Duke Slavitah Czech prince

http://www.bylotojinak.cz/

http://www.bylotojinak.cz/nove-poznatky/prisel-knize-borivoj-z-moravy

https://en.wikipedia.org/wiki/Hostiv%C3%ADt

LETOPISY KRÁLOVSTVÍ FRANKŮ

K ROKU 822

(první zmínka o Moravanech)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  Císař Ludvík... se tedy po skončení podzimního lovu vydal přes Rýn, aby přezimoval v místě, které se nazývá Frankfurt. A tam shromáždil obecný sněm a postaral se, aby s velmoži, které k tomu rozkázal povolat, důstojně projednal vše nutné, co se týká prospěchu všech východních částí svého království.

  Na tom sněmu vyslechl vyslance všech východních Slovanů, to jest Obodritů, Srbů, Veletů, Čechů, Moravanů, Praedenecentů a v Panonii sídlících Avarů, kteří k němu byli posláni s dary...1

Letopisy království Franků k roku 822.

Poznámky: 1 – Relace se jednak týká záležitostí východofranského království, jednak odráží postoje sousedních Slovanů k impériu: Obodritů mezi dolním Labem a Baltickým mořem, Veletů na východ a jihovýchod od nich, Srbů na Sále (Saale) a středním Labi, knížat v Čechách, moravského vládce, Praedenecentů, kterými byli míněni jižní Obodrité přebývající v Potisí; uvedený název byl jejich lidovou přezdívkou. Posléze jsou uvedeni Avaři v Horní Panonii. Z nich někteří byli ovšem už dříve donuceni uznat svrchovanost impéria, na jiné si impérium jen činilo nárok.

Petr Šimík (2005).

Komentář:

  Mylně se v návštěvě moravských vyslanců hledala nebo tendenčně spatřovala svrchovanost franské říše nad Moravou. Ačkoliv relace shrnula všechna etnika do jedné enumerace, je třeba v jejich poměru k císaři rozlišovat, což platí zejména o Moravanech. Svými vyslanci uznávali císaře jako světskou hlavu římského křesťanského světa či univerza, který faktickou moc krále králů mohl právně uplatňovat jen na území impéria, pokud mu k tomu ovšem jeho vlastní království poskytovalo dostatečné mocenské prostředky. Moravané byli na rozdíl od Čechů (srovnej „Rozdělení impéria“ roku 817) vně impéria, s ním však v rámci (západního) římského univerza. Císař však jako světská hlava římského univerza měl hierarchicky nadřazenou funkci a autoritu vůči ostatním panovníkům univerza. V relaci se poprvé objevuje ve střední Evropě jméno Moravanů (Marvani). Podle údajů „Popisu měst-žup a území na sever od Dunaje“ (tzv. Bavorský geograf) Moravané (Marharii) měli 11 měst-žup. V 1. třetině 9. století ovládali území od Českomoravské vrchoviny na východ a ještě okolo roku 1030 se uvádělo, že Morava sahá až po řeku Váh. Severní hranice tvořil hvozd Moravanů (saltus Marahorum), jak byly ještě v 11.-12. století označeny Jeseníky, jižní pak Dunaj, případně Moravský les (silva Moraviae), tj. Leiser Berge. (L. E. Havlík 1992, s. 75-76).

Petr Šimík (2005).

Srovnání: Mapka: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“. „Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání. „Rodokmen Karlovců“.

BERTINIÁNSKÉ LETOPISY

K ROKU 831

(četná poselstva Slovanů na obecném sněmu)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  V královském sídle Diedenhofen se konal obecný sněm... Přicházela k němu četná poselstva Slovanů, která byla po vyslyšení a vyřízení jejich žádostí propuštěna.1

Bertiniánské letopisy k roku 831.

Poznámky: 1 – Nedovídáme se, zda se tohoto sněmu císaře Ludvíka I. Pobožného (814-840) zúčastnili též vyslanci Moravy. Podle pasovské tradice ve stejném roce biskup Reginhar pokřtil Moravany (Záznamy o pasovských biskupech k roku 831).

Petr Šimík (2005).

Srovnání: Rodokmeny: „Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání. Rodokmeny: „Rodokmen Karlovců“. Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“. Kroniky: „Záznamy o pasovských biskupech k roku 831“. Kroniky: „Fuldské anály k roku 845“ o křtu 14 knížat Boemanů. Kroniky: „Fuldské anály k roku 846“ o ustanovení Rostislava vévodou moravským Slovanům. Kroniky: „Bertiniánské letopisy k roku 846“. Ludvík vytáhl proti Slovanům.

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 845

(pokřtění 14 Boemanů v Řezně)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  Ludvík čtrnácti z [celkov%C3%A9ho počtu] knížat Čechů,1 kteří žádali o přijetí křesťanského náboženství, vyhověl a v oktávě Epifanie je přikázal pokřtít.2

Fuldské anály k roku 845.

Poznámky: 1 – Dux znamená ve franských pramenech vždy knížete nebo v každém případě osobu vyššího postavení než velmože. Bylo by možné považovat je za knížata českých kmenů, dosud historiky úporně předpokládaných, i když nikdy nedokázaných (D. Třeštík 1997, s. 81n). Geograf bavorský (po roce 843) zná prý pouze jediný kmen, který nazývá Becheimare, a připisuje mu 15 hradů (civitates). To ovšem, podle bavorského geografa, znamenalo, že tito Becheimare mají 15 knížat. Křest tedy přijala knížata prakticky všech kmenů. Kdyby byly jedním kmenem, stačilo by pokřtít jednoho knížete, který by zařídil křest podřízených velmožů. 2 – V oktávě Epifanie, tj. 13. ledna. Nevíme pouze jistě, zda to bylo v Řezně. O motivaci samotného křtu píše D. Třeštík (1997, s. 93n). Křest měl zabránit očekávané válce s Ludvíkem Němcem. Čechové se domnívali, že křtem si zajistí mírové vztahy s říší. Z omylu byli vyvedeni hned následujícího roku, kdy Ludvík napadl Moravu. A podle toho pak také zareagovali. Viz Fuldské anály k roku 846. Později byl křest čtrnácti Boemanů dokonale „zapomenut“, žádná ze stran se něj pak už nikdy neodvolávala. N. Profantová (VDZKČ I, 1999, s. 201) se tomu ještě velmi podivovala: Křest z roku 845 byl zapomenut „tak dokonale, až to t é m ě ř vyvolává dojem, že m ě l b ý t zapomenut, nevíme však o žádném důvodu, proč by tomu tak mělo být“. Vysvětlení této „záhady“ je ovšem zcela prosté a logické. Viz článek „Vznik a původ přemyslovské pověsti“, tam pozn. 4.

Petr Šimík (2006).

Srovnání: Rodokmeny: „Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání. Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“. Mapky: „České kmeny podle R. Turka“ (1982). Mapky: „České kmeny podle P. Randuse“ (2007). Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“. Mapky: „Osídlení Čech“. Kroniky: „Fuldské anály k roku 846“ o ustanovení Rostislava vévodou moravským Slovanům. Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“.

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 846

(Rostislav vévodou moravských Slovanů)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  Ludvík ... vytáhl kolem poloviny měsíce srpna s vojskem proti moravským Slovanům, kteří vyvolali vnitřní rozbroje.1 Zde uspořádal a urovnal vše podle svého uvážení a vévodou jim ustanovil Rostislava, synovce Mojmírova. Poté se vrátil přes Čechy s velkou nesnází a velkou ztrátou svého vojska.2

Fuldské anály k roku 846.

Poznámky: 1 – Tyto vnitřní rozbroje mezi moravskými Slovany byly pravděpodobně vyvolány bojem o moc po smrti knížete Mojmíra, protože o jeho sesazení Ludvíkem analista nic neví a rozhodně by neměl důvod takovou informaci zatajit. 2 – Účelem tažení do Čech bylo to, co nebylo dojednáno při křtu knížat v Řezně (845) – domnívá se D. Třeštík – donutit Čechy vojenskou demonstrací a případně i užitím síly, aby na sebe vzali všechny staré závazky vůči říši, především tribut. Takové tažení se dvěma cíli muselo být starostlivě plánováno a v žádném případě nemohlo být improvizovanou reakcí na náhodnou událost – na předpokládanou Mojmírovu smrt (D. Třeštík 2001, s. 152). Nikdo ovšem neví jistě, tedy ani D. Třeštík, jak dlouho před Ludvíkovou výpravou na Moravu Mojmír I. vlastně zemřel. Podle údajů pozdní tradice Mojmír zemřel dokonce již v roce 842 (L. E. Havlík 1992, s. 77). Sotva lze pak mluvit o nějaké náhlé improvizované akci v roce 846. Proč však Čechové Ludvíka ze země se zlou vykázali? Čechové se domnívali, že křtem si zajistí mírové vztahy s říší. Z omylu byli vyvedeni, když Ludvík napadl sousední křesťanskou Moravu. A podle toho pak také zareagovali. Srovnej Bertiniánské letopisy k roku 846. Ludvíkův arogantní postoj Čechy od experimentů s křesťanstvím na dalších 25 let odradil (D. Třeštík 1997, s. 93n).

Petr Šimík (2005).

Srovnání: Rodokmeny: „Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání. Rodokmeny: „Rodokmen Karlovců“. Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“. Mapky: „Mapka českých kmenů dle P. Randuse“. Kroniky: „Fuldské anály k roku 845“ o pokřtění čtrnácti knížat Boemanů v Řezně. Kroniky: „Bertiniánské letopisy k roku 846“.

http://www.moraviamagna.cz/kroniky/k_fu857.htm

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 857

(Slavitěh vyhledal azyl u Rostislava)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  Biskup Otgar a palatin Rudolf i Ernest, syn vévody Ernesta, kteří byli posláni se svými lidmi do [zem%C4%9B] Čechů, obsadili město vévody Vistraha po mnoho let odbojné.1 Vypudili z něho Slavitěha, syna Vistrahova, který v něm tehdy neomezeně vládl. Když uprchl a uchýlil se k Rostislavovi, jeho bratr, který jím byl vypuzen z vlasti a žil ve vyhnanství u Čestibora Srbského, přišel věrně ke králi [Ludv%C3%ADkovi] a byl ustanoven vévodou místo bratra.2

Fuldské anály k roku 857.

Poznámky: 1 – Určení Vistrahova-Slavitěhova knížectví v Čechách není jednoznačné. Hledalo se dříve mylně na jihovýchodě Čech (Vitoraz), poté se uvažovalo o území jihozápadním, nověji bylo ztotožněno s územím Lemúzů, které v materiální kultuře prokazuje styky s Moravou (mohyla velkomoravské kněžny v Želénkách na Duchcovsku) a přímo sousedilo se Srbskem. Tento názor může podpořit i skutečnost, že v čele tažení stáli eichstättský biskup a syn prefekta České marky (L. E. Havlík 1992, s. 103). Podle P. Randuse (2007) území kmene Lemúzů ovšem nelze hledat v severozápadních Čechách, kam je lokalizoval R. Turek (1982), nýbrž východně od území Děčanů a Litoměřiců. Viz upravená mapka českých kmenových území. Želénky na Duchcovsku by pak patřily k území Lučanů. 2 – Srbský Čestibor, „který byl Ludvíkovi zcela věrný“, byl hned následujícího roku Srby zavražděn.

Petr Šimík (2005).

Srovnání: „Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání. Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“. Mapky: „České kmeny podle P. Randuse“. Kroniky: „Fuldské anály k roku 858“. Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960). Artefakty: „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“.

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 858

(Čestibor zavražděn Srby)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  Když ten [Ludv%C3%ADk Němec] zpozoroval, že byl oklamán,1 vrátil se do Frankfurtu, a když mnohé se svými [velmo%C5%BEi] projednával a zařizoval ve prospěch říše, tu se také rozhodl poslat trojí vojsko do různých pomezních oblastí říše: jedno pod svým starším synem Karlomanem2 na území moravských Slovanů proti Rostislavovi, druhé pod svým mladším synem Ludvíkem proti Obodritům a Liňanům, třetí pak pod Thakulfem proti Srbům, kteří nechtěli na slovo poslouchat, aby po potlačení vzpour vnějších nepřátel snáze řídil vnitřní správu říše.

  V měsíci červenci však, když byla vojska sebrána, uspořádána a vydala se na cestu, dolehla náhle uprostřed dne na krále převeliká tíha starostí. Ze západu totiž přišli vyslanci, opat Adalhart a hrabě Oto, a žádali ho, aby přišel osobně na pomoc lidu, který se ocitl v nebezpečí a v nesnázích;3 ...

  Mezitím mu bylo oznámeno, že na východě byla uvedena ve zmatek srbská pomezní marka, poněvadž Srbové zamýšleli odpadnout, úskočně zavraždivše toho vévodu, který se nazýval Čestibor a který byl Ludvíkovi zcela věrný. A proto se on vrátil, jak jen nejrychleji mohl, do své říše, aby vzpouru potlačil.4 Po jeho odchodu pak Karel bez nesnází znovu obsadil sídlo panství, aniž se mu kdo stavěl na odpor.5

Fuldské anály k roku 858.

Poznámky: 1 – Karlem II. Lysým a lotrinským králem Lotharem II. 2 – Karloman dostal roku 856 do správy Východní marku. 3 – Žádali Ludvíka Němce, aby podnikl tažení proti Karlu II. Lysému. Po Ludvíkově odchodu uzavřel Karloman s Rostislavem mír a smlouvu o osídlení jakýchsi pustin Bojů. 4 – K povstání došlo na sklonku roku 858 nebo na počátku roku 859. 5 – Karel II. Lysý.

Petr Šimík (2005).

Srovnání: „Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání. „Rodokmen Karlovců“. Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“. Kroniky: „Fuldské anály k roku 857“. Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 863

(Ludvík zajal svého syna Karlomana v Korutanech)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  Králův syn Karloman, který stál v čele Karantánců, byl u otce v nepřítomnosti obžalován z tak mnoha a tak velkých zločinů, že právem musel být pokládán za vinného z velezrady, jestliže by to, co proti němu bylo řečeno, mohli jeho žalobci prokázat. To tak pohnulo mysl královu, že sám a před shromážděním svého lidu vyhlásil, že jeho synovi Karlomanovi se od té doby ani později, dokud bude žít a vládnout, nedostane z jeho vůle žádné veřejné hodnosti. Když se to Karloman doslechl, vrátil se přestrašen do Korutan z cesty, kterou započal do [kr%C3%A1lovsk%C3%A9ho] paláce. Zamýšlel uchránit se tam u svých [lid%C3%AD], které považoval za věrné sobě, dokud se otcův hněv neuklidní a on sám se s pomocí spolehlivých prostředníků neočistí z toho, co mu bylo křivě vytčeno. Mezitím král [Ludv%C3%ADk] sebral vojsko, jakoby chtěl přemoci Rostislava, vévodu moravských Slovanů, za pomoci Bulharů, kteří přicházeli od východu, jak se rozšířila pověst.1 Avšak ve skutečnosti táhl na Karantánce, aby si tam podrobil svého syna. Ten by se jistě až do té doby bránil, kdyby nebyl oklamán zradou svého hraběte Gundakara a už něco [nebyl] tušil. Gundakar měl u sebe téměř celou vojenskou moc, jakoby chtěl zabránit nepříteli ke vstupu do údolí řeky Švarcavy, a přešel se všemi sbory ke králi a byl postaven v čelo Karantánie tak, jak mu bylo dříve tajně slíbeno, jestliže svého pána lstí oklame. A tímto způsobem si zasloužil hodnost prefekta. Karloman pak přišel k otci na přísahu knížat, (sebe)jistý vůči zločinům proti němu vzneseným, jimiž nebyl vinen. A spoléhaje se na svědectví svého svědomí, projevoval ve všem radost a veselí.2

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

Fuldské anály k roku 863.

Poznámky: 1 – Jenže „na každém šprochu je pravdy trochu“. Nějakou smlouvu Ludvík s bulharským Borisem asi uzavřel. A netýkalo se to zřejmě jen jeho pokřtění (srv. D. Třeštík 2001, s. 183). V následujícím roce (864) se Ludvík setkal s Borisem v Tullnu. 2 – Srovnej též Bertiniánské letopisy k roku 862.

Petr Šimík (2005).

Srovnání: Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“. „Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání. „Rodokmen Karlovců“.

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 864

(Ludvík oblehl Rostislava v městě Dowina)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  Král Ludvík vytáhl v měsíci srpnu za Dunaj s velkým vojskem a oblehl Rostislava v jakémsi městě, které jazyk onoho národa [Moravan%C5%AF] nazývá Dowina, tj. dívka. Ten však, když se neodvažoval střetnout s královými vojsky1 a když viděl, že není vůbec míst, kterými by unikl, donucen nutností postavil tolik rukojmí, kolik a která král požadoval. Nadto [Rostislav] se všemi svými velmoži potvrdil přísahou, že po všechny dny zachová králi věrnost, třebaže ji nikterak nezachoval.

Fuldské anály k roku 864.

Poznámky: 1 – Původní záměr se Ludvíkovi zřejmě nepodařil. Ke střetnutí s vojskem Rostislavovým vůbec nedošlo. To jediné, čeho „s velkým vojskem“ dosáhl, byla Rostislavova přísaha. Bulharský Boris, se kterým se Ludvík setkal v Tullnu, se nejspíš Ludvíkova přepadení Moravy nezúčastnil. Jeho hlavní vojenský kontingent asi vázal byzantský císař na jihu Bulharska. Srovnej D. Třeštík (2001, s. 184-188). Rostislav uhájil nezávislost svého království a také činnost byzantské misie Konstantina a Metoděje mohla nerušeně pokračovat dál. Ze zřízení marky Vinidů, o němž se zmiňují Bertiniánské letopisy k roku 864, tedy sešlo.

Petr Šimík (2005).

Srovnání: „Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání. „Rodokmen Karlovců“. Kroniky: „Bertiniánské letopisy k roku 864“.

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 865

(sesazení hraběte Verinhara)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  Hrabě Verinhar, jeden z [p%C5%99edn%C3%ADch] velmožů Franků, který byl u krále Ludvíka obžalován jako by byl Rostislava poštíváním podněcoval proti němu, byl zbaven veřejných hodností.1

Fuldské anály k roku 865

Poznámky: 1 – P

Petr Šimík (2005).

Srovnání: Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“. „Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání. „Rodokmen Karlovců“.

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 866

(sesazení hraběte Verinhara)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  Ludvík, syn krále Ludvíka,1 těžce nesl, že mu král odňal nějaká léna a převedl je na jeho bratra Karlomana,2 a činil otci obtíže. Rozeslal posly po celém Durynsku a Sasku a kohokoliv mohl, získal pro sebe a naváděl ho k odboji proti králi. Ke svým záměrům přibral též hrabata Verinhara, Utona a Berengara, sesazená jeho otcem a slíbil jim vrátit dřívější hodnost. Jindřicha, velitele své družiny, poslal také k Rostislavovi a naléhavě [ho] žádal, aby tomuto spiknutí neodepřel svou podporu.3 Když se to král dověděl, zanechal Karlomana k ochraně Bavor a spěšně se odebral do Frank...4

Fuldské anály k roku 866.

Poznámky: 1 – Viz „Rodokmen Karlovců“. 2 – O 3 – O 4 – Srovnej též Bertiniánské letopisy k roku 866.

Petr Šimík (2005).

Srovnání: Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“. „Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání. „Rodokmen Karlovců“.

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 869

(1. část: zabití Gundakara)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  Karloman se dvakrát srazil s vojsky Rostislavovými, vyšel co vítěz a získal nemalou kořist, jak to oznámil [z Badenu] dopisem určeným svému otci ... Karlomanův vazal Gundakar,1 který se mnohým bezprávím a lstivými úskoky častokráte stal nevěrným králi Ludvíkovi a jeho synům, opustil náležitého pána. Přidal se k Rostislavovi a byl zabit, když (po vzoru Katilinově) chtěl bojovat proti vlasti.2 Když se Karlomanovi vojevůdci blížili k místu bitvy, řekl prý těm, kterým byl Rostislav postaven v čelo: »Bojujte statečně a chraňte svou vlast. Já vám totiž v této bitvě nebudu užitečný, protože svatý Emeram a všichni svatí, při jejichž ostatcích jsem přísahal zachovat věrnost králi Ludvíkovi a jeho synům, (drží můj štít a kopí), tlačí dolů má ramena a ze všech stran mne zdržují spoutaného a jako svázaného řemeny tak, abych ani kteroukoliv ruku nemohl pozvednout k ústům.« Zatímco nešťastník mluvil, klesl za útoku našich mrtev, když mu Pán takto udělil odměnu hodnou jeho nevěrnosti. Když to bylo králi oznámeno, přikázal, aby za záhubu mrtvého nepřítele všichni společně chválili Boha též vyzváněním zvonů všech kostelů v Řezně ...

Fuldské anály k roku 869 (1. část)

Poznámky: 1 – Gundakar (862), po internaci Karlomana Ludvíkem, se stal pánem Korutan (863). Viz Fuldské anály k roku 863. Po novém uspořádání Východofranské říše (866) bylo povstání, které vypuklo v jejích východních územích, potlačeno a někteří z povstalců, mezi nimi i Gundakar, našli pak azyl u Rostislava na Moravě. 2 – J

Petr Šimík (2005).

Srovnání: Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“. „Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání. „Rodokmen Karlovců“.

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 869

(2. část: pustošení moravského království Ludvíkovými syny)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  Král Ludvík sebral v měsíci srpnu vojenské sbory a rozdělil je na tři části. K potlačení opovážlivosti Srbů určil svého jmenovce a Durynky a Sasy a Bavorům přikázal, aby šli na pomoc Karlomanovi proti Svatoplukovi, synovci Rostislavovu,1 který zamýšlel válčit. Sám však u sebe podržel Franky a Alamany a chtěl bojovat proti Rostislavovi. A když bylo třeba vytáhnout, onemocněl. Tak nutností donucen a poručiv výsledek Pánu, postavil v čelo tohoto vojska Karla, nejmladšího ze svých synů. Když ten přišel s vojskem sobě svěřeným k-(do) oné nepředstavitelné Rostislavově pevnosti, nepodobné i těm nejstarším,2 spoléhaje na pomoc Boží, spálil požáry všechna opevnění v onom území a uchvátil vše, co nalezl ukryté v lesích nebo zakopané v polích; všechny, kteří se s ním střetli, obrátil na útěk nebo pobil. Karloman neméně pustošil ohněm a železem království Svatoplukovo. Když bylo celé území zpustošeno, sešli se bratři Karel a Karloman, blahopřejíce si k vítězství danému jim nebem ...3

Fuldské anály k roku 869 (2. část).

Poznámky: 1 – O tom, že Rostislav byl Svatoplukovým strýcem, se Fuldské anály zmiňují ještě několikrát (870, 871). Z nich patrně také Kristián (kap. 1) čerpal informace, když popisuje zradu synovce Svatopluka, které se dopustil na „nejmenovaném“ moravském králi, protože jeho další zdroj, staroslověnská legenda Život sv. Metoděje, i když oba moravské panovníky jmenuje (vedle Života sv. Konstantina-Cyrila, kde je jmenován jen Rostislav), informaci o jejich příbuzenském vztahu neobsahuje. 2 – Ona „nepředstavitelná Rostislavova pevnost, nepodobná i těm nejstarším“, je pak, po Rostislavově zatčení (870), nazývána k roku 871 starým Rostislavovým městem (urbs antiqua Rastizi). Je docela možné, že se jedná o totéž město, v němž se Rostislav opevnil „tou nejpevnější hradbou“ již v roce 855. 3 – Srovnej, jak toto Karlovo a Karlomanovo „vítězství“ zhodnotily Bertiniánské letopisy k roku 869.

Petr Šimík (2005).

Srovnání: Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“. „Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání. „Rodokmen Karlovců“.

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 870

(Svatoplukova zrada, oslepení Rostislava)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...]

  Svatopluk, synovec Rostislavův, dbal vlastních zájmů a svěřil se [v ochranu] Karlomanovi spolu s celým královstvím, které držel.1 Proto se Rostislav na synovce mocně rozhněval, činí mu tajné nástrahy a nařizuje, aby ho zardousili, když nic zlého nebude při hostině tušit. Avšak milostí Boží byl Svatopluk z nebezpečí smrti vysvobozen. Neboť, když mu [to] někdo znalý úkladů naznačil dříve než vstoupili do domu ti, kteří ho měli zabít, vstal z místa hostiny, jako by se chtěl bavit se sokoly a unikl připraveným úkladům. Když Rostislav viděl, že jeho úmysl byl prozrazen, pronásledoval s družinou svého synovce, aby ho zajal. Avšak spravedlivým soudem Božím byl chycen do léčky, kterou nastrojil, neboť byl od téhož svého synovce zajat, spoután a předveden Karlomanovi.2 Doprovázen i jeho družinou, která ho střežila, aby neunikl, byl jím poslán do Bavor a do příchodu králova 3 uvržen pod stráží do žaláře.

  Karloman aniž potom narazil na odpor, vtrhl do jeho království a všechna města a hrady se mu podrobily.4 A když uspořádal království a rozdělil jeho správu mezi své [lidi]5 a obohatil se královským pokladem,6 vrátil se zpět ...

  [Ludv%C3%ADk Němec] ... vytáhl kolem listopadových Kalend do Bavor. Tam se poradil se svými [velmo%C5%BEi] a přikázal, aby mu byl předveden Rostislav spoutaný těžkým řetězem. Byl [sice] odsouzen k smrti rozsudkem Franků a Bavorů, jakož i Slovanů, kteří přišli z různých krajů a přinesli králi dary,7 avšak [ten] rozhodl, aby [Rostislav] byl pouze zbaven zraku.8

Fuldské anály k roku 870.

Poznámky: 1 – Svatopluk se tedy dopustil jasné vlastizrady. Svatoplukovým „celým královstvím“ je tu zřejmě myšleno Nitransko. 2 – Když stejnou situaci popisoval někdy v letech 992-994 Kristián, jenž musel mít v knihovně řezenského kláštera sv. Jimrama opis Fuldských análů k dispozici, jak je zřejmé z porovnání obou textů, Rostislavovo jméno již zamlčel. P r o č ? Tuto otázku si zatím žádný z českých historiků nepoložil, proto i odpověď na ni musíme hledat sami – viz „Rodokmen Mojmírovců“. 3 – Oním „králem“ je tu míněn Ludvík II. Němec, východofranský král, otec Karlomanův. Srovnej „Rodokmen Karlovců“. 4 – Šlo patrně o jen Rostislavovu Moravu, nikoli také o Svatoplukovo Nitransko. 5 – Správci „moravské marky“ byli jmenováni Vilém a Engilšalk. 6 – Moravský královský poklad musel být dosti značný; později z něj Karloman velkoryse rozdával. 7 – O které Slovany se přesně jednalo, nevíme. 8 – Vskutku milosrdný skutek, hodný krále. Ostatně nezapomeňme, že to byl právě on, kdo v roce 846 Rostislava dosadil na moravský stolec – viz Fuldské anály k roku 846.

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 871

(1. část: povstání na Moravě, záhuba bavorského vojska)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...]

  Svatopluk, synovec Rostislavův,1 byl u Karlomana nařčen ze zločinu nevěrnosti a poslán do vězení. Slované, to jest Moravané, se domnívali, že jejich vévoda zahynul, a ustanovili si za vládce jakéhosi kněze jménem Slavomíra, příbuzného onoho vévody. Hrozili mu záhubou, nepřijme-li nad nimi vládu. Byl tedy nutností donucen s nimi souhlasit a pokusil se bojovat s Karlomanovými vojevůdci Engilšalkem a Vilémem a vypudit je z obsazených měst. Ti však bojovali proti nepříteli se stejným úsilím a některé z jeho vojska pobili a přiměli ho k útěku ...

  Mezitím byl Svatopluk Karlomanem propuštěn, neboť nikdo [mu] nemohl prokázat zločiny, z nichž byl obviněn. Poctěn královskými dary, vrátil se do svého království a přiváděl Karlomanovo vojsko, jako by chtěl proti Slavomírovi bojovat: tak totiž obmyslně slíbil Karlomanovi, bude-li mu povolen návrat do vlasti. Ale jako potupa obvykle stíhá lidi neopatrné a příliš sebevědomé, tak se přihodilo tomu vojsku. Neboť Svatopluk, když ostatní budovali tábor, vstoupil do starého Rostislavova (hlavního) města2 a ihned podle slovanského zvyku nedodržel věrnost, zapomněl své přísahy a obrátil síly a snahy ne k přemožení Slavomíra, ale k pomstění potupy, kterou mu způsobil Karloman. A hned s velkým vojskem napadl v táboře Bavory, kteří netušili nic zlého a méně se strážili, a mnoho z nich zajal živých, když téměř všechny ostatní pobil s výjimkou těch, kteří se dříve prozíravě z tábora vzdálili. A všechna radost Noriků z mnoha dřívějších vítězství byla obrácena ve smutek a nářek. Když Karloman uslyšel o záhubě svého vojska, nesmírně se vyděsil a nutností přinucen rozkázal shromáždit   v š e c h n y   rukojmí, kteří byli v jeho království, a vrátit je Svatoplukovi.3 A sám obdržel zpět stěží jednoho muže, jménem Ratboda, polomrtvého.

Fuldské anály k roku 871 (1. část).

Poznámky: 1 – Ani po oslepení Rostislava nemá fuldský analista (na rozdíl od Kristiána, kap. 1) s jeho jménem žádný problém. 2 – O tom, kde leželo ono staré Rostislavovo město (urbs antiqua Rastizi), panují dosud dohady. Nejčastěji bývá (mylně) spojováno s hradiskem Valy u Mikulčic. J. Zástěra (1998, s. 235) je z velmi dobrých důvodů spojuje se Znojmem. 3 – Není jisté, zda mezi oněmi vrácenými „všemi rukojmími, kteří byli v jeho království“ se neocitl také oslepený král Rostislav. Byl by to důmyslný tah: pro Karlomana již nebezpečný nebyl a mezi Moravany to naopak mohlo způsobit různice. O Rostislavovi se později ještě zmiňuje Kosmas ve svých anagramech. „Granum“ k roku 900 (po přepočtu 877) zaznamenalo pak Rostislavovo úmrtí. To by také nasvědčovalo tomu, že Rostislav nezemřel v naprostém zapomnění v některém bavorském či švábském klášteře, ale na Moravě nebo ještě spíš v Čechách u svého syna Bořivoje (viz Kosmovy anagramy). Srovnej „Rodokmen Mojmírovců“.

Petr Šimík (2005).

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 871

(2. část: přepadení průvodu české nevěsty)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  Král [Ludv%C3%ADk Němec] ... se odebral do Bavor a ochránce svého území, totiž biskupa Arna a hraběte Rudolfa, a s nimi jiné, poslal proti Čechům, kteří zamýšleli vpád do jeho království. Nepřátelé však opevnili velmi pevnou hradbou dokola jakési místo a udělali úzkou cestu pro příchod jako nástrahu pro ty [Bavory], kteří střežili hranici; aby byl zabit, kdo by z nich tam náhodou vešel, neboť by v samotném úzkém průchodu nemohl nikam uniknout. Mezitím moravští Slované strojili svatbu a přiváděli dceru kteréhosi vévody z Čechů.1 Když se to dověděli výše uvedení mužové, to jest Arno a jiní, kteří s ním byli, ihned ozbrojeni pronásledovali nepřátele. Ti prchajíce, přišli však z neznalosti ke vzpomenuté hradbě a tam pro těsnost místa [museli] zanechat koně a výzbroj a zachránili holý život. Když tam přišli, našli 644 koní s otěžemi a sedly a stejný počet štítů,2 které tam prchající zanechali, a bez odporu to sebrali a vrátili se radostně do tábora.

Fuldské anály k roku 871 (2. část).

Poznámky: 1 – Onu nevěstu z Čech spojují někteří historikové, zastánci Bořivojova českého původu, s domnělou Bořivojovou sestrou, jež se podle nich stala Svatoplukovou manželkou. Neuměli si jinak vysvětlit pozdější Svatoplukovu podporu Bořivoje, jenž podle Kristiána našel na Moravě azyl při údajném Strojmírově pohanském povstání v Čechách. Srovnej N. Profantová (1996, s. 44-46). Fuldský analista však nepíše o čísi sestře, ale dceři. Nelze také přehlédnout, že zatímco na počátku 70. let 9. století si Moravané přiváděli nevěstu z Čech, o nějakých 20 let později si již Čechové přiváděli nevěsty z Moravy. Průkazné je to např. u Spytihněvovy manželky nebo manželky zabrušanského knížete (srovnej „Plaketa velkomoravské kněžny ze Želének“). 2 – Jen jako doprovod nevěsty by bylo takové množství vojska poněkud nadsazené, kdyby se současně nejednalo o vojenskou pomoc Čechů Slavomírovu moravskému povstání. Viz Fuldské anály k roku 871a.

Petr Šimík (2005).

Komentář:

  Na Svatoplukovu manželku, „bezpochyby Bořivojovu sestru“, pomýšlí F. Palacký (1936, díl I., kn. II., čl. 5). O nevěstě panuje domněnka, že se nazývala Sventožizň: jméno se objevuje spolu se Svatoplukovým v oddíle žijících panovníků a jejich žen v „Knize salcburských bratrstev sv. Petra (starší)“, pag. 10. Obě jména se o něco později objevují (spolu s třetím: Predslav) v „Cividalském evangeliu“, fol. 4, jméno Svatopluka (Suentebulc, Zuentibolch) zaznamenaly „Knihy spolubratrstev“ v Reichenau, pag. 63, 104 (L. E. Havlík 1992, s. 157-158).

  O možném takto vzniklém příbuzenství mezi Svatoplukem a Bořivojem po F. Palackém a H. Jirečkovi uvažoval také J. Steinhübel (1996, s. 7). Avšak „závěry vyvozované z této úvahy pro výklad historických událostí na počátku 10. století jsou těžko přijatelné. Stranou úvah ponechávám zcela nesporné duchovní příbuzenství mezi Bořivojem a Svatoplukem, které se mezi nimi vytvořilo Svatoplukovým kmotrovstvím při Bořivojově křtu“ (J. Sláma 2001, s. 350, pozn. 7). Jedná se ovšem o „výklad historických událostí v poslední třetině 9. století“.

  Rovněž „zcela nesporné duchovní příbuzenství“, jak se domnívá J. Sláma, nemohlo mezi Svatoplukem a Bořivojem vzniknout na základě smyšlené Kristiánovy historky o Bořivojově křtu. Svatoplukovým kmotrovstvím by Bořivoj také nemohl získat značnou až nápadnou podobnost v některých znacích, zejména ne stejnou krevní skupinu B a stejnou anomálii v utváření vnějšího zvukovodu, jaká byla antropologicko lékařským průzkumem kosterních pozůstatků z hrobu 12/59 v samostatné hrobní kapli na sadské výšině u Uherského Hradiště (E. Vlček 1995) zjištěna u jeho údajného kmotra (viz tabulka 5b). To pochopitelně nemohla způsobit pouhá (hypotetická) Svatoplukova přítomnost při Bořivojově (smyšleném) křtu, ani by se to nemohlo stát Svatoplukovým sňatkem s Bořivojovou sestrou (F. Palacký), i kdyby se jmenovala Svatožizně (L. E. Havlík), ale pouze tím, že byli pokrevní příbuzní – bratranci – viz „Rodokmen Mojmírovců“. Svatopluk si přece nemohl vzít vlastní moravskou sestřenici (dokonce „přiváděnou z Čech“)!

  Bořivoj byl kníže moravský, jak také zaznamenala patrně nejstarší v Čechách hlaholicí sepsaná staroslověnská legenda „O pustynnike Ivaně“. Máme proto všechny důvody se domnívat, že onou nejmenovanou nevěstou, jíž si Moravané přiváděli z Čech (871), nebyla Bořivojova sestra, ale jeho nastávající manželka, pšovská kněžna Ludmila (Kristián, Fuit, Prolog), „dcera kteréhosi vévody z Čechů“ (tj. Slavibora). Byla určena pro Bořivoje, neboť Svatopluk byl tou dobou nezvěstný.

  Že onou nejmenovanou nevěstou z Čech, o níž se zmiňují Fuldské anály, byla nepochybně kněžna Ludmila, potvrzuje „Granum“ (Jádro katalogu předních biskupů Moravy) zprávou k roku 894 (po přepočtu 871), kdy se měl odehrát také údajný Bořivojův křest. Tato zpráva současně usvědčuje Kristiána ze lži, neboť arcibiskup Metoděj byl v tu dobu (870-873) konfinován bavorskými biskupy (L. E. Havlík 1992, s. 153) a nemohl tedy nikoho křtít!

  Kristiánovu povídačku o Bořivojově moravském křtu, sepsanou až 120 let po příchodu Bořivoje do Čech, nelze pokládat za   a u t e n t i c k ý   historický pramen, jak by snad chtěl J. Sláma, N. Profantová nebo D. Třeštík. Je to dodatečně a pouze účelově sestavený příběh, který měl za úkol vysvětlit, jak na český stolec mohl usednout křesťanský kníže z Moravy. Kristián proto musel skutečnou historii pro Čechy poněkud „upravit“, jak to přiznává v úvodu ke své legendě. Z Bořivoje udělal pohana, potomka oráče, kterého již dříve Slované čeští někde „nalezli“. My už dnes víme, že to nemohlo být jinde než na Moravě (viz mapka: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“), kde tehdy vládl král-oráč Rostislav, jenž na Moravu pozval ke křesťanské orbě byzantské věrozvěsty Konstantina a Metoděje, jak je to vedle Života sv. Konstantina-Cyrila a Života sv. Metoděje zaznamenáno také na malbě ve znojemské rotundě – viz článek „Historie psaná štětcem“ (P. Šimík 2004, s. 84-85). Rostislavova syna Bořivoje si potom odvádějí do Čech (srovnej Kristiánův odkaz na Ovidiův příběh: „Asklépiův příchod do Říma“ – Kristián, kap. 2, tam pozn. 2). U Kristiána proto také nikde nenajdeme zmínku „o českém původu“ Bořivoje (na rozdíl od „nepravého knížete“ Strojmíra, jenž naopak byl „z jejich národa“, „z jejich rodu“  (rozuměj Slovanů českých) – Kristián, kap. 2).

  Jako syn křesťanského krále Rostislava musel být Bořivoj pokřtěný hned v raném věku (P. Šimík 2006, s. 337-344, zejm. s. 338, pozn.45). Protože křest dospělého Bořivoje na Svatoplukově dvoře se odehrál jen v Kristiánově fantazii, jsou další „nesporné“ důsledky z něj plynoucí, např. „duchovní příbuzenství“ mezi Bořivojem a Svatoplukem, jen výsledkem samoplození J. Slámy, pokud tento „svůj nápad“ pouze neopsal (bez citace) od svého duchovně spřízněného kolegy, historika D. Třeštíka (1997, s. 335, 445).

Petr Šimík (2005, 2007).

Srovnání: „Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání. „Kníže Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“. „Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“. „Historie psaná štětcem“ aneb Malby ve znojemské rotundě jako historický pramen. „Rytý nápis na západní stěně znojemské rotundy“ aneb Dobové falzum. Mapky: „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“. Legendy: „O pustynnike Ivaně“. Kroniky: „Granum k roku 894“ (po přepočtu 871) o Bořivojově křtu (?), spíše však sňatku (!). Tabulka 3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“. Tabulka 4: „Životní data knížat podle legend“. Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960). Tabulka 6: „Životní data kněžny Ludmily“. Tabulka 12: „Dožitý věk Svatopluka a nejstarších »Přemyslovců« dle antropologicko lékařského průzkumu E. Vlčka“. Tabulka 13: „Průběžný věk členů prvních tří generací »Přemyslovců« v některých klíčových letech“. Tabulka 16: „Zdroj Kristiánovy a Kosmovy inspirace“ aneb Bez moravské historie by nebyly ani české mýty! Tabulka 20: „Křesťanský král-oráč a byzantská misie“ v pozdější písemné a obrazové interpretaci. Symbolika: „Mor – nákaza (epidemie), anebo symbol pohanství?“ Symbolika: „Býk – dobytče, nebo apoštol, kazatel evangelia?“ Symbolika: „Oráčská scéna na malbě ve znojemské rotundě“ aneb Přemyslův konec. Symbolika: „Tažné zvíře“. Symbolika: „Přilba jako atribut sv. Václava“. Symbolika: „Stejná osoba byla zobrazována ve stejném oděvu“. Symbolika: „Zdvojení postav na jednom obraze“. Komentáře: „Největší archeologický podvod století“ aneb Pražská archeologická mafie zasahuje. Komentáře: „Přemyslovský cyklus ve znojemské rotundě“ aneb »Mýliti se« je přece lidské... Aktuality: „Česká televize mystifikuje diváky“ aneb Český pohanský komiks v moravské křesťanské kapli“. Otázky: „Proč se založení Prahy upírá Bořivojovi?“ Otázky: „Je možné, aby na řadovém zobrazení panovníků byly některé postavy dvakrát?“ Otázky: „Mohl být Bořivoj synem Rostislava?“ Otázky: „Mohl být Bořivoj, zřejmě vysoce postavený Moravan a Svatoplukův příbuzný, nepokřtěný?“ Otázky: „Není Bořivojův křest Metodějem opravdu pouze legendou?“ 1. Bořivoj, 2. Ludmila, 3. Strojmír. Otázky: „Co chtěl říci Kristián, když Metodějovými ústy předpověděl Bořivojovi: „Staneš se pánem pánů svých!«?“ Otázky: „Proč bavorská recenze václavské legendy Crescente vynechala Bořivoje?“ Otázky: „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“ Otázky: „Jak staří umírali staří »Přemyslovci«?“ Otázky: „Jak starý je hrob K1 ve Svatovítské rotundě? Je starší, nebo mladší než sama rotunda?“ Otázky: „O čem svědčí kousky malty nalezené v zásypu hrobu K1?“ Otázky: „Odkud se vzali po roce 950 ve východních Čechách Slavníkovci?“ Úvahy: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“. „Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“ (1. moravská historie, 2. Kristián, 3. Kosmas).

  • F. Palacký (1848), • R. Turek (1963), • A. Friedl (1966), • V. Karbusický (1995), • D. Třeštík (2006, 2009).

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 872

(byzantští vyslanci v Řezně, boj knížat Čechů s vojskem Franků u Vltavy)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  V měsíci lednu okolo Zjevení Páně přišli ke králi Ludvíkovi do Řezna s dary a listy vyslanci Basilia, císaře Řeků.1 (...)

V měsíci květnu poslal proti moravským Slovanům Durynky a Sasy. Poněvadž s sebou neměli krále a nechtěli být mezi sebou svorní, dali se před nepřáteli na útěk, a když ztratili velký počet svých [lid%C3%AD], s hanbou se vrátili. Ba vypráví se, že některá hrabata byla na útěku ženičkami té země zbita a kyji shazována s koní.

  Znovu byli někteří z Franků posláni na pomoc Karlomanovi proti uvedeným Slovanům, jiní byli určeni proti Čechům. A ti pět knížat těchto jmen: Svatoslav, Vitislav, Heriman, Spytimír, Mojslav, (Goriwei),2 která se s velkým množstvím lidu pokoušela rozpoutat válku, obrátili s pomocí na útěk. Jiné pobili a jiné zranili, někteří utonuli též v řece Vltavě, ti však, kdož mohli uniknout, uchýlili se do měst. Když zpustošili nemalou část té země, vrátili se bez pohromy.3 V této výpravě měl vrchní velení [mohu%C4%8Dsk%C3%BD] arcibiskup Liutbert.

  Avšak ti, kteří byli posláni na pomoc Karlomanovi, to jest biskup Arno a opat Fuldského kláštera Sigibert, ačkoliv statečně bojovali a dotírali na nepřítele, přece však, když ztratili velmi mnoho svých [lid%C3%AD], vrátili se s velkými obtížemi. Neboť zatímco Karloman v [zemi] Moravanů vraždil a pálil, Svatopluk vyslal tajně početné vojsko a přepadl Bavory, kteří byli zanecháni na břehu řeky Dunaje ke střežení lodí. Jedny pobil, jiné dal utopit v řece, jiné pak odvedl jako zajatce. A nikdo odtud neunikl než jen biskup města Řezna Embrich s několika málo [lidmi].

Fuldské anály k roku 872.

Poznámky: 1 – Zřejmě již v lednu 872 se byzantský císař Basileios I. (867-886) zajímal o osudy svého legáta Metoděje v reakci na Svatoplukovo upozornění. Po důsledném diplomatickém tlaku, podpořeném Svatoplukovou vojenskou silou, byl nakonec arcibiskup Metoděj z konfinace bavorskými biskupy propuštěn v roce 873. 2 – J. Turmair-Aventin („Letopisy Bavorů“ IV, XVI-27, 28) sděluje, že Moravané měli tehdy ze všech Venedů (Slovanů) nejrozsáhlejší říši (viz mapka „Územní vývoj Velké Moravy“). Pět českých knížat označil za Svatoplukovy zapřísahance. Jako šesté jméno se v zápisu fuldského analisty objevuje Goriwei (Bořivoj), zřejmě jméno později připsané, když analista zjistil, že tento moravský kníže (srovnej „Rodokmen Mojmírovců“) usedl na český stolec (875). Na počátku 10. století, kdy tato recenze análů vznikla, to ještě nebylo žádné státní tajemství, jak vyplývá i z patrně nejstarší staroslověnské legendy „O pustynnike Ivaně“ sepsané hlaholicí v Čechách (před rokem 921). K dodatečně připsanému jménu Bořivoj srovnej opačný názor a výklad D. Třeštíka (1997, s. 181-188). 3 – Návrat „bez pohromy“ a návrat „s velkými obtížemi“ lze stěží interpretovat jako „vítězství“.

Petr Šimík (2005).

Srovnání: „Rodokmen Mojmírovců“ dle současného stavu poznání. Mapky „Územní vývoj Velké Moravy za Rostislava a Svatopluka“. Mapky: „České kmeny podle P. Randuse“ (2007). Mapky: „Rozmístění hradů ve středočeském vévodství“. Legendy: „O pustynnike Ivaně“. „Bořivoj – Svatoplukův místodržící v Čechách“. „Kníže Bořivoj v písemných pramenech a problematika jeho hrobu“. Bořivojův křest v legendách: Kristián, Fuit, Proložní ludmilská, Diffundente sole. Bořivojův křest v kronikách: Kosmas, Dalimil, Pulkava, Marignola, Neplach, „Granum“, Palacký. Hrob K1-Bořivoje: „půdorys“, „příčný řez“, „podélný řez“. Hrob 12/59-Svatopluka: „axonometrie“, „půdorys a řezy“. Tabulka 3: „Pokusy historiků a badatelů o »správné« datování Bořivojova křtu podle Kristiánovy smyšlené historky“. Tabulka 5a: „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“ (do roku 960).

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 873

(intervence u Ludvíka Němce za propuštění Metoděje)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  Též jakýsi Alaman jménem Berechtram, který byl předešlého roku zajat v [zemi] Moravanů – Slovanů, když byl Svatoplukem propuštěn, přišel ke králi (Ludvíkovi). Sdělil poselství, které mu tento vévoda uložil, jak to předtím slíbil učinit a jak se k tomu zavázal přísahou.1

V měsíci listopadu přišel ke králi Ludvíku Němci do Řezna s listy a dary arcibiskup Agathón, vyslanec Basilia, císaře Řeků, aby obnovil staré přátelství. Král ho přijal s poctou a propustil.2
Fuldské anály k roku 873.

Poznámky: 1 – Šlo zřejmě o Svatoplukovu intervenci ve prospěch arcibiskupa Metoděje v dubnu 873. Viz článek „Propuštění arcibiskupa Metoděje z konfinace bavorskými biskupy“. 2 – Zmíněný legát východního římského [byzantsk%C3%A9ho] císaře se často ztotožňuje s biskupem Agathónem z Moravy (Margus), města při ústí srbské Moravy do Dunaje a z knížectví v Horní Moesii. Byla vyslovena domněnka, že konstantinopolský patriarcha Fotios a zejména Ignatios se v době Metodějova věznění pokusili dosadit na jeho místo arcibiskupa svého. Mohlo jít ovšem též o získání informací o osudech byzantského legáta, jímž Metoděj stále byl. Viz přítomnost byzantských poslů u Ludvíka v lednu předchozího roku. Do Řezna se dostavili též vyslanci Čechů. Ty Ludvík poslal do vězení – viz Bertiniánské letopisy k roku 873.

Petr Šimík (2005).

Srovnání: K

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 874

(jednání ve Forchheimu)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  [Ludv%C3%ADk Němec] táhl přes norické Alpy do Itálie a měl u Verony rozhovory se svým synovcem [c%C3%ADsa%C5%99em] Ludvíkem a s římským papežem Janem.1 A když se odtud vracel, hovořil ve Forchheimu se svými syny Karlomanem a Ludvíkem.

  A tam přijal Svatoplukovy vyslance,2 kteří požadovali mír a slibovali věrnost. Vůdcem toho poselstva byl Jan, kněz z Benátek. Aby mu král uvěřil [a byl] zbaven vší pochybnosti, potvrdil přísahou, cokoliv řekl slovy, že totiž Svatopluk zůstane králi po všechny dny svého života věrný a úplatu králem stanovenou každoročně odvede, jestliže mu bude umožněno nerušeně konat a žít v míru. Král vyslechl také poselstvo Čech,3 propustil je a uchýlil se poté do Bavor.

Fuldské anály k roku 874

Poznámky: 1 – Rozhovory papeže Jana VIII. s Ludvíkem Němcem se týkaly nejen italských záležitostí, ale pravděpodobně též „doporučení“ Ludvíkovi, aby se Svatoplukem uzavřel mír. Papež již předešlého roku dosáhl na bavorských biskupech propuštění Metodějovo (ŽM X), nyní mu chtěl zajistit podmínky pro řádné plnění povinností, které vyplývaly z jeho pravomoci arcibiskupa a papežského legáta „pro všechny ty kraje slovanské“ (ŽM VIII). Srovnej L. E. Havlík (1992, s. 162n). 2 – Mírová ujednání ve Forchheimu byla nezbytná pro úspěšnou christianizaci Čech a dobudování moravské církevní správy. Forchheim leží asi 20 km JV od Bamberka. 3 – Zatímco předchozího roku poslal vyslance Čechů do vězení (Bertiniánské letopisy k roku 873), tentokrát je Ludvík vyslechl a propustil, ale nejednal s nimi. To je také nadlouho poslední zmínka o poselstvu Čech. Čechové tu zřejmě znovu potvrdili, jak to později zdůraznili Kristián (kap. 2) i Kosmas (I, 6), že se dobrovolně podřizují vládě moravského krále Svatopluka (neboť se již dříve podrobili králi-oráči Rostislavovi, když se dobrovolně rozhodli přijmout moravské křesťanství – srovnej II. stsl. legendu) a vítají působení moravských kněží v Čechách (Kaichos od roku 872), neboť Čechy, jakož i jiné kraje slovanské, rozhodnutím papeže Jana VIII. spadaly nyní pod jurisdikci arcibiskupa Metoděje (Život sv. Metoděje, kap. VIII). Rok poté, tzn. v roce 875, na pražský stolec mohl usednout Bořivoj, kníže moravský, Svatoplukův vyslanec a místodržící v Čechách, který již od roku 872 působil na Levém Hradci. Svědčí o tom Reginonovy zprávy k roku 876 a 890 a zpráva Fuldských análů k roku 872 a 895. Popsané události posloužily pak učenému mnichu Kristiánovi (kap. 2) (993) a o 120 let později také vzdělanému knězi Kosmovi (I, 5) ke zpracování přemyslovského mýtu – viz úvaha: „Vznik a původ přemyslovské pověsti“ a článek: „Mytičtí Přemyslovci – literární fikce, nebo historická věda?“

Petr Šimík (2005).

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 882

(sněm ve Wormsu)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  Král Karel1 však dlel v Německu a před Narozením Páně konal sněm ve Wormsu.2 Když tam přijal četné posly Moravanů a jiných národů,3 vyslechl je, uspořádal záležitosti a vrátil se do Alamánie.

Fuldské anály k roku 882.

Poznámky: 1 – Král Ludvík Němec zemřel roku 876, jeho synové Karloman roku 880 a Ludvík III. Mladší dne 20. ledna 882. Nejmladší syn Karel III. Tlustý byl římským císařem v letech 881-887, východofranským králem od roku 882. Po něm se stal východofranským králem Karlomanův syn Arnulf Korutanský (887-899), císařem od roku 896. Viz „Rodokmen Karlovců“. 2 – Worms leží asi 40 km jižně od Mohuče (Mainz). 3 – Jednání na sněmu se týkala zřejmě zásahu Svatopluka ve prospěch hraběte Aribona, markrabího pohraniční marky Bavorů, ustanoveného východofranským králem, kterého synové Viléma a Engilšalka vyhnali. Ale patrně také potvrzení či obnovení dohody či smlouvy, uzavřené s Ludvíkem Němcem v roce 874 ve Forchheimu. K tomu pak došlo roku 884.

Petr Šimík (2005).

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 884

(setkání na Monte Comiano)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  Císař [Karel]1 táhl přes Bavory na Východ. Když dorazil do blízkosti řeky Tulln, měl porady na Komiánském kopci.2 Tam přijde kromě jiných vévoda Svatopluk se svými knížaty a jak je zvykem – stane se císařovýma rukama „člověkem“.3 Přísahou mu potvrdí věrnost, že pokud bude Karel žít, nevpadne nikdy s nepřátelským vojskem do jeho království.4

Fuldské anály k roku 884. Poznámky: 1 – Nejmladší syn Ludvíka Němce Karel III. Tlustý byl římským císařem v letech 881-887, východofranským králem od roku 882. Po něm se východofranským králem stal Karlomanův syn, Arnulf Korutanský (887-899), císařem od roku 896. Viz „Rodokmen Karlovců“. 2 – Porady „in monte Comiano“ se konaly na hranicích Noriků a Slovanů, tj. Bavorů a Moravanů, někde blíže Tullnu na podzim roku 884. 3 – Vztažením svých rukou císař podle římského zvyku potvrdil, že Svatopluk je členem svazku panovníků, jimž stojí v čele římský císař. Císař uznal tímto aktem Svatoplukovo postavení v římském univerzu včetně Svatoplukova poměru k impériu, jak to sankcionovala papežská patronace roku 880. 4 – Setkání Svatopluka s římským císařem Karlem III. se patrně zúčastnil též arcibiskup Metoděj – viz ŽM XVI (J. Vašica 1966, s. 240; J. Kolár 1998, s. 60). Jednalo se zřejmě o nové potvrzení jeho jurisdikce v Čechách a ostatních zemích slovanských, dohodnuté již v roce 874 ve Forchheimu. Také podle D. Třeštíka (1997, s. 338) byly tehdy v mírovém ujednání zahrnuty i Čechy.

Petr Šimík (2006).

Srovnání: „Rodokmen Karlovců“.

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 890

(jednání na Omuntesbergu)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  V polovině čtyřicetidenního postu uspořádal pak král [Arnulf],1 který táhl do Panonie, obecný sjezd s vévodou Svatoplukem na místě, které se lidově nazývá Omuntesberg.2 Tam mezi jinými připomínal uvedený vévoda králi na žádost papeže [%C5%A0t%C4%9Bp%C3%A1na], aby v městě Římě navštívil chrám sv. Petra a aby Italské království, které bylo uchváceno zlými křesťany a dotírajícími pohany, připojil ke svému údělu a počal je spravovat.3

  Avšak král byl zaujat různými spory vzrůstajícími v jeho království a žádosti, ač nerad, nevyhověl ...

Fuldské anály k roku 890.

Poznámky: 1 – Polovina postu připadla na období kolem 22. března. Karlomanův syn Arnulf Korutanský (887-899), císařem od roku 896, se stal východofranským králem po smrti svého strýce, císaře Karla III. Tlustého (†887), nejmladšího syna Ludvíka Němce – viz „Rodokmen Karlovců“. 2 – Omuntesberg se spojuje s lokalitou Omuntesdorf, ležící roku 791 při vstupu do (Horní) Panonie. Podle jiného názoru mohlo jít o Amandhegy – Pannonhalm, tj. horu sv. Martina; ta však již ležela uvnitř panonského území. Lidový název Omuntesberg nahradil zřejmě původní Amandsberg, podle sv. Amanda, jenž tu křtil Slovany (patrně se Sámovým svolením) před rokem 631. 3 – Skutečnost, že král Svatopluk vystupoval v zájmu papežství a měl přimět Arnulfa k cestě do Říma, ukazuje význam Svatoplukova postavení a jeho těsný vztah k Římu. O události psal též Heriman z Reichenau k roku 890. Srovnej Reginonovu zprávu k roku 890. Pokud by až teprve v tomto roce Arnulf postoupil Čechy Svatoplukovi, jak z této Reginonovy zprávy (mylně) dedukují někteří historikové (D. Třeštík 1997, s. 188), fuldský analista by tak důležitý a zásadní akt nenechal bez povšimnutí. Proto šlo nejspíš jen o opětovné potvrzení stavu (dohody, smlouvy?) z roku 874 dosaženého na jednání Svatoplukova kancléře, Jana z Benátek, s Ludvíkem Němcem ve Forchheimu, potvrzené znovu (po smrti Ludvíka 876 a jeho synů Karlomana 880 a Ludvíka III. 882) nejmladším Ludvíkovým synem Karlem III. Tlustým na jednání se Svatoplukem „in monte Comiano“ u Tullnu v roce 884. Srovnej D. Třeštík (1997, s. 338). V roce 890, po smrti Karla III. Tlustého (†887), tedy zřejmě nešlo o nic jiného, než o znovupotvrzení této staré dohody či smlouvy z roku 874 i Ludvíkovým vnukem Arnulfem – viz „Rodokmen Karlovců“.

Petr Šimík (2005).

Srovnání: „Rodokmen Karlovců“.

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 891

(Viching Arnulfovým vyslancem)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  Král [Arnulf] poslal své vyslance k Moravanům, aby obnovili mír.1

Fuldské anály k roku 891.

Poznámky: 1 – Zmíněnými vyslanci byli biskup Viching, který za nového nepřátelství zřejmě uprchl z Moravy, a neznámý velmož. Moravané si sice přáli mír a přátelství, ne však pod tlakem hrozeb. O jednání vyslanců informoval Arnulfa zvláštním listem markrabí Aribo (L. E. Havlík 1992, s. 221). FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 892

(plenění Moravy)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  [Z Ulmu] táhl [Arnulf] počátkem roku na východ, doufaje, že mu vévoda Svatopluk přijde vstříc. Avšak ten podle svého zvyku odmítl přijít ke králi a popřel věrnost a vše, co předtím slíbil. Rozhněvaný král měl proto v Hengistfeldu1 rozmluvu s vévodou Braslavem, kde mezi jiným zjišťoval dobu, místo a způsob, jak by mohli vpadnout do země Moravanů. Usnesli se pak, že do onoho království vtrhnou třemi ozbrojenými sbory. Když král vzal s sebou Franky, Bavory a Alamany, vskutku přišel v měsíci červnu na Moravu. Tam se zdržoval po čtyři týdny s takovým množstvím – s výpravou tam přišli též Uhři2 – až celé ono území obrátil požáry v pustinu.

  Nato vyslal též v měsíci září své posly s dary k Bulharům a k jejich králi Vladimírovi, aby obnovili dřívější mír, a požádal, aby Moravanům nebyla nadále dávána možnost nakupovat sůl. Poslové však pro nástrahy vévody Svatopluka nemohli nastoupit cestu po souši a dostali se z Braslavova království do Bulharska lodí po řece Odře do Kupy a potom po toku řeky Sávy.3 Tam byli králem důstojně přijati a v měsíci květnu se s dary vrátili touže cestou, kterou se ubírali.

Fuldské anály k roku 892.

Poznámky: 1 – Hengistfeldon byl u Štýrského Hradce (Graz). 2 – O tom, že Maďarům jakési zátarasy bránily ke vpádům na západ (do střední Evropy) a že tyto zátarasy dal odstranit král Arnulf, který Maďary pozval jako spojence proti Svatoplukovi, králi Moravanů, poněvadž ho nemohl porazit, píše řada pramenů. 3 – Arnulfovi poslové nemohli použít řeku Drávu, neboť až tam sahalo Svatoplukovo panství. Arnulfova žádost byla adresována bulharskému králi Vladimírovi a týkala se solných dolů v Sedmihradsku.

Petr Šimík (2005).

Srovnání: K

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 893

(plenění Moravy)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  Král [Arnulf] navštěvoval před čtyřicetidenním postem kláštery a biskupství po celém území západních Franků, aby se modlil.1 Engilšalk, muž mladické odvahy, který se po únosu dcery královy souložnice na čas uchýlil jako vyhnanec k Moravanům, dosáhl nedlouho poté královy milosti a stal se na Východě markrabím. Když tam rázně jednal proti bavorským velmožům v záležitostech, které mu byly svěřeny, neměl se dosti na pozoru a ocitl se v královském paláci v městě Řezně. Králi nebyl ani předveden, [ale] podle rozsudku [velmo%C5%BE%C5%AF] oslepen. Nato byl obviněn z velezrady též Vilém, syn jeho bratrance, a sťat, protože poslal své posly k vévodovi Svatoplukovi. A jeho bratr, který se skrýval u Moravanů, byl úkladným rozhodnutím vévody s přemnoha jinými zabit.2

  A tak se král dal opět na pochod, vtrhl s vojskem do království vévody Svatopluka, a když vyplenil největší část jeho území, vrátil se pro nastrojené úklady jen s velkými obtížemi pochodu do královského sídla v Öttingách v Bavorech.3

Fuldské anály k roku 893.

Poznámky: 1 – U 2 – Z „Alamanských letopisů“ se dovídáme, že Vilémův bratr se jmenoval Rupert. 3 – Nástrahy nastrojené Moravany byly takové, že za vyváznutí děkoval Arnulf jen zázračnému zákroku svého patrona sv. Emerama (Arnold, „O svatém Emeramovi“, kap. 5).

Petr Šimík (2005).

Srovnání: K

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 894

(Svatoplukova smrt)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...]

  Zemřel nešťastně Svatopluk,1 vévoda Moravanů a pochva vší věrolomnosti, když dychtě po lidské krvi, obcházel všechny sousední země a uváděl je lstí a klamem ve zmatek. Nakonec vybízel své [lidi], aby nebyli přáteli míru, ale spíše setrvávali v nepřátelství k sousedům.2

  Avaři, které nazývají Uhry, podnikali v těchto dobách [od východu] nájezdy za Dunaj a způsobili mnoho běd. Neboť lidi a staré ženy většinou zabíjeli, mladice však jako dobytek pro ukájení rozkoše odvlékali sebou. Celou Panonii zničili až do vyhlazení.

  V podzimním období byla mezi Bavory a Moravany uzavřena mírová smlouva.

Fuldské anály k roku 894.

Poznámky: 1 – O náhlé a nečekané smrti se zmínil E. Vlček (1995, s. 209) při antropologicko lékařském průzkumu kosterních pozůstatků jedince z hrobu 12/59, umístěného v samostatné hrobní kapli církevního komplexu v Sadech u Uherského Hradiště, patrně velmi významného velkomoravského velmože. L. Galuška (1996, s. 125) pak především na podkladě studia sadského materiálu vyslovil hypotézu, že v kosterních pozůstatcích z hrobu 12/59 můžeme shledávat pohřeb krále Svatopluka, jednoho z nejmocnějších vládců své doby. 2 – S příznivějším hodnocením Svatopluka se můžeme setkat u Reginona nebo Konstantina VII. Porfyrogennéta. O Svatoplukově smrti se krátce zmiňuje také Kosmas (I, 14).

Petr Šimík (2005).

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 895

(Spytihněv a Vitislav se poddali v Řezně Arnulfovi)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  Avaři [Uhrov%C3%A9] napadli pohraničí Bavorů, kteří je však předešli a zničili velkou část jejich vojska.

  V polovině července se konalo v městě Řezně obecné shromáždění. Tam přišla ke králi Arnulfovi ze Slovan[sk%C3%A9 země] všechna knížata Čechů, z nichž předáky byli Spytihněv a Vitislav.1 Vévoda Svatopluk je předtím násilím odloučil a vytrhl ze společenství a moci bavorského národa.2 Byli [Arnulfem] důstojně přijati a dáním rukou – jak je zvykem – smířeni se podřídili královské moci.

Fuldské anály k roku 895.

Poznámky: 1 – Předáci Čechů jsou jmenováni jako Spitignewo a Witizla. Zda druhým z jmenovaných knížat byl Spytihněvův bratr Vratislav není sice jisté, ale velmi pravděpodobné. Srovnej tab. 5a „Věk a období vlády knížat v grafickém znázornění“. „Regino přece tvrdí, že před rokem 890, ...měli Čechové jediného knížete »ze svého rodu a národa«. Tím mohl být jedině Bořivoj“ (D. Třeštík 1997, s. 336). Pokud něco takového Regino skutečně tvrdí, pak to z českého překladu nepoznáme, ale knížetem Čechů tehdy mohl být opravdu jen křesťanský kníže Bořivoj (†888). K roku 895 tedy fuldský analista píše zřejmě o jeho synech, jiná knížata Čechů, setrvávající dosud v pohanství, asi nebyla pro krále Arnulfa rovnocennými partnery. Jak doložil archeologický průzkum, kostely tehdy stály pouze na hradištích středočeského vévodství Spytihněva a Vratislava – viz mapka. Podle legendy Crescente a Gumpolda byl tehdy Spytihněv v Řezně i pokřtěný. K tomu srovnej článek „Mohl Spytihněv usednout na stolec otcovský jako pohan?“ 2 – K Svatoplukovu „násilnému odloučení Čechů“ ze společenství a moci bavorského národa srovnej Reginonovu zprávu k roku 890. O nějakém „násilném odloučení Čechů“ fuldský analista až dosud nic nevěděl. Šlo nejspíš o uznání Metodějovy jurisdikce v Čechách na jednání s Ludvíkem Němcem ve Forchheimu v roce 874, znovu schválené roku 884 Karlem III. Tlustým na Komiánu poblíž Tullnu a opět jen nové potvrzení stávajícího stavu od Arnulfa na Omuntesbergu v roce 890. Po onom „odloučení“ v roce 874 usedl v následujícím roce moravský kníže Bořivoj na pražský stolec, neboť z Reginonovy zprávy k roku 876 vyplývá, že tehdy již bylo vévodství Čechů součástí Svatoplukova království Moravanů.

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 896

(vévoda Braslav)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  Když pak [v Panonii] vzrůstaly vzájemné srážky [Bavor%C5%AF s Maďary], svěřil císař (Arnulf) v té době Panonii s městem Mosaburkem svému vévodovi Braslavovi.1  

Fuldské anály k roku 896.

Poznámky: 1 – Ze zprávy je zřejmé, že Blatensko ovládl po Svatoplukově smrti (†894) znovu Arnulf. Braslav byl vévodou panonského Chorvatska-Slavonie.

Petr Šimík (2005).

Srovnání: K

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 897

(poslové Moravanů)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  Císař [Arnulf] oslavil Narození Páně v královském dvorci v Öttingách.1 Tam k němu přišli poslové Moravanů, kteří za podmínky uchování míru zhurta na císaři vyžadovali, aby nepřijímal jejich vyhnance. Jakmile je král vyslechl, propustil je a dovolil jim bez zdržení odejít.2

Fuldské anály k roku 897.

Poznámky: 1 – Událost spadá do konce roku 896. Někdy se vztahuje na česká knížata, která odpadla od Moravy, jindy na frankofilské straníky Svatopluka II. 2 – J. Turmair-Aventin („Letopisy Bavorů“ IV, XX-44) formuluje zprávu tak, jakoby západní vládce (císař) dal poslům Moravanů svůj souhlas ke spojenectví a přátelství.

Petr Šimík (2005).

Srovnání: K

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 897

(útisky od Moravanů)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  Když [Arnulf] držel na dvoře v Triburu obecné shromáždění, zamířil na modlitby do Fuldského kláštera. Vykonal je a přišel do dvora zvaného Salz, kde vyslechl posly Srbů, kteří k němu přišli s dary; propustil je a dovolil jim odejít.

  Když to bylo takto vyřízeno, stalo se, že k císaři Arnulfovi, který dlel toho času v městě Řezně, přišli vévodové národa Čechů,1 nabídli mu královské dary a žádali o pomoc jeho i jeho věrné proti svým nepřátelům, Moravanům totiž, od nichž byli často – jak se sami přesvědčili – velmi tvrdě utlačováni.2

  Král a císař přijal tedy milostivě tyto vévody a hojně vložil v jejich srdce slova útěchy. Rozradostněným a darem poctěným jim dovolil odejít do jejich vlasti. A celý podzim se zdržoval v pohraničních místech na sever od Dunaje a řeky Řeznice s tím úmyslem, aby byl se svými věrnými připraven, kdyby nastala potřeba jeho pomoci shora uvedenému národu.

Fuldské anály k roku 897.

Poznámky: 1 – Jako předáci Čechů jsou k roku 897 opět uvedeni „vévodové“ – tedy více než jeden. Nejspíš asi bratři Spytihněv a Vratislav, kteří se roku 895 poddali králi Arnulfovi a nejpozději téhož roku snad Spytihněv přijal i křest, pokud dopřejeme sluchu legendě Crescente a Gumpoldovi. Ostatní knížata zřejmě setrvala v pohanství, proto s nimi císař nejednal. 2 – Rozděluj a panuj. Po Svatoplukově smrti se Arnulfovi podařilo zasít mezi Čechy a Moravany sémě nesváru.

Petr Šimík (2005).

Srovnání: K

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 898

(rozkol a svár mezi Svatoplukovými syny)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  Potom však roku DCCCXCVIII od Vtělení Páně vznikl velmi těžký rozkol a svár mezi dvěma bratry národa Moravanů, totiž Mojmírem a Svatoplukem, a jejich lidmi. Byl takový, že kdyby jeden druhého mohl svými silami dostihnout a zajmout, podstoupil by rozsudek smrti.1 Když se to tehdy král a císař dověděl, poslal svá markrabí, to jest Liutbolda a hraběte Aribona s některými svými věrnými a své bavorské velmože na pomoc a k osvobození a ochraně [t%C3%A9] straně, která v něj doufala a k němu se utekla [o pomoc]. [Liutbold a Aribo] pokud mohli, zpustošili zemi, pobili své nepřátele a pokořili [je] ohněm a mečem. Jako původce těchto rozepří a porušení míru mezi jmenovanými bratry byl usvědčen hrabě Aribo, který jednal z popudu svého syna Isanrika. Pro tuto záležitost byl dočasně zbaven úřadu prefekta, avšak nedlouho potom jej obdržel zpět.

Fuldské anály k roku 898.

Poznámky: 1 – K tomu srovnej pověst „O třech prutech Svatoplukových“ Konstantina VII. Porfyrogenneta (950).

Petr Šimík (2005).

Srovnání: K

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 899

(osvobození Svatopluka II.)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...]

  Znovu pak byla v zimním období uspořádána výprava, vůdcové Bavorů se svými [lidmi] vtrhli se silným vojskem statečně a nepřátelsky do končin Moravanů. Co mohli, pustošením zničili, jinocha Svatopluka [II.], syna někdejšího vévody Svatopluka, a jeho lid vysvobodili z města, kde jako ve vězení dleli uzavřeni. Samotné město sežehli ohněm a [je] z milosrdenství odvedli s sebou do končin své vlasti.1

  Mezitím však Isanrik uplatňoval vůči králi bez ustání svou samovládu.2 Král to přijímal těžce, a protože byl tehdy už nemocen a sláb, nařídil napadnout z lodí město Mautern, v němž Isanrik přebýval, což se i stalo. Když se stavěl na odpor, který král a jeho lidé statečně a mužně přemáhali a město obléhali, Isanrik donucen přesilou vyšel s ženou a těmi, co k němu patřili a předstoupil před císaře. Král ho svěřil stráži, aby ho hlídala po cestě do Řezna. On se však bál, aby nebyl potrestán, dal se na útěk a uchýlil se nakonec k Moravanům. A tak podporován jejich pomocí uchvátil jako už předtím část království a celou ji získal zpět do svého držení.

  Zemřel Engimar, biskup pasovský, na jehož místo nastoupil proti všem ustanovením Otců s královským souhlasem jakýsi Alaman Viching, dříve určený papežem za biskupa moravského. Avšak nedlouho potom byl salcburským arcibiskupem Theotmarem a ostatními jemu podřízenými biskupy kanonickým rozsudkem sesazen ...

Fuldské anály k roku 899.

Poznámky: 1 – Další osudy Svatopluka II. po odchodu z Moravy nejsou známy. Nelze však vyloučit, že už dříve (31. VIII. 898) to nebyl právě on (muž vznešeného a urozeného rodu), který dostal od Arnulfa nějaké statky v Karantánii listinou, kterou ověřil co Arnulfův kancléř biskup Viching. Matkou tohoto Svatopluka měla být Winpurc, která dostala od Arnulfa rozsáhlý majetek. Podle J. Turmaira-Aventina („Letopisy Bavorů“ IV, XIX-27) se Svatopluk oženil s Arnulfovou sestrou Giselou. Poněvadž Svatopluk II. byl ještě koncem roku 899 označen puer, tj. hoch, tedy za nedospělého, je pravděpodobné, že byl synem právě tohoto spojení (L. E. Havlík 1992, s. 241). 2 – Isanrik, syn hraběte Aribona, markrabího východní marky.

Petr Šimík (2005).

Srovnání: Kroniky: „Granum k roku 915“ (po přepočtu 899) o obnovení Svatoplukova království.

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 900

(Bavoři napadli Moravany)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  Bavoři vtrhli do království Moravanů přes Čechy, které si přibrali s sebou, a po tři týdny vše pustošili požáry. Posléze se s úplným prospěchem vrátili domů.

  Mezitím však Avaři, kteří se nazývají Uhři, zpustošili celou Itálii... Vrátili se pak touže cestou, kterou přišli, a zpustošili největší část Panonií. Poslali potom lstivě své posly k Bavorům, aby prozkoumali zemi, žádajíce o mír. Běda! Přineslo to bavorskému království první zlo a škodu nevídanou po všechny prošlé dny. Vpadli totiž znenadání za řeku Enži, s mocnou silou a s největším vojskem nepřátelsky [napadli] bavorské království, takže na padesát mil do dáli i šíře vše v jednom ohni zničili, ohněm pustošili a mečem pobili.1 Jakmile se to dověděli ostatní Bavoři, rozhodli se pohnuti bolestí pospíšit proti nim. Avšak Uhři to předem zvěděli a vrátili se ke svým do Panonie, odkud přišli, s těmi, které ukořistili.

  Mezitím však některá část jejich vojska vytrhla ze severní strany řeky Dunaje a pustošila onu krajinu. Jakmile se to dověděl hrabě Liutbold, těžce to nesl, i vzal s sebou některé velmože Bavorů a v doprovodu samého pasovského biskupa [Richaria] se přepravili přes Dunaj, aby je pronásledoval. A pustil se s nimi hned do boje, důstojně se s nimi střetl, ale ještě důstojněji zvítězil. Neboť v první bitvě války se křesťanům dostalo takové Boží milosti, že mezi zahubenými bylo nalezeno tisíc dvě stě zabitých a v Dunaji utopených pohanů.2 Z křesťanů pak sotva jediného našli zabitého na počátku boje... Radostní po takovém vítězství, vrátili se potom ke svým druhům, odkud přišli.

Fuldské anály k roku 900.

Poznámky: 1 – Maďaři začali pustošit bavorské království až na západ od Enže, poněvadž území na východ od řeky byla Isanrikova marka pod patronací Mojmíra II. 2 – „Fuldské letopisy“ hovoří sice o vojsku na severní straně Dunaje jako o maďarském, náleží zde však připomenout slova „Petice bavorského episkopátu“, že Moravané ostříhali po maďarském vzoru hlavy svých vojínů a poslali je spolu s Maďary proti Bavorům. Takto přestrojení zabití a utopení Moravané mohli být ovšem snadno zaměněni s Maďary. Útok byl odvetou za bavorský vpád na Moravu počátkem roku a svědčí o dočasném moravsko-maďarském spojenectví.

Petr Šimík (2006).

Srovnání: Kroniky: „Granum k roku 916“ (po přepočtu 900) o obnovení moravského arcibiskupství.

FULDSKÉ ANÁLY

K ROKU 901

(mír mezi Bavory a Moravany)

  [Pokra%C4%8Dov%C3%A1n%C3%AD ...].

  V městě Řezně se konal obecný sněm. Tam přišli mezi jinými poslové Moravanů, kteří požadovali mír. Ten byl ihned schválen a utvrzen přísahou, jak žádali. Potom z téhož důvodu byli posláni na Moravu [pasovsk%C3%BD] biskup Richar a hrabě Oldřich, kteří v témže znění, jaké bylo potvrzeno v Bavorech, zavázali přísahou samého vévodu a všechny velmože, že tento mír zachovají.1

  Mezitím však Uhři vtrhli do jižní části jejich království a pustošili Karantánii...2

Fuldské anály k roku 901.

Poznámky: 1 – Uzavření moravsko-bavorského míru bylo buď důsledkem nově vzniklého nepřátelství Maďarů též proti Moravanům – nebo právě uzavřený mír toto nepřátelství vyvolal. 2 – Boj v Karantánii byl sveden 11. dubna.

Petr Šimík (2005).

Srovnání: Kroniky: „Granum k roku 916“ (po přepočtu 900) o obnovení moravského arcibiskupství.

Roku 857 s manželkou a 6 letým synem Bořivojem a dcerou Svantožízni po prohrané bitvě s Franky odchází na Moravu.