Ernst Adalbert Graf von Harrach zu Rohrau

http://genealogics.org/getperson.php?personID=I00454336&tree=LEO

Hrabě Arnošt Vojtěch kardinál z Harrachu (něm. Ernst Adalbert von Harrach; 4. listopadu 1598 Vídeň – 25. října 1667, tamtéž) byl katolický duchovní, biskup tridentský (1665–1667), 13. arcibiskup pražský a 28. velmistr Křižovníků s červenou hvězdou (obojí 1623–1667).

Po absolvování jezuitské koleje v Krumlově a v Hradci Králové dovršil A. Harrach studia v Římě. Ještě za studií byl komorníkem, později tajemníkem papeže. Jako čtyřiadvacetiletý se stal v roce 1623 po smrti pražského arcibiskupa Lohelia jeho nástupcem. Od roku 1626 byl kardinálem.

Vedl rekatolizaci v Čechách po porážce Českého stavovského povstání a společně s olomouckým biskupem Františkem kardinálem z Ditrichštejna (který mu byl v církevní hierarchii podřízen, ale politicky jej zastínil) působil jako důležitý rádce Habsburků. Osobně se stavěl proti násilné rekatolizaci a vyhánění nekatolíků z Čech, ovšem podřídil se rozhodnutí královského dvora. V roce 1626 byl jmenován kardinálem. Spolu s Ditrichštejnem provedl závěrečné redakce Obnoveného zřízení zemského, vydaného pro Čechy 10. května 1627. Jedním z mnoha bodů bylo ustanovení, že katolické náboženství se prohlašuje za jediné povolené vyznání v českých zemích a ti, kteří se nechtějí „srovnat“ s panovníkem ve víře, musí se vystěhovat ze země, ovšem s výjimkou poddaného lidu, který musel přestoupit ke katolictví buď po dobrém, nebo po zlém.

V Harrachově osobě dostala česká katolická církev vzdělaného, energického, houževnatého a pracovitého představitele. Jeho pojetí protireformace se poněkud lišilo od představ a praktik jezuitů i císaře. Ve svém plánu katolické reformace, který předložil císaři v roce 1626, prosazoval, aby "vyhubeno bylo ze země kacířství, nikoli však kacíři". Nesouhlasil se zásahy státní moci a hrubým násilím, které vedlo jinověrce jen k formálnímu přijetí katolické víry, ani s vypovídáním nekatolíků ze země. Prosazoval proti tomu pozvolnou převýchovu "kacířů" pomocí škol, působením kultury a umění a zvýšením počtu a zlepšením práce duchovních i celé církevní organizace. Založil proto arcibiskupský seminář pro výchovu kněží (1631), biskupství v Litoměřicích (1655) a v Hradci Králové (1664), mnoho kostelů a far. Do Čech povolal také několik mnišských řádů: hyberny, piaristy, pavlány, milosrdné bratry aj., kterými nahrazoval nedostatek kněží a o které se opíral ve sporech s jezuity, zejména o vliv na školství, včetně university. Ačkoliv teoreticky upíral světské moci právo řídit protireformaci a vyslovoval se proti násilí, v praxi kapituloval a při "obracení kacířů na pravou víru" musel brát na pomoc světské úřady a jejich orgány včetně vojska. A tak přes jeho původně dobrá předsevzetí pokračovala praxe násilné rekatolizace Čech, vypovídání a trestání "kacířů" a ničení českých knih.