi střešním principem bylo zákupní právo, na jehož základě lidé drželi své usedlosti. Současně byla definována velikost lánu, tedy ideální velikosti pozemku, který k usedlosti patřil. Majitel usedlosti věděl, že je to plocha, kterou dokáže obdělat a je dostatečná k tomu, aby z jejích výnosů uživil svou rodinu a mohl odvádět daně, desátek a poplatky. Feudální majitel měl zas jistotu, že ze svých pozemků přenechává hospodářům tolik, kolik je nezbytně nutné. Vymezení lánu bránilo sporům, neboť šlo o přesně definovaný úsek (což byla změna proti předchozím stoletím, kdy mohli vesničané nakládat v rámci okruhu své vesnice s veškerou půdou do jisté míry svobodně).
Lánová soustava byla především administrativním nástrojem, šlo o první systém středověké daňové politiky. V českých zemích se lánový systém začal uplatňovat po roce 1230 a souvisel s růstem kolonizační činnosti.

Půdorys vesnice

Z velikosti a umístění lánů se odvíjel půdorys vesnice, protože obecným zvykem bylo, že obhospodařovaná půda navazovala na zadní trakt usedlosti. Faktické rozdělení lánů se ovšem řídilo místním terénem, neboť podle něj se při založení vesnice rozložení lánů vyměřovalo.

Na rozdíl od staršího, převážně nahodilého rozmístění usedlostí, živelně soustředěných v širokém kruhu kolem centrální návsi, je pro 13. století charakteristický normativní půdorys. Nově zakládané vesnice se podřizovaly přesně stanovenému plánu, ale platilo to i pro starší, pokud se rozšiřovaly nebo se v nich vyměřovaly nové lány. Půdorysy středověkých vesnic měly několik základních variant, odvozených z povahy terénu, vodních toků a nejbližších cest.
Především ve vnitrozemí převládaly návesní vesnice, neboť tomuto schématu se blížila forma již existujících vsí typu okrouhlic. Oproti staršímu rozvržení se však centrální prostor koncipoval na pravidelném půdorysu, převládla obdélníková náves. Usedlosti byly rozložené v pravidelných rozestupech kolem celé návsi a mezi nimi byly ponechány dvě či tři proluky, kudy se ke vsi sbíhaly cesty. Vytyčit podobnou náves bylo snadné, ale složitější bylo rozměřit polnosti pro usedlosti, které se nacházely v rozích. Každé usedlosti měla připadnout stejně veliká plocha, která měla v ideálním případě ležet v pravidelných pásech vedle sebe. To však v rozích nebylo možné, a tuto nepravidelnost bylo nutno vyrovnávat určitým zakřivením všech lánů kolem vesnice.
V oblastech, kde probíhala kolonizace, se většinou uplatnil řadový půdorys (údolní lánová vesnice). Usedlosti byly rozmístěné v řadě podél potoka buď na obou březích, nebo jen na jednom. Dům s dvorem stával v dolní části údolí u potoka, v širokém pruhu za ním pak byl pozemek. Protože terén obvykle od potoka mírně stoupal do svahu, byly v té části, která měla mírnější sklon, zahrady a pole, ve strmější pak louky a les. Údolní lánové vesnice neměly náves a stavební vývoj svědčí o tom, že sami obyvatelé náves nepotřebovali (pokud se v obci nacházela vhodná terasa, kde by se náves dala zařídit, lidé to neudělali). Odlišné od návesní vesnice bylo i vedení cest. Břehy potoka byly většinou podmáčené a zarostlé, tedy nevhodné k tomu, aby hlavní cesta vedla pod usedlostí. Častěji byla vedena výše na svahu, někdy poměrně vysoko, dokonce až na okraji pole u lesa. Z ní pak vybíhaly cestičky k jednotlivým dvorcům. Umístění usedlosti blízko potoka mělo výhodu při zásobování vodou, ale na druhou stranu mohla být usedlost vystavena nebezpečí přívalových záplav.
Na principu podélné osy byl založen jiný typ půdorysu, který se řídil cestou. Typ ulicové vesnice však byl ve 13. století vyhrazen spíše menším zemědělským městečkům. Vesnice tohoto typu se objevovaly spíš výjimečně. Stejně okrajovým byl z hlediska četnosti paprsčitý půdorys v oblastech vzniklých kolonizací. Šlo o modifikaci původní slovanské okrouhlice s centrální návsí obklopenou usedlostmi. Zemědělská půda však byla pravidelně rozdělena do dlouhých úzkých lánů, které se od domů rozbíhaly paprsčitě všemi směry. Podobný plán byl výhodný ve složitém a nepřehledném terénu, zejména v lese, kde nebyla k dispozici žádná řídící osa typu potoka či cesty. Není náhoda, že se poměrně vysoký počet středověkých vsí, založených na tomto půdorysu nazýval Žďár (vzniklých tedy na místě zbaveném lesního porostu žďářením).
Vesnický dům

Zatímco celkové rozvržení vesnic se v době kolonizace oproti 11. a 12. století změnilo, domy se od starších podstatněji nelišily. Většina vesnických domů té doby si podržela tradiční jednoprostorovou dispozici (obydlí bylo tvořeno jedinou velkou místností - jizbou). Jen výjimečně lidé přistavovali před vchod vytápěné jizby ještě vstupní síň jako druhý obytný prostor. Běžnější bylo přistavět před vchod pouze jednoduchý, částečně krytý přístřešek.

Jako trojdílná dispozice vesnického domu (typická od pozdního středověku) se v odborné literatuře označuje dům, v němž jsou pod jedinou střechou tři místnosti v řadě vedle sebe. Na jizbu a často poměrně rozlehlou síň navazovala buď komora, či chlév. Podobná dispozice je sice doložena v některých středověkých městských domech, ale na českém a moravském venkově byla ve 13. století výjimkou. Tím ovšem není řečeno, že by venkovská usedlost měla jen jediný dům s obytnou jizbou. U obydlí stávaly další stavby, v nichž byla umístěna hospodářská komora a chlév. nebyly ale s obydlím spojené pod jednou střechou, nýbrž stály samostatně v těsné blízkosti.
Lze tedy soudit, že trojdílné domy se začaly na venkově objevovat ve větší míře až ve 14. století. Geneze takového domu mohla být založena na dalším vývoji obydlí, kdy došlo ke spojení dvou samostatných jednoprostorových staveb (obytné a komory) pod jednu střechu, přičemž v prostoru mezi nimi vznikla třetí místnost - síň. Důvodem spojení dříve samostatných staveb mohlo být kromě praktických důvodů a nové stavební módy také ochlazení klimatu ve 14. století, neboť umístění několika prostorů pod jednou střechou bylo za chladného počasí výhodnější jak z hlediska provozu, tak i celkové izolace domu.
Usedlosti ve 13. století měly uzavřené dvory, někdy obehnané plotem či zídkou, jindy obestavěné ze dvou či tří stran hospodářskými stavbami. Uzavření dvora vyplývalo nejen z plánovitého rozdělení plužiny, ale také posilování individuální charakteru hospodaření jednotlivých usedlostí.
Jako základní materiál převládalo při stavbě domu dřevo. Starší technika vyplétání stěn proutím a omazávání hlínou (typická pro zemnice) zcela mizí, protože při lesní kolonizaci měli hospodáři k dispozici dostatek dřeva. Jako materiál bylo trvanlivější a kvalitnější, přičemž výstavba srubu nespotřebovala více času než vyplétání stěn. Kamenný dům na venkově vyl naprosto výjimečný, a pokud se objevil, patřil spíše ke dvorci některého z chudších šlechticů.
Roubené sruby se téměř výlučně stavěly na kamenné podezdívce, která obydlí lépe izolovala a umožňovala bezpečnější provoz topeniště. Dům sám se stavěl z nehraněných kuláčů. Starší drážková (nebo též kůlová) technika sice ustupovala, ale přesto se ještě na konci 13. století často používala, dokonce v rámci jedné vesnice vedle sroubených domů.

Sruby se stavěly tradičním způsobem tak, že se na koncích kuláčů vytesal dlab a trámy se skládaly napříč přes sebe, jako když se taví hranice. Mezery ve stěnách mezi kuláči se utěsňovaly mechem a hliněnou mazanicí. Zamazané spáry mezi trámy se uvnitř v místnosti obvykle ještě bílily. Na rozdíl od starších obytných staveb, venkovské domy 13. století měly obvykle strop. Nesly ho hranové trámky, kladené napříč mezi protilehlými stěnami. Protože nosnost takových trámků neumožňuje rozpětí větší než 5 až 6 metrů, byla to obvyklá šíře většiny domů. Pokud měl být dům širší, musely být stropní trámky podložené kolmým trámem. Ten vedl napříč místností a uprostřed byl podepřen silným dřevěným sloupem. Mazanice bývala i na vnitřní straně stropu, což zvyšovalo izolační vlastnosti konstrukce a lépe dům chránilo před požárem. Jako střešní krytina se užíval vázaný rákos či slaměné došky, v lesních oblastech se objevovaly také dřevěné šindele. Výjimečně je doložena i krytina z pálených tašek.


Počet obyvatel:

Jaký byl vztah počtu obyvatel a počtu ozbrojenců

  • Vojenské dějiny Československa zvažují, že ve 13. stol. byl schopen český král postavit vojsko o síle 5 – 6 tis. těžkooděných jezdců a celkové vojsko zemské hotovosti okolo 25 tis. bojovníků (zejména neobrněných venkovanů). Ve výjimečných případech bylo možné najmout 1 – 2 tis. námezdních rytířů ze okolních zemí.
Našel jsem článek, který tomu přibližně odpovídá.

Text od Ectheliona http://drakkar.sk/47/stredoveke-realie- ... svetu.html
Pro hraní je důležité znát vojenské síly jednotlivých království a území, protože bitva může být zajímavým zpestřením hry nebo může být přímo součástí zápletky. K tomu je potřeba se podívat na rozlohy území a počty obyvatel. Pokud se budeme bavit o našem středověku nebo fantasy, které se odehrává v oblastech zhruba na úrovni české kotliny, pak lze pro zjednodušení říct, že území zhruba o rozloze Čech (tedy 52 065 km2) bude mít kolem půl milionu obyvatel. Morava, která je zhruba poloviční (22 348 km2), měla zhruba polovinu obyvatel, tedy čtvrt milionu.

Jde o údaj z roku 1100, ale počty obyvatel během středověku i historie obecně velice kolísaly. Mezi lety 400–1000 byly počty obyvatel stabilní na nízké úrovni (udržoval se stálý malý počet obyvatel), mezi lety 1000–1250 došlo díky změnám v zemědělství k populační explozi a počty výrazně rostly, 1250 –1350 se pak udržovaly na nové vysoké úrovni, než mezi lety 1350 - 1420 došlo k ostrému propadu počtu obyvatel, který se stabilizoval až v období 1420–1470 zase na nízké úrovni. Poté se až do šestnáctého století počet obyvatel postupně a stabilně zvyšoval. V roce 1250 (na vrcholu populační exploze) bylo v Čechách asi 830 000 lidí, na Moravě opět zhruba polovina tohoto počtu.
Abych se nyní vrátil k otázce počtu vojsk: po prostudování více zdrojů jsem si pro sebe udělal zjednodušující rovnici, která říká, že země může postavit do války maximálně 1 těžkooděného jezdce asi na 110 obyvatel, 1 lehkooděného jezdce také na 110 obyvatel a 1 pěšáka asi na 55 obyvatel. V případě českého království kolem roku 1100 to tak vypadá na asi 7 000 těžkooděných jezdců, 7 000 lehkooděných a 13 500 pěších z Čech a Moravy. Jde o největší možné vojsko po svolání celé zbrojné hotovosti, což se stávalo jen velmi výjimečně (tedy okolo 27 000 mužů). Takovou armádu bylo velmi náročné zásobovat a udržet v poli, proto historicky české vojsko v tomto období čítalo zpravidla okolo 15–18 000 bojovníků.

K počtu obyvatelstva z diplomové práce ČR v historicko-demografických souvislostech:

"Území českých zemí bylo podle archeologických nálezů osídleno jiţ ve starší době kamenné, avšak první odhady o počtu obyvatelstva jsou prováděny teprve k příchodu slovanského obyvatelstva ve 4. -6. století. Ačkoliv se odhady různí, lze se přiklonit k Matiegkově (1917) odhadu 200 – 300 tisíc obyvatel na území dnešních Čech. Vzhledem k době, ve které byl odhad učiněn, je reálnější horní hranice, jelikoţ pozdější archeologické výzkumy odkryly množství nových nalezišť. Spolu s odhadem 150 tisíc obyvatel na Moravě a ve Slezsku se tak dostaneme k téměř půlmilionové populaci na našem území.

V následujících staletích dochází k postupnému nárůstu obyvatelstva, podle odhadů Matiegky (1917) počet obyvatel Čech do roku 1200 dosáhl 500 až 600 tisíc a k roku 1350 ze zvýšil na 800 tisíc až jeden milion, což však někteří autoři považují za dosti podhodnocené. Choc (1963) odhaduje počet obyvatel Čech k roku 600 na 226 tisíc, k roku 900 na 412 tisíc a k roku 1250 na 830 tisíc."

https://is.muni.cz/th/206904/esf_m/diplomka.pdf

---------------------------

Praha:

Vznik souvislého osídlení oblasti Starého Města lze však jednoznačně doložit až pro 2. polovinu 12. století. Tehdy byl původní dřevěný most nahrazen kamenným mostem Juditiným a na východ od velkého tržiště vznikl opevněný knížecí dvorec Týn-Ungelt, určený k ochraně cizích kupců a k vybírání cla (ungeltu). V blízkosti tržiště a cest, které z něho vycházely, se vedle starších osad německých, románských a židovských kupců, zmíněných již k roku 1091, zrodila hustá zástavba kamenných románských domů, dvorců knížecích družiníků, kostelů a klášterů. Osídlení pravobřežního podhradí nebylo však na přelomu 12. a 13. století ještě koncentrováno do souvislé uliční zástavby, ani právně sjednoceno.
Ohniskem zrodu skutečného městského života se staly právě osady cizích kupců, které jako první získaly panovnická privilegia. Jejich obyvatelé se v průběhu 1. třetiny 13. století sjednotili do městské obce, získali pro ni od panovníka výsady a domohli se městské samosprávy. Nejvýraznějším projevem urbanizační proměny bylo postavení hradeb s 13 věžovými branami, které po roce 1230 z poručení krále Václava I. vydělily z dosavadní různorodé zástavby na pravém vltavském břehu opevněný areál Pražského Města o rozloze asi 140 hektarů. Zahrnulo do svého obvodu vedle starších osad též Havelské Město, nově lokované mezi lety 1235-1253 kolem tržiště při kostele sv. Havla.
Výstavba uvnitř staroměstských hradeb probíhala v novém uměleckém a stavebním slohu - gotice. Tón jí udávaly klášterní objekty rytířských a žebravých řádů (templářů, dominikánů, německých rytířů, křižovníků s červenou hvězdou). Přední místo mezi nimi zaujal klášter klarisek sv. Anežky, založený roku 1233. Stavební rozmach Starého Města pak vzdor politickým otřesům pokračoval po celou 2. polovinu 13. i 1. polovinu 14. století. Výsledkem byla gotická přestavba pravobřežní aglomerace na nové úrovni terénu, který se v té době zvýšil vršením odpadů i záměrnými navážkami proti povodním o 2 až 4 m (původní přízemí románských domů se octla v suterénech nové gotické zástavby, kde se v řadě případů dochovala dodnes). Dominantou gotického Pražského města se vedle řádových svatyní stal i kapitulní kostel sv. Jiljí a měšťanské domy věžového typu. Dva z nich existují nepatrně změněny v Rytířské ulici v bývalém Havelském Městě.

Území dnešního Starého Města je v některých pramenech označováno jako Mezigrady, tedy osídlení, které je možná ještě starší, než se domníváme, osídlení mimo knížecí sídlo, při řece Vltavě, mezi Pražským hradem a Vyšehradem. Lokalita dnešního Starého Města se začala utvářet využíváním přirozeného terénu podél přírodních cest Vltavy a jejích přítoků, s nimiž se začaly křížit umělé cesty lidí, jejich pěšiny, cestičky, cesty, ulice, brody a nakonec mosty.

Nejprve to byla rozptýlená zástavba, stavby hlavně ze dřeva, ojedinělé kamenné kostelíky, dvorce, osady a vesnice, až osídlení dostalo pevný tvar – městské hradby.
První pražské město – Staré Město – vzniklo spojením rozptýlené a nahodilé zástavby, spojením etnicky různorodého obyvatelstva, neboť zde existovaly společně se slovanským osídlením i cizí osady: Němci v osadě Poříč nebo Poříčí kolem kostela sv. Petra, Románi někde mezi kostely sv. Michala a sv. Linhrata a židovské osady poblíž dnešní ulice U staré školy a později kolem Staronové synagogy.
Jedinou plánovanou součástí Starého Města, což je zřetelně viditelné i na současných mapách, se stalo osídlení kolem kostela sv. Havla, tedy Havelské Město, které založil lokátor, první rychtář a mincmistr krále Václava I.(1230 – 1250) Eberhard. Současně byly vybudovány hradby, a to v ose dnešních ulic: Národní – 28. října – Na příkopě – Revoluční. Hradba Havelského Města pak v délce pěti set metrů jako podle pravítka.
Staré Město je založeno hradbou, která se začíná stavět od řeky současně s kostelem a klášterem sv. Františka, kde se usadila někdy v roce 1234 k celoživotnímu plodnému dílu Anežka Česká, dcera Přemysla Otakara I. a sestra krále Václava I.  Staré město po založení (právním aktu) mělo na 19 kamenných kostelů a cca 70 kamenných domů. Zaujímalo plochu cca 81 hektarů (obvykle udávaný údaj 140 ha je nesprávný). 

Jako město byla dnešní Malá Strana založena králem Přemyslem Otakarem II. kolem Malostranského náměstí někdy na počátku jara roku 1257.Ani tady to nevíme přesně. Již dříve zde existovaly osady: Obora, Nebovidy (Nepovidy), Újezd, Rybáře, Trávník, ale také opevněné enklávy johanitů u kostela Panny Marie pod řetězem a jako samostatná pevnost biskupský dvůr u kamenného mostu v místech dnešního Dražického náměstí.



Praha - Malá strana:

Dosavadní předpoklady, že Malá strana je urbanisticky mladší než Staré město, byly poměrně spolehlivě vyvráceny novým archeologickými průzkumy. 
Malostranská kotlina byla odlesněna už v pravěku a v 9. století byla obehnána dřevěnohlinitou hradbou a příkopem. Staré město začalo růst teprve po postavení Vyšehradu. Kamenná hradba Malé strany je sice až z roku 1257, zatímco Starého města z roku 1230, ale to je patrně tím, že Malá stran již byla opevněna, zatímco Staré město nikoli. 

http://www.monet.cz/atlas/kap32.htm


Fenomén městských bratrstev

Z 13. století sice přímo doložena nejsou, nicméně o 100 let později jsou běžnou součástí života a zcela určitě se etablovaly již dříve (otázkou je jen o kolik dříve). 

Převzato z:
http://www.ahmp.cz/docs/dp/23_DP%20XVIII.pdf

Bratrstvy se v tomto příspěvku rozumějí sdružení vyvíjející nábožensky a eventuálně sociálně orientovanou činnost. V tomto smyslu jsou sledovány
i cechy, neboť také ony podobnou činnost vyvíjely, byť vedle velmi výrazného působení v hospodářské oblasti a byť svoje aktivity zaměřovaly především na příslušníky určité profese.
V předhusitské době působilo v pražských městech nejméně šest bratrstev v užším slova smyslu. K tomu lze připočíst doklady o kultovní činnosti sedmi cechů. Praha měla čtyři bratrstva kněží, dvě při Svatovítské katedrále, jedno na Vyšehradě a jedno působící minimálně na Starém Městě pražském. Na Starém i na Novém Městě pražském bylo po jednom bratrstvu Božiho Těla. Staroměstská korporace měla přitom blízko k měšťanům, ti ovládali správu sdružení. Novoměstské bratrstvo Těla a Krve Páně mělo naopak blízko ke šlechtě z okruhu krále Václava IV. U cechů převládají údaje ze Starého Města pražského. Zlatníci a malíři však měli tehdy společnou kultovní činnost pro všechna města pražská. Také bratrstvo kupců pravděpodobně nebylo omezeno jen na staroměstské obchodníky. Podstatně užší byl záběr bratrstva "mladších kupců - iuniorum institorum - to
však již v osmdesátých letech 14. století zaniklo, když jeho členové postupně zemřeli. Pouze ze Starého Města jsou také doklady o činnosti bratrstva kramářů. Skupinu dotvářejí novoměstští nožíři a spojené sdružení novoměstských krejčích, stolařů a dalších. Činnost bratrstev se- při všech rozdílech a zlomkovitosti dochovaných pramenů soustředila na dvě situace: křes­ťanský pohřeb člena a bohoslužby (zde byla určitá pestrost). Torzovitý stav pramenů neumožňuje zcela přesně rozeznat, v jaké míře se různé společenské vrstvy na činnosti korporací podílely. V předhusitské Praze se vyskytovala převážně sdružení šlechtická. Působila zde klerická bratrstva, lišící se vzájemně podmínkami členství- zatímco bratrstvo svatovítských kanovníků bylo velmi uzavřenou korporací, do níž v zásadě patřili pouze kanovníci a eventuálně špičky světské hierarchie (králové, knížata, markrabata), bratrstvo služebníků Svatovítské katedrály teoreticky přijímalo za členy kleriky i laiky, muže i ženy.
Dochované údaje o členech a organizaci však dokládají, že katedrální duchovenstvo mělo v rukou správu bratrstva a tvořilo naprostou většinu jeho pří­slušníků, byť několik laiků - včetně žen - ke korporaci příslušelo . I laické členstvo tohoto sdružení pocházelo nadto především z okolí katedrály - z Pražského hradu, Pohořelce, Malé Strany.

Šlechtická sídla ve městě

http://www.ahmp.cz/docs/dp/12_DP%20IX_1.pdf

Pro 13. století se mi nepodařilo dohledat záznamy, nicméně lze hrubě vycházet z údajů o století mladších. 

Již před konstitucí Starého města se na jeho území nacházelo 6 usedlostí, které byly zcela vyňaty z jakékoli berní povinnosti.
Jde o čp. 95-99-I (dvorec pánů z Lipé), čp. 21lb-I (dům pánů z Landštejna), čp. 212-213-I (dvorec pánů z Rožmberka), čp. 222-I, 946-I (dvorec pánů z Kunštátu), čp. 288-289-I (dům pánů z Hradce) a čp. 948-I (dům pánů z Říčan). S výjimkou prvně uváděného dvorce pánů z Lipé v prostoru Platnéřská-Valentinská, kde máme ovšem doklady písemné povahy o šlechtické pozemkové držbě k polovině 13. stol. kolem emporového kostela sv. Valentina na straně jedné a kolem kostela sv. Linharta a tzv. Jarošova dvorce na straně druhé, tvoří zbývajících pět dvorců hnÍzdové osídlení, nakupené kolem někdejší templářské komendy u sv. Vavřince (později klášter sv. Anny) v Anenské, Liliové, Řetězové a Zlaté ulici. Kombinací výpovědí písemných i hmotných pramenů o všech zmiňovaných stavbách, jmenovitě pak interpretací stavebně historického průzkumu dvorce pánů z Kunštátu (čp 222-I, 946-I) dospíváme k závěru, že šlo o stavební celky, které svými počátky tkvějí v poslední čtvrtině 12. a 1. třetině 13. stol. tedy v období před správně právním konstituováním Starého Města, a tedy na pozemcích, které měly povahu ryze feudálního pozemkového vlastnictví. Byly to tedy svobodné statky - dvorce a tuto svobodu si uchránily i v době následující.
V naznačeném časovém spatiu (1378-1414) je možné zjistit na ploše čtyř pražských měst (včetně Hradu) celkem 131 vlastníků nemovitostí z řad šlechty. Největší počet z nich - celkem 43 (•36,75%) - žilo na Starém Městě, na druhém místě je Nové Město s 28 vlastníky (•23,93%), v pořadí třetí pozici zaujímají Hradčany včetně Hradu s 27 vlastníky (=23, 07%) a na posledním místě je pak Malá Strana se 13 osobami (=11,11%) .

I když je třeba připustit, že někteří z uvedených šlechtických držitelů nemovitostí vlastnili v rámci jednoho z pražských měst nemovitostí více (2 až 3) , nepřekračovali vesměs jeho hranice. Meziměstskou nemovitostní držbu ze registrovat v poměrně omezeném počtu případů. 

Kód: Vybrat vše Cena v AbsolutnÍ čísla celá Praha % kopách gr. SMP NMP MS Hrad

100 a více 16 6 4 26 23,42 50 - 99 19 3 2 24 21,62 49 - 21 10 10 19 39 35,13 20 - 4 10 3 2 6 21 18,91 4 a méně 1 1 0,92

celkem 55 22 7 27 111 100 %

Pro přepočet grošů na brakteáty byl základní kurs 1 groš = 6 brakteátů (dům v ceně 10 kop grošů by stál 3.600 brakteátů).

Tabulka dokládá (stejně jako percentuální Údaje o počtu vlastníků) že tradici a prestiž mělo v šlechtických rezidencích nesporně Staré Město Pražské. Tam se také soustředovaly dvorce i domy nejvyšších cenových kategorií. Nejvějtší počet držitelů nemovitostí ve všech pražských městech spadal do střední majetkové ( zámožnostní) skupiny v rozmezí 21 až 49 kop gr. ceny domu. Maximální četnost cen nemovitostí se v této skupině pohybuje kolem 30 kop gr., stejně jako v kategorii čtvrté (4 - 20 kop gr.), kde většina registrovaných cen přesahuje 10 kop gr. a jen menšina pod tuto hranici klesá. To svým způsobem potvrzuje i zcela zanedbatelný počet cenově nejnižší kategorie. Tabulka tedy vyjadřuje určitou majetkovou diferenciaci šlechty, rezidující v Praze, ale blíže o ní nic nevypovídá.

Mnohem plastičtější obraz získáme, jestliže zjištěné Údaje porovnáme s kategorizací majetkové diferenciace šlechty, kterou na základě rozboru druhé provolací knihy desek dvorských (1395 - 1410) vypracoval M. Polívka (1982). 261 Na základě výše peněžité renty, která byla pravidelně desetinou odhadní ceny majetku, zjistil následující početní zastoupení: 

Kód: Vybrat vše Skupina Důchod z renty Početní Velikost odhadu v kopách gr. zastoupeni v % ceny v kopách gr. I. 2 21,2 20 II. 2 - 10 56,8 20 - 100 III. 11 - 30 18,6 110- 300 IV. 30 a více 3,4 300 a více

K této tabulce je třeba dodat, že zachycuje šlechtu, žijící na venkově, tj. ve svém hospodářství, které mohlo (a v nejnižší I. skupině muselo) být provázeno vlastní zemědělskou činnosti. Odhadové Úživné minimum ročního důchodu pro jednu osobu minimálně 6 kop gr. namohlo v I. i ve II. skupině krýt provoz rodiny, náklady spojené s Údržbou kupovaného zemědělského nářadí, domu apod.

Prostá tržní cena městské šlechtické nemovitosti je jen velmi nepřesným odrazem majetkového potenciálu vlastníka. Ten musel být v každém případě vyšší, neboť bylo třeba krýt nejen životní náklady (ve městě vyšší a vesměs bez možnosti doplňkového samozásobitelství), ale i Údržbu domu, platit městskou dávku, živit i šatit služebný personál aj.
Srovnáme-li tedy za těchto okolností obě uvedené tabulky, je na první pohled patrné, že městskou rezidenci si mohla dovolit v podstatě jen IV. skupina nižší šlechty, a to ještě za cenu, že realizovala vlastní hospodářství, resp. venkovský majetek, a sumu pak vložila do zakoupení městského domu. Trvalé či dočasné rentiérství v podmínkách městské rezidence nebylo však v předhusitské době existenčně perspektivní. Proto se také nezřídka setkáváme i v Praze se zvodem k nemovitostem zcela prodluženým, s častými trhy domů, případně odprodeji jeho částí, pronájmy apod. Vše to byla jedna z cest sociálního sestupu jejich šlechtických vlastníků. Vice verse však tyto doklady nasvědčují, že rentiérství jako dů­vod městské šlechtické rezidence v Praze (ač v nevelké míře) také existovalo.
Podstatně větší stabilitu vykazovaly nemovitosti, držené těmi příslušníky šlechty, kteří získali jistý vedlejší zdroj příjmů ve dvorské nebo panské službě, v podstatě však v závislém postavení. Takových šlechtických rezidentů bylo nejvíce ve střední cenové kategorii domovního majetku. Nejvyšší
cenová kategorie hodnoty šlechtických nemovitostí ve městě pak byla vyhrazena jednak významným reprezentantům panských šlechtických rodů pro něž byla městská rezidence záležitostí mocenskopolitickou, jednak těm příslušníkům zemské šlechty ve dvorských službách, kteří zastávali funkce v oblasti dvorské a zemské finanční správy.
Na základě podaného rozboru jsme zatím dospěli k závěru, že městská šlechtická rezidence v předhusitské Praze byla motivována v nejpodstatnější míře centrální a rezidenční funkcí Prahy, kterou lze ze sledovaného hlediska (ač jinak je evidentně starší) datovat od konce 12. stol. Druhý závěr, nepochybně cennější prvního záleží v konstatování motivační diferencovanosti šlechtické rezidence jako důsledku sociálně politického a v neposlední řadě i ekonomického postavení šlechty v podmínkách naprosté převahy peněžní feudální renty.
Vedle šlechty, která měla v pražských městech svoji rezidenci (ať již jakkoliv výstavnou či nevýstavnou), přebývali v hlavním městě dočasně nebo i trvaleji příslušníci panské a nižší šlechty jako nájemníci. Důvodem jejich dočasné přítomnosti byla zpravidla Účast na zemském sněmu nebo soudní jednání u zemského či dvorského soudu (důkazní řízení, citace, pů­hony, osobní exekuce aj.}. Nepochybně trvalejší přítomnost některých šlechticů vyžadovala pak vojenská služba, související s převzetím služebného léna k vyšehradskému manství. Tu můžeme i zpětně poměrně dobře registrovat od r. 14o6 na základě knihy zvodů písaře Sezemy a poté i jeho nástupce Martina z Boskovic. V některých případech je možné doložit městskou
rezidenci takových osob, jmenovitě tehdy, kdy bylo udělení lenních statků vlastně kompenzací dvorské služby. Vět­šinou jsou však jména obdařených ve městě nezjistitelná a není tudíž jisté, zda se jejich pobyt neomezoval jen na okruh Vyšehradu, event. zda nežili ve městě jako nájemníci.
view all

Zdenek Swantiborides, ritter Zepce's Timeline

1328
1328
1350
1350
1352
1352
Zápy, Prague-East District, Central Bohemian Region, Czechia (Czech Republic)
1389
1389
Age 61