Jaromír, duke of Bohemia

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarom%C3%ADr_(kn%C3%AD%C5%BEe)

Jaromír († 4. listopadu 1035) byl český kníže z rodu Přemyslovců v letech 1003, 1004–1012 a 1033–1034, syn Boleslava II. Pobožného a jeho 2. choti Adivy.

Tedy: Boleslava III. Ryšavý je potomek 1. matky neznámého jména

Václav a Jaromír jsou potomky 2. matky - snad anglická Adiva

.Oldřich je potomek královny vdovy Emmy, narozen mezi léty 989 a 992.

. Jaromír narodil se někdy v 70. letech 10. století.

Rok 1003

V roce 1001 uprchli Jaromír a Oldřich se svou matkou před krutostí staršího bratra Boleslava III., který dal z obavy o knížecí stolec Jaromíra vykastrovat (Boleslav III. totiž sám dědice neměl), k bavorskému vévodovi Jindřichovi II., dlouholetému spojenci jejich otce.

Roku 1003 byl Jaromír po smrti Vladivoje, kterého na český trůn prosadil polský kníže Boleslav Chrabrý, díky vojenské pomoci Jindřicha II. krátce dosazen na český knížecí stolec. Brzy však musel prchnout před Boleslavem III. a polským Boleslavem Chrabrým.

1004–1012 Teprve na podzim 1004 se mohl ujmout vlády, když s podporou římskoněmeckého krále Jindřicha II. byli z Čech vypuzeni Poláci. Jaromír přijal od římskoněmeckého krále Čechy v léno (obdržev od něho kopí jako symbol lenního vztahu) a v následujících letech podporoval Říši v bojích s polským Boleslavem Chrabrým. Krátce po svém nastoupení na trůn Jaromír dobyl Budyšín, ale v roce 1007 Boleslav Chrabrý Lužici i Budyšín dobyl zpět. Morava během Jaromírovy slabé vlády k českému státu nepatřila.

Na jaře 1012 se zmocnil vlády v Čechách nejmladší z bratrů Oldřich. Jaromír utekl nejdříve z neznámých důvodů do Polska a až poté do Říše k Jindřichovi II., který ho ale uvěznil v Utrechtu. Tam Jaromír strávil ve vězení téměř 21 let. Jako vykastrovaný nebyl zárukou založení další rodové linie a tudíž bavorský vévoda Jindřich II ho nemohl podporovat.

1033–1035

Když byl Oldřich r. 1033 obviněn císařem Konrádem II. z úkladů proti jeho osobě a sesazen, ustavilo říšské vojsko na podzim 1033 potřetí Jaromíra českým knížetem. Již na jaře příštího roku však byl Oldřich císařem propuštěn a byl mu navrácen knížecí titul. Podmínkou bylo, že se o vládu bude dělit s Jaromírem a svým synem Břetislavem. Jaromír byl poté na Oldřichův příkaz oslepen a uvězněn !!!

Když na podzim Oldřich zemřel, stále žijící vykastrovaný a oslepený Jaromír se vzdal nároků na vládu a moc v Čechách získal Oldřichův syn Břetislav I.

Ani to mu ale život nezachránilo. Roku 1035 4. listopadu byl bezmocný Jaromír na hradě v Lysé nad Labem zřejmě z vůle Vršovců zavražděn. Kosmas píše: „Kochan poslal svého kata a když onen slepec seděl na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních.“

Kníže Jaromír založil město Jaroměř.

Jak tak postupujeme od dob nejstarších po časové přímce směrem k dobám mladším a mladším, ocitáme se na stále pevnější půdě. Ovšem na pevnost půdy pod nohama (aspoň co se dějin týká) není záhodno se na sto procent spoléhat ani ve století dvacátém, natož pak v době o tisíc let mladší. Ani jeden fakt není neotřesitelný, je málo pramenů, u nás prakticky jenom Kosmas se svou kronikou. A i ta trpí omyly. Někdy pořádnými.

„Kníže Boleslav měl ze své ušlechtilé choti dva syny, chloubu to plodné matky, totiž bratry Oldřicha a Jaromíra.“ To byl náš starý dobrý Kosmas.

Problém je v tom, že Kosmas myslí "knížetem Boleslavem" Boleslava III. Ryšavého. Chyba. Bádání ukázala, že všichni tři byli bratři a jejich otcem byl Boleslav II. Pobožný. S první ženou, anglickou princeznou Adiveou, měl Václava (ten zemřel v dětském věku) a Boleslava. Druhá žena, Emma, mu porodila Jaromíra *972 a Oldřicha *974.

I druhá žena Emma měla královskou krev I Emma byla pravděpodobně královskou dcerou, možná vdovou po nějakém vzdáleném králi... Zachovaly se mince s jejím jménem a titulem, který na rozdíl od jejího manžela byl královský. "Mezitím český kníže Boleslav, protože moc spoluvládce a následníka vždycky doprovází strach, zbavil bratra Jaromíra mužství, a chtěje mladšího Oldřicha dát uškrtit v lázni, vyhnal jej i s matkou z vlasti..."

Z Jaromíra učinil jeho knížecí bratr eunucha, a tím ho diskvalifikoval nadvakrát. Jednak ho znemožnil jako plnokrevného šlechtice a vůbec jako mužského, jednak mu vzal naději na potomky, kteří by měli nárok na knížecí trůn.

Další bratr, vlastně nejmladší z těch tří, Oldřich, unikl atentátu. Jak se mu to povedlo? Boleslav ho vlastně pozval k sobě, aby ve vhodné chvíli zinscenoval reprízu bratrovraždy ze Staré Boleslavi – jenom v jiných kulisách. Jestliže jeho dědeček Boleslav I. dal svého bratra Václava zabít, jak se traduje, u brány chrámu, pak na Oldřicha byl útok připraven v okamžiku, kdy bude v knížecí lázni.

Přichystaný atentát byl však zmařen tím, že Oldřich stačil uniknout. Asi ho někdo v posledním okamžiku informoval o hrozícím nebezpečí !!!

Před nenávistí divokého knížete uprchli všichni jeho nejbližší – vedle Oldřicha i bratr Jaromír a matka – vdova Emma. Všichni nalezli útulek na bavorském dvoře Jindřicha II. Naskýtá se otázka. Vlastně dvě... Proč nedal Boleslav III. kastrovat oba bratry, anebo proč je nedal oba zavraždit? Bál se snad Boleslav, že by vražda obou bratří způsobila velký rozruch či odpor? Anebo to souviselo s jejich věkem... tedy že byli oba ještě příliš mladí?

Přesná data nikdo nezná Stáří tří bratří (tedy kdy se který z nich narodil) se dá určit jenom přibližně. Ani u jednoho to datum není jednoznačné a přesné. Všechny prameny se shodují v tom, že nejstarší byl Boleslav III. Není vyloučeno, že byl podstatně starší, Kosmas ho dokonce pokládá, jak jsme si už řekli, za otce Jaromíra a Oldřicha. Biskup a kronikář Dětmar Merseburský poznamenává, že Oldřich byl mladší než Jaromír. Tímto konstatováním ale pořád neznáme datum narození. Emma, matka Jaromíra a Oldřicha, byla macechou Boleslava III. Boleslav mohl postupovat tak nemilosrdně vůči těm dvěma, jelikož to byli jeho nevlastní bratři.

Tato hypotéza se dá těžko zamítnout, ale i potvrdit. Z pouhého faktu Boleslavovy krutosti nelze vyvozovat, že byl tak bezcitný, protože běželo o nevlastní bratry. Z té doby známe desítky příkladů, kdy stejné násilí a lstivost panovaly i mezi vlastními sourozenci soupeřícími o moc. Ostatně – nemusíme chodit daleko. Stačí připomenout dědečka a prastrýce těch tří. (svatý Václav a Boleslav I)

Ale co s určením věku tří synů Boleslava Druhého? Vzdáme to? Nemusíme. Spisovatel Miroslav Ivanov uvádí ve svém Českém pitavalu, že nás na stopu může přivést jméno jednoho z dvou mladších bratrů. Oldřicha. Křestní jméno Oldřich bylo tehdy v Čechách ještě nezvyklé a cizí. Historik Gelasius Dobner připomněl, že když onemocněl jeden z knížecích synů a jeho stav byl velmi vážný, slíbil nešťastný otec Boleslav II. a matka Emma, že uzdraví-li se, pojmenují dalšího svého synka jménem právě v té době "moderním", a tím mělo být jméno ausburského biskupa Odalrica, který zemřel v roce 973 a brzy nato byl prohlášen svatým.

Místo rodného listu dedukce Jmenoval se Odalricus... nebo Othelricus. Šlo jenom o to, jak to jméno počeštit. Biskup se zřejmě v nebi přimluvil za nemocného synka Boleslava II., kluk se uzdravil a šťastný otec pojmenoval dalšího svého potomka – Oldřich. Je proto pravděpodobné, že se Oldřich narodil až po úmrtí biskupa Odalrica, tedy po roce 973. Pro nás z této detektivní historie vyplývá ještě jedna důležitá věc. Že totiž Jaromír, který byl starší Oldřichův bratr (a zřejmě byl oním nemocným dítětem) se narodil asi před rokem 973. Takže: ve chvíli, kdy nejstarší z bratří, Boleslav III. Ryšavý usedl na knížecí stolec (a to bylo po smrti jeho otce v roce 999), bylo Jaromírovi nejméně 26 let!

Zdali má toto zjištění nějaký význam? Nejenom význam. Taky důležitost. Uvažujme. Šlo o dospělého člověka, který mohl být svému bratru Boleslavu Třetímu nebezpečný jako soupeř v boji o moc – a přesto ho Boleslav III. dává "pouze" vykastrovat. Mohl ho přece zabít... nebo dát zabít... tak jako chtěl poté zavraždit Oldřicha... Znamená to, že byl pro něj Oldřich nebezpečnější než Jaromír? Jsou dvě možnosti. Tedy... ono je jich asi víc, ale tyto dvě jsou podstatné: Takže za prvé: Boleslav III. nedal Jaromíra usmrtit (nebo se o to nepokoušel), protože Jaromír stál v čele silné opozice, které se Boleslav bál. Je to reálné.

Mnohem později (bylo to v roce 1014) došlo ke spiknutí proti Oldřichovi. Toto spiknutí měli snad vést Jaromírovi stoupenci. Ty však Oldřich přikázat pobít i s jejich vůdcem, jakýmsi Božejem. Tak to je jedno možné vysvětlení. A druhá verze? Boleslav III. nedal Jaromíra usmrtit (nebo se o to nepokoušel), protože Jaromír byl slabý, nevýrazný, možná ještě od dětství postonávající, a proto se ho Boleslav – tedy jeho osoby – nemusel bát. Ovšem jeho případných potomků ano. Přesně tak. Toto druhé vysvětlení se může zdát pravděpodobnější i ve vztahu k Oldřichově případu. Tomu bylo v té době jistě už taky přes dvacet, ale co hlavní: Boleslavu Třetímu byl osobně nebezpečnější...

„Kníže Boleslav, protože moc spoluvládce a následníka vždycky doprovází strach, zbavil bratra Jaromíra mužství, a chtěje mladšího Oldřicha...“ Stačí. Na to už jsme narazili. Zastavme se u vykastrování chudáka Jaromíra. Kastrace neboli vykleštění. Zdali je tento čin prokázaný? Píše o něm merseburský biskup Dětmar, zmiňuje se o něm další kronikář Adelbold, také biskup, ale z holandského Utrechtu. A Kosmas? Ten ty dva, Dětmara a Adelbolda neznal, a proto mlčel. Že by vůbec nic nevěděl? Možná věděl, ale snad se mu to zdálo málo cudné pro dějiny... Zprávy o takovém zákroku se zachovaly ze starého Řecka, z Asie, z Afriky.

Konec eunuchům učinil až papežský výnos Dělalo se to bud'to způsobem nekrvavým – varlata byla rozmačkána (píše se, že byla roztlučena kladivem), jindy je odstranili operativně. Dělalo se to, aby se získali eunuchové na hlídání ložnic, jindy se tak trestali zajatí nepřátelé... Také důvody náboženské tu hrály svoji roli. Nebo – aby "vznikli" dobří sopranisté... Když se takový zákrok provede v mládí před pubertou, hlasivky se už nezvětšují, jsou ušetřeny mutace a hlas zůstává chlapecký... Papež Kliment XIV. to přísně zakázal – takových operací kvůli hlasu se dělaly ročně v Itálii stovky. Jaromírovi bylo v době, kdy jeho starší nevlastní bratr Boleslav nastoupil na trůn a kdy byl zbaven mužství, plus minus 26 let... To byl už hotový, dospělý muž. Mohl se po takovém zákroku nějak změnit?

Tímto problémem se zabýval zakladatel sexuologie u nás, profesor Karel Hynie: „Dospělý člověk, který projde kastrací, přestane být útočný, agresivní, průbojný... zkrátka se ovládne. Sexuálně, ale i celkově. Stane se měkčím. Ztloustne. Pokud je už vytvořen hrtan, tak se mu hlas nezmění.“

Jak asi mohl Jaromír reagovat na svou kastraci? Jako člen knížecí rodiny... a jako člověk? „Mohl se stát otylým, ale taky nemusel. Nějak moc se asi nezměnil, tedy tělesně. Snad mu začaly řídnout kosti a sesedat páteř. Dnes ordinují lékaři hormony. Tehdy je neměli a Jaromír byl dospělý člověk, něco ke třicítce. Jistě mu zůstaly i nadále vousy a mužský hlas." A co duševní změny? "Ty jsou pravděpodobné. Vykastrovaný člověk si někdy svůj pocit slabosti nahrazuje zlomyslností, stává se zlým, mstí se za ústrky. Je úskočný a falešný... cítí se potrefený, svou nespokojenost si vylévá na druhých, ale ne přímým, tvrdým způsobem. Mívá jedovatý jazyk, neštítí se ubližovat jiným.“

Co tě nezabije, to tě posílí A co když někoho kastrace nezlomí? „Je to možné. Takový člověk se stáhne do sebe a snaží se něco dokázat. Stane se ctižádostivým. A dobře mu to myslí... Říkalo se kdysi o Kantovi, že nebyl rušen sexualitou, a proto byl v tom svém abstraktním myšlení dokonalý.“ Zkrátka slabocha může taková věc srazit k zemi – zatímco silného jedince vyburcuje. „Touží se vyšvihnout, vypracovat. Hormonální nedostatky provází spíše vyšší intelekt.“

Takže – když všechny tyto úvahy profesora Hynie shrneme, dostaneme tento obrázek knížete, který měl na český trůn usednout celkem čtyřikrát... (To čtvrté usednutí, jak se dovíme později, nakonec vzdal raději sám... ): Dospělý, u kterého dojde ke kastraci, se snaží svůj nedostatek kompenzovat. Zákrok může působit na rozvinutí některých záporných vlastností – člověk se stane zlým, úskočným, jedovatým, někdy i víc ctižádostivým. Boleslav III. dosáhl svého záměru – jeho bratr Jaromír už nikdy nemohl ohrozit svými potomky budoucí Boleslavovu dynastii. Vlastnosti, které se mohly u Jaromíra objevit, věštily nebezpečí pro jeho okolí. Ani Jaromír nikdy nezapomněl na toho, kdo mu kastraci přivodil, tedy – kdo byl jejím myšlenkovým původcem...

"Byl to obecný pustý ničema," tuto Palackého charakteristiku Boleslava III. jsme už slyšeli. Vykastroval jednoho bratra a druhého chtěl zabít v lázni. Ztratil Krakov a českou posádku nechal na pospas Polákům, aby ji pobili do posledního muže. Po třech letech Ryšavcovy vlády proti němu vypuklo povstání. "Jakkoli ohavné věci páchal, přece udržel se Boleslav Ryšavý na českém trůně až do roku 1002. V letním čase roku tohoto vzrostlo vzbouření, které již dávno všecka česká srdce podjalo, konečně v zjevný odboj: v jeho čelo postavili se Vršovci, kterých si kníže nejvíc byl vážil a jež byvše jeho nejbližší, snášeti museli bezpochyby také nejvíce příkoří od něho."

Na každé prase se vaří voda Tak, a je to tady. Boleslav III. rozséval vítr, Čechy sklidí bouři. Neprozřetelně podnikl takové kroky jako vyhnání tehdejšího pražského biskupa Thiddaga ze země, dopustil se nových krutostí, ztratil postupně sympatie hodnostářů i rádců, církevních představitelů i obyčejných lidí. V Čechách propuklo povstání. Kníže musel za hranice. "Boleslav všem ohavný nejrychlejším uprchnutím sotva život zachránil. Utekl se do východních Frank k markraběti Jindřichovi, ne proto, že by mu nad jiné příznivější, ale že nejbližší byl, který ho uchrániti mohl..."

Jindřich byl – jenom tak mimochodem poznamenáno – otec oné pověstné Jitky, kterou za nějaký ten čas z kláštera unese Oldřichův syn, kníže Břetislav... A teď přichází velká chvíle polského panovníka Boleslava Chrabrého. Opět si připomeňme, že tento syn Měška a Doubravky byl po matce příbuzným Boleslava I. i svatého Václava... Český stát je bez vládce. Nejenom kníže, který byl oficiálně v úřadu, ale všichni tři myslitelní držitelé knížecího stolce pro jistotu uprchli a skrývají se před sebou navzájem. Císař Ota III. nemůže zasáhnout. Protože těsně předtím, v roce 1002 umírá, německá říše se zmítá ve sporech o to, kdo se chopí královské, případně císařské koruny. A Boleslav řečený Chrabrý? Polák jedná. Nabízí Čechům. nikoli sebe. Vladivoje.

"Povolán jest potají z Polska Vladivoj, Boleslava Chrabrého bratr, jenž s brannou mocí do Čech přišed, všeobecným svolením na trůn povýšen jest."

Vladivoj. Z matného přítmí věku se vynořuje tajemná postava. Prý Boleslava Chrabrého bratr... to znamená, že by musel být synem Měška a Doubravky Přemyslovny... Daleko pravděpodobnější je, že Vladivoj (neboli Wlodowei) je nějakým Měškovým levobočkem. Prameny o Vladivojovi spíše mlčí... Dvě důležitá svědectví však o něm vydávají. Na pražský stolec roku 1002 skutečně dosedl. A za druhé: Dlouho tam nevydržel. "Vždy žízní trápen byv, ani hodinu bez pití trvati nemohl – umřel již na počátku roku 1003."

Upil se k smrti – to je ještě velice slušně řečeno. Ale: není to podivné, že Boleslav Chrabrý vnutil Čechům takového ožralu? (Rozumějme: notorického alkoholika)? Daleko logičtější by bylo, kdyby uplatnil... kupříkladu konečně své tiché rukojmí. Tedy Soběslava. Slavníkovce, který by mohl vznést nárok na obnovení svého bývalého panství a při té příležitosti sjednotit Čechy... Proč to neudělal? Soběslav jako by neexistoval. Co v tom bylo? Diplomacie? Asi. Už to tu někdo naznačil, s kým už tenkrát Boleslav Chrabrý mohl kalkukovat jako s českým knížetem. Boleslav Chrabrý počítal s tím, že českému státu bude dříve nebo později vládnout sám..!!!.

Alkoholismus před tisíci lety Ale vraťme se ještě k tomu k Vladivojovi. Mimochodem – v řadě českých panovníků nebyl ani zdaleka jediný, kdo cítil příchylnost k pití. „Mezitím, ačkoli celá země ho poslouchala, přece poznával, že mu těžko bude udržeti se na trůnu proti přirozeným nápadníkům. Proto se staral, aby dosáhl dobré vůle Jindřicha II. stůj co stůj." Pozor: dostáváme se k činu, kterým Vladivoj těžce poškodil státoprávní postavení českého knížectví. "Šel sám k Jindřichovi počátkem listopadu do Řezna, i hledaje kořením se a slibováním nabýti jeho přízně, neváhal se k žádosti králově přiznati jemu i k manství a vládu od národa českého jemu svěřenou přijmouti od něho v léno.“ !!!

Tímto krokem došlo k neslýchané situaci. Nikdy předtím neudělovali němečtí panovníci české území někomu v léno. Nikdy předtím nebyl Němec vůči českému knížeti lenním pánem. Nikdy předtím nebyl Čech německým vazalem. Kníže Václav sice platil poplatky za mír, ale to bylo něco jiného, tributum pacis znamenalo doslova výkupné za mír. Poplatek byl středověkým obchodem: kdo zrovna potřeboval z nějakých důvodů klid zbraní, tak si ten klid prostě zaplatil. Mír byl vlastně zboží...

Ta poplatnost nevyplývala z právně stanovených nároků německých panovníků na naše území. "Příklad to nezdárný!" praví František Palacký. Velice nezdárný. Vladivoj, který měl oprávněné pochyby o legitimnosti své vlády, dobrovolně vstoupil do vztahu podřízenosti vůči německému králi, a tímto individuálním krokem způsobil, že tento akt počal být pokládán (a to po celá staletí) jako důkaz, že český stát, tedy území i s lidmi, je německým lénem. A tento osudový problém poznamenal naše dějiny když ne přímo osudově, tak rozhodně velice vážně. Jeho následky se obrátily proti nám dokonce ještě i ve dvacátém století... !!!

„I samo krátké panování Vladivojovo dalo Čechům příčinu, že odpykali vypuzení přirozených knížat svých z vlasti. Proto ihned po jeho smrti povolali Jaromíra na trůn. Ten se vrátil s bratrem i matkou a přijat jest do lidu se všeobecným plesáním a poslušenstvím.“

Leč děje neměly být v žádném případě jednoznačné a už vůbec ne idylické, vyznačující se „všeobecným plesáním“. Události se přímo splašily a zatímco dříve bylo zapotřebí ke změnám let, nyní k nim dochází po měsících, ba po týdnech. Takže: V listopadu 1002 si nechává Vladivoj udělit Čechy v léno a spokojeně se vrací do Prahy. Jede si po smrt. Leden 1003: Začátkem tohoto měsíce opilec Vladivoj umírá. Na intoxikaci alkoholem.

Eunuch střídá opilce na trůnu Začátkem měsíce (jsme stále ještě v lednu 1003) přijíždí do Prahy vykastrovaný a (snad) proto i ctižádostivý a po pomstě prahnoucí Jaromír. Ještě předtím (možná koncem uplynulého roku) propouští Jindřich II. z vězení Boleslava Třetího. Ten se ale nevrací hned do Čech, nýbrž namíří si to do Polska, za Boleslavem Chrabrým, „k nejmocnějšímu svému nepříteli. Nevíme, kterými sliby a závazky podařilo se mu získati sobě tohoto jmenovce svého, však Boleslav Chrabrý, jakmile uslyšel o smrti Vladivojově, sebrav na rychlost silné vojsko, vtrhl s ním do Čech, aby posadil Ryšavce opět na trůn.“ Jaromír si ani pražský trůn nestačil vyzkoušet a už aby utíkal znovu do bavorského exilu. Boleslav III. se ujímá vlády.

Boleslav I. Chrabrý na portrétu Jana Bogumila Jacobiho (uživatel Lestath)Boleslav I. Chrabrý na portrétu Jana Bogumila Jacobiho (uživatel Lestath)|foto: Wikipedia, public domain - volné dílo

Je teprve začátek února 1003. Během jednoho kalendářního měsíce třetí muž na českém trůně. Žezla se zmocnil muž, který už jednou selhal. Polský Boleslav to přece věděl, a přesto Ryšavci pomohl. A ten, věčně a bezpečně nenapravitelný předvedl, co zemi čeká, je-li on jejím pánem.

Už z dřívějška měl nepřátele, kteří nezapomněli. Už z dřívějška měl nepřátele, na které nezapomněl on. Je začátek února, Popeleční středa. Dne 10. 2. 1003. Vítěz Boleslav III. pořádá velkou hostinu, na kterou zve přední české muže. "Jakmile byli pohromadě, nechránění a tvárnou vlídností ukolébaní, hned obořil se na ně s katany svými zrádně a nejprve sám zeti svému meč skrze hlavu prohnav, dal potom zavražditi všecky ty, jichž se nejvíce bál."

Kdo byl tím Boleslavovým zetěm? Prý někdo z rodu Vršovců. Těch Vršovců, o kterých pak Kosmas do své kroniky napsal tuto řádku s pouhými několika slovy: "Roku od narození Páně 1003. U nás byli povražděni Vršovci." Ovšem Kosmas žil v době o sto let mladší. Daleko spolehlivější je údaj kronikáře Dětmara. Nejenom spolehlivý. Je vlastně jediný. "Když Boleslav seznal, že lid jeho mu zlořečí, ačkoli slíbil přísahou mír, tak svou bezbožnost vybičoval, že shromáždil do svého domu všechny předáky, nejprve zetě svého sám zabil, vraziv mu meč do hlavy, potom ostatní bezbranné v ten svatý den postu onen hrozný a zlý člověk zabil..."

Vraždění v přízni Ten citovaný odstavec z Dětmarovy kroniky má úskalí. Je to slůvko "gener". Gener znamená švagr, ale také zet'. O koho běželo, to v našem případě bezpečně nevíme. Protože nevíme, jestli měl Boleslav III. nějakou sestru, tak těžko můžeme tvrdit, že šlo o švagra. Ale i o dceři Boleslava III. prameny mlčí. A dějiny běží zběsile dál, uplynul krátký únor a je tu březen, rok 1003, a polský Boleslav Chrabrý zve našeho Boleslava III. na svůj hrad v Krakově. Prý aby přijel na hody. Boleslav III. byl Polákovi zavázán za pomoc proti bratru Jaromírovi, a proto se rozjel do Krakova, nic zlého netuše. Měl tušit. Neboť žil ve století jedenáctém, kdy věrolomnost patřila k základním politickým zbraním. (Dovolujeme si poznamenat, že nejenom ve století jedenáctém.)

Dodnes nevíme, co vedlo Boleslava Chrabrého k činu, který následoval: "Ihned po obědě byl porušen mír, slovo a pohostinné právo. Kníže Boleslav III. Český byl zajat a zbaven zraku a jeho lidé všichni jednak byli pobiti, jednak zmrzačeni, jednak uvrženi do vězení." Biskup a kronikář Ditmar to popisuje takto: "Boleslav Chrabrý ho nejprve přijal laskavě, ale v následující noci mu dal vypíchnout oči a poslal ho do dlouhodobého vyhnanství." Ať už k tomu hrůznému činu došlo po hostině nebo až v noci, faktem zůstává, že Boleslav III. byl v Krakově oslepen a tím vypadl ze hry o Čechy. Ztrácí se z dějin, až Kosmas o něm utrousí stručnou a v podstatě lhostejnou poznámku: "Roku od narození Páně 1037: zemřel kníže Boleslav."

Víc než třicet let prožil sedmý Přemyslovec v temnotě své slepoty, uvržen do žaláře na neznámém polském hradě. Zemřel jako poslední z trojlístku Boleslav, Jaromír, Oldřich, ale my jej z těch tří opouštíme jako prvního. A po pravdě – loučíme se s ním bez lítosti, která jinak přísluší lidem těžce stíhaným. Neboť mihnul se českými dějinami, ten neblahý kníže Boleslav III., aniž vykonal jakýkoli pozitivní skutek...

autor: Josef Veselý

https://www.novinykraje.cz/kralovehradecky/2019/07/17/kdyz-se-bratr...

Když se bratři nebratříčkují aneb naše dávné dějiny byly pořádně krvavé!

Vražda knížete Jaromíra byla na první pohled zbytečná. Její obětí se stal vykastrovaný a oslepený muž, který se dobrovolně zřekl knížecího stolce ve prospěch svého synovce, a nikomu nemohl překážet. Přesto byl zabit, a to velmi zákeřně. Stalo se to 4. listopadu 1036. Dosti podlé bylo, že prý Jaromír zrovna seděl na záchodě, když ho někdo proklál zezadu oštěpem do břicha.

Kronikář Kosmas měl jasno Kosmas ihned předkládá viníka – měl jím být Kochan, předák rodu Vršovců, který si najal vraha. Je pravda, že Jaromír Vršovce urazil a ti byli obecně prudké povahy, ale počíhat si na slepého starce, až půjde na záchod, tak to je zcela pod úroveň kohokoliv.

Historie, která činu předcházela, zachází hluboko do minulosti. Když se v roce 999 ujal vlády Boleslav III., byl již mnoho let ženat a měl jen jednu dceru, provdanou za jakéhosi Vršovce. Uvažoval, kdo převezme vládu po něm? Rozhodně to neměli být jeho bratři Jaromír a Oldřich, a tak dal Jaromíra vykastrovat (aby nemohl mít další potomstvo) a nejmladšího Oldřicha chtěl dát udusit v parní lázni – to se však naštěstí nepovedlo. Není divu, že knížecí matka Emma (z královského rodu) už na nic nečekala a s oběma mladšími syny Boleslava II utekla do Bavor k příbuzným.

Nyní si dle svého mínění mohli nárokovat své požadavky na knížecí stolec Vršovci. Ovšem tchán Boleslav III se zetěm se nepohodli a Vršovec rozpoutal povstání takové, že kníže musel uprchnout ze země.

Úloha Boleslava Chrabrého v našich následujících dějinách Toho všeho využil polský kníže Boleslav Chrabrý (po matce Doubravě poloviční Přemyslovec), vtáhl do Čech a na trůn dosadil Vladivoje, snad svého nevlastního bratra.

Jenže Vladivoj byl pěkné číslo, už v době nástupu do knížecího úřadu byl notorickým alkoholikem a po necelém roce se prý upil k smrti. Tehdy měl v Praze ovšem dalšího kamaráda z mokré čtvrti, biskupa Thiddaga. Jak vystihl historik: “Čechy byly tehdy v dobrých rukou: kníže neustále opilý a biskup málokdy střízlivý.”

Nyní však polský kníže uvažoval, koho dosadit na jeho místo – rozhodl se pro Boleslava III., který k němu mezitím doputoval. Pokud pomineme, že si Boleslav III. uvědomoval, že bude jen loutkou polského knížete, byl si jist, že s Poláky za zády situaci v Čechách urovná podle svých představ. Šlo mu sice o pomstu, ale navenek se choval mírně a sezval roku 1003 na Pražský hrad české předáky na masopustní hody. Když se poveselili, zjevili se v úkrytu připravení zbrojnoši a hosty zmasakrovali – sám Boleslav III. svému odbojnému zeti z rodu Vršovců mečem rozpoltil hlavu.

Ovšem teď se Boleslav Chrabrý opravdu rozzlobil – takový vládní postup nečekal a ani nepotřeboval. Pozval Boleslava III. na návštěvu k sobě do Krakova a dal mu vypíchnout oči – ten pak strávil zbytek života na jakémsi polském hradě.

Jaromír na trůně Po masopustním incidentu se Boleslav Chrabrý rozhodl, že bude v Čechách vládnout sám, respektive Čechy připojí k Polsku. Avšak toto mohutné soustátí vadilo římskému králi Jindřichovi II. Chtěl si udržel kontrolu nad střední Evropou, Boleslava Chrabrého trochu uzemnit a k tomu se mu hodili právě dva přemyslovští emigranti Oldřich s Jaromírem.

S jejich účastí mohl vojenský útok na Čechy prezentovat za vlastně osvobozující válku – propaganda, jak vidíme, fungovala vždy. Obsadili Žatec, odkud Jaromíra poslal Jindřich do Prahy, a uprostřed noci se na Vyšehradě rozezněly zvony. Boleslav Chrabrý se tak zalekl, že i s polskou posádkou opustil rychle Pražský hrad. Po vyhnání Poláků dosadil na knížecí stolec Jindřich II. právě Jaromíra.

Avšak Jaromírova vláda byla slabá (byl již od útlého mládí churav a jen se zázrakem se vyzdravil) , takže ho snadno jeho mladší bratr Oldřich svrhl z knížecího stolce a nastoupil na něj v roce 1012 sám. Jaromír se sice obrátil o pomoc na teď již císaře Jindřicha II., ten ho ale nechal uvěznit v Utrechtu.

Jaromírův smutný osud Situace se opět změnila v roce 1033 s novým císařem Konrádem II. Ten svrhl a zajal knížete Oldřicha, propustil Jaromíra a podruhé ho uvedl na knížecí stolec – dlouho však jeho panování netrvalo. Oldřich v dubnu 1034 vtrhl do Čech a bratra Jaromíra opět svrhl, přičemž svého syna Břetislava vyhnal z Čech !!!

Jaromíra dal radši ještě oslepit a uvěznit v Lysé nad Labem. Divoký Oldřich však již dlouho nežil – pokud se neupil k smrti, tak se ujedl – tak naznačují prameny, každopádně smrt ho stihla roku 1034 !!!

Jaromír se opět – už potřetí – vrátil na trůn, ale brzy se jej zřekl ve prospěch Břetislava, Oldřichova syna. Vyzdvihl přitom vážené rody země, neuctivými slovy ale označil Vršovce. (Ani ti s ním v minulosti nejednali v rukavičkách). Rozzlobil tím velmi jejich předáka Kochana. Je to ten Kochan, který měl na Jaromíra poslat vraha? Totiž na hlavu Vršovců padá tolik špatností, že je to podezřelé. Mohou za tím být pomluvy nebo nějaký zlý úmysl?

V pozdější době se totiž objevily spekulace, zda Jaromír odstoupil opravdu dobrovolně. Že mu byl za to přinejmenším Břetislavem slíben určitý podíl na moci, kterýžto slib však nemyslel Břetislav vážně a strýce nechal raději zabít !!!

Nelze než dodat, že kníže Jaromír měl v životě velkou dávku smůly. To byl ale tehdejší život a metody, používané tehdy jako řešení politických sporů, bývaly jak vidno hodně drsné.

https://dvojka.rozhlas.cz/48-schuzka-vyvrazdeni-vrsovcu-jaromir-a-o...

Toulky českou minulostí, v pořadí po osmačtyřicáté. Po pravdě, nejsou to právě jednoduché, bezproblémové schůzky. Každý fakt, na který narazíme, o který někdy přímo zakopneme, musíme vzít do ruky, jako by to byl kámen, potěžkat jej, prohlédnout, ověřit. Takřka nic v našich dějinách není jednoznačné, takřka vše může mít víc výkladů, takřka na všem lze najít chybu, omyl, zamlžování.

A když už se jednou objeví taková mystifikace, ať už úmyslná nebo neúmyslná, to byste neřekli, jak houževnatý má život. Drží se našich dějin jako klíště. Je to i případ Boleslava III. a jeho bratří.

Boleslava sklátila pak těžká nemoc. (No, sklátila... Jestli ho nějaká nemoc klátila, tak ho klátila přes třicet let. Takovou dlouhou dobu byl oslepený kníže vězněn na blíže neznámém polském hradě.) Boleslava sklátila pak těžká nemoc. Do Čech vtáhla vojska Měška. (Nebyla to Měškova vojska, polský kníže Měšek, manžel české princezny Doubravky, už nebyl naživu devět let. Vládl jeho syn Boleslav Chrabrý.) Slepec měl dva syny. (Tím slepcem je míněn Boleslav III. zvaný Ryšavý. Ten však děti neměl.) Měl dva syny. Jaromíra a Oldřicha. (Nikoli. Všichni tři, Boleslav III., Jaromír a Oldřich byli ve skutečnosti potomci Boleslava II., čili bratři.)

Starší Oldřich v dvoře císařském žil právě v oné době. (Oldřich nebyl starší, Oldřich byl mladší než Jaromír.) A tak bychom mohli krok za krokem usvědčit kronikáře Dalimila z omylů, a když bychom chtěli být důslední, tak i kronikáře Kosmu, který na všechny pozdější chyby zadělal už ve svém dílku. Doba plná zákeřnosti a zrady

Ale vraťme se k situaci, kdy do Prahy vtáhla polská vojska. Všichni je vítali. Všichni ne. Nejspíš to nebyli stoupenci knížete Jaromíra, protože ti si už tehdy dost zřetelně uvědomovali, že Boleslav Chrabrý neodrovnal svého jmenovce a přemyslovského příbuzného pro krásu Prahy nebo pro nástupnické právo Jaromírovo. Každopádně ho nevítal Vyšehrad, protože tato pevnost se Polákům nepodrobila a zůstala nadále věrna Jaromírovi !!!

Jaké byly plány Boleslava Chrabrého v Čechách? Dalekosáhlé. "Boleslav k veliké své říši slovanské připojiti mohl i krásné Čechy, a to s ochotenstvím národu samého," říká František Palacký. "Bez meškání pospíšil sobě do staroslavné Prahy, jejížto brány jemu a radostí otevříny jsou. Praví se, že sobě v Čechách a v čelním jejich městě více liboval, nežli v dědičných zemích svých, a proto že zamýšlel učiniti Prahu napotom hlavním sídlem svým..." Polského knížete tedy u nás přivítalo příznivě nakloněné veřejné mínění, ale nejenom to. Měli tu dobré spojence: Slavníkovce. Tedy aspoň ty, kteří po libickém masakru zbyli !!!

Kdyby tu jen byl stále ostati mohl, není pochybno, že by Čechové tím snáze oželeli ztráty a proměny panujícího domu, čím větší počet jich na dvoře jeho již byli takořka zdomácněli. No dobře – ale co na to Němci? To je otázka, která více či méně častěji a více či méně důrazněji prolíná celými našimi dějinami. At' už se nám líbilo nebo ne, na názor našich západo-severo-jižních sousedů, kteří ze tří stran obkličovali Čechy, jsme museli brát zřetel. Na jejich trůně tenkrát seděl Jindřich II. Nebyl právě v záviděníhodné situaci. Na jeho korunu si zrovna dělal zálusk nordgavský hrabě Jindřich. Král chápal, že musí teď získat na svou stranu silného Boleslava Chrabrého. Čím by ho tak mohl získat? Tím, že se postaral o konkurenta – to znamená Oldřicha...

Pro jistotu ho uvěznil. Z Jaromíra král strach neměl, nejspíš věděl o jeho vykleštění a tedy i nemožnosti založit panovnický rod. Chtěl něco Boleslav na revanš? Pochopitelně, žádné historické kuře nikdy nehrabalo zadarmo. Boleslav Chrabrý chtěl, ať Jindřich souhlasí s jeho výbojem na Moravu a do Čech. Ten byl ochoten dát polskému knížeti tyto země v léno, čímž by ovšem Boleslav uznal víceméně svou závislost na německém králi. A to se Boleslavovi nechtělo. Toho Boleslav učiniti nechtěl, ale raději k válce chystal se. Dal na západním pomezí českém všecky prosmyky a hrad upevniti, jmenovitě také město Žatec a zmocnil se celé horní Lužice.

Nic netrvá věčně Skvělý postup. Ale všeho do času. "Mezitím však Poláci v Čechách pohříchu všelikého násilí se byli dopouštěli, a tím nenávist lidu velikou proti sobě vzbudili." Ještě před pár měsíci byl Boleslav v Praze vítám se vší slávou, a teď – "Čechové začali na svá vyhnaná knížata zase vzpomínati a s nimi potají vyjednávati, a Boleslav Chrabrý se na druhém polním tažení Jindřichem podvésti dal."

To bylo tak: Jindřich zbuntoval vojenskou pohotovost, a zatímco Boleslav čekal, že se s ní utká v Lužici, byl Němci převezen. Namísto aby si to namířili přes Lužici do Polska, přešli rychle přes Krušné hory do Čech. "Jaromír a Oldřich se zvláštním věrným houfem táhli v čele vojska německého." Celá ta armáda se přiblížila k opevněnému Žatci. Ale dobývat tohoto města potřeba nebylo. "Rozkacení měšťané sami na polskou posádku se obořivše, je napořád vraždili a ze zdí a skal městských dolů metati se jali." Žatec pak odevzdali knížeti Jaromírovi, "kteréhožto Jindřich již předtím za pána země české vyhlásil."

A polský Boleslav? "Jakmile se o tom, co se v Čechách děje, dověděl, pospíchal k obraně Prahy." Druhá strana ale taky nezahálela. "Oldřich umluvil se s osmi vladyky a jedné noci se s třemi sty padesáti muži brannými přiblížil potichu ku Praze, šťastně minul polskou stráž po Bílé hoře rozestavěnou a před úsvitem se ukryl u přátel na Malé Straně pražské." Ráno došlo k útoku na město a na Hrad. V tom boji byl při ústupu z Pražského hradu smrtelně raněn slavníkovský kníže Soběslav. Tím pádem přestal být rod Slavníkovců nebezpečím pro vládnoucí Přemyslovce. A na scénu mohli vstoupit Vršovci !!!

Po Slavníkovcích padli Vršovci Kolik jich vlastně Boleslav III. Ryšavý pobil (tedy Vršovců) onoho 10. února 1003? To nikdo přesně neví. Kosmas pouze zapsal, že "byli povražděni Vršovci". Všichni asi ne – v dalších pasážích své kroniky o nich zase mluví. Dokonce je obviňuje ze zločinu. Mělo k němu dojít v době, kdy Boleslav III. odešel do Krakova. "Mezitím domácí a rodinní nepřátelé knížete Boleslava, Vršovci, rod nenávistný a pokolení zlé, vykonali zločin ohavný a předtím od věků neslýchaný." Stejnou akci popisuje Dalimil v kapitole nazvané O zlé radě Vršovců. Ta věc se týkala knížete Jaromíra.

Když proslavit hodláme svůj rod, nenecháme uzrát jiný plod.

To měli údajně pronést představitelé rodu Vršovců, tedy ti, co zbyli po nepříliš vzdáleném vraždění.

Nevšimli si páni nadutí, že jsou jiní stejně při chuti, a nad vším císařský majestát, což je může taky hlavu stát. Přemluvit se dali, Jaromíra jali, u skal přivázali k lipovému pni. Hloupost udělali páni nejapní, že začali šípy mířit do té lípy, neboť neviděli ve svém zaujetí, jak ty šípy marně k cíli letí, jak svatý Jan Křtitel Jaromíra brání, jak špičaté kluky chytá do hazuky knížete, že žádný z nich neporaní...

Tolik Dalimil. Poznámka: ty "kluky", to byly šípy. Oproti tomuto zbásněnému líčení působí Kosmova kronika jako naprosto věrohodná až naturalistická reportáž. Co se vlastně stalo? "Vůdce Vršovců a jaksi hlavou veškeré ničemnosti byl Kochan, zlosyna člověk ze všech zlých lidí nejhorší. Ten a jeho příbuzní, lidé ničemní, přišli se synem knížecím Jaromírem na lovecké místo, jež slove Veliz."

V té době se k nim měla donést zpráva o tom, co se stalo s knížetem Boleslavem v Polsku. Obořili se na Jaromíra slovy: "Kdo je tenhle človíček, sprostší než mořská řasa, že má předčiti nad námi slouti pánem? Což se nenajde mezi námi někdo lepší, který by byl též více hoden panovati?" Kosmas naznačuje, že další události se hrnuly pod vlivem alkoholu: "Jakmile se jejich ničemnost rozpálila a na odvahu se rozjařila vínem, uchopili svého pána, ukrutně to svázali a nahého, naznak položeného, připoutali za ruce a nohy k zemi kolíky a skákali, hrajíce si na vojenské rozběhy, na koních přes tělo svého pána." Divoká krev našich předků

Věru poněkud zvláštní způsob zacházení s členem panovnického rodu... s knížetem, který už jednou na trůně seděl a ještě na něj usedne. Jakýsi druh tehdejšího českého politického folklóru... "Když to viděl jeden ze služebníků knížete jménem Dovora (někdy se o něm píše jako o Hovorovi), rychle běžel do Prahy, a o tom, co se právě stalo, dal přátelům knížete zprávu, a v tu hodinu přivedl je bez prodlení k tomu hnusnému triumfu. Když je ti činitelé nepravosti spatřili, jak se náhle se zbraní na ně vrhají, rozprchnou se jako netopýři po lesních skrýších. Oni pak nalezše knížete zle od much poštípaného a polomrtvého – neboť jako roj včel vznášelo se hejno much nad nahým tělem – rozvázali ho a dovezli na voze na Vyšehrad."

Tolik o jedné z celé řady rad osudu, které postupně dopadaly na nešťastnou hlavu knížete Jaromíra. A ještě pořád to nebyly všechny rány, však na ně ještě přijde řeč.

"Služebník Dovora (Hovora), vší chvály hodný přítele knížete, dosáhl té milosti za svou zásluhu, že bylo biřicovým hlasem všude po trzích provoláno, že Dovora (Hovora) sám i jeho rod budoucí mají býti mezi zemany a urozenými na věky věkův. Mimo to mu dali i hodnost lovčího, jež přísluší ke dvoru Zbečnu a kterou od té doby až dosud drží v pokoleních jeho potomci..."

Tato pasáž v Kosmově kronice je náramně zajímavá. Ano, ta věta v závěru, totiž že hodnost lovčího drží Dovorovi potomci i v jeho, tedy Kosmově době naznačuje, že kronikář mohl mít informaci přímo od nich. On i fakt, že Dovorovo vyznamenání vyvolával biřic po všech tržištích, dosvědčuje, že příhoda byla v Kosmově době známa. Tato událost se podle Kosmy přihodila v době nepřítomnosti Boleslava III, který odjel do Krakova. Jenže v té době měl být už Jaromír opět ve svém exilu u německého dvora! Vrátil se přece do Prahy ihned, jakmile se dozvěděl, že se Vladivoj upil k smrti, tedy začátkem ledna 1003. Pobyl tehdy v Praze na Vyšehradě několik dní, pak přitáhl Boleslav III. s polským vojskem, které mu půjčil Boleslav Chrabrý, a Jaromír proto znovu uprchl zpátky ke králi Jindřichovi Druhému, zatímco se Boleslav zmocnil vlády a zakrátko nato – 10. února 1003 – dává ve svém domě povraždit všechny přední muže země, tedy hlavně Vršovce.

Data mírně pokulhávají Codex gigas - Kosmova kronika Codex gigas - Kosmova kronika|foto: Královská knihovna ve Stockholmu

Dobře – ale kde se v kalendáři roku 1003 najde ten správný čas pro Jaromírovo pohanění Vršovci na Velizi? Tento detail – tedy kdyby měl být pravdivý – naznačuje, že nemůže jít o leden 1003, kdy žádný hmyz nikoho nepoštípá... spíš jako by se ta příhoda měla odehrát v létě nebo na podzim. Začátek roku 1003 – tedy leden – vylučuje i okolnost, že se tu Jaromír sotva několikrát vyspal a už zase bral nohy na ramena. Je nepravděpodobné, že by jezdil na lov, měl nejspíš dočista jiné starosti... Jsou dvě možnosti, jak tvrdí spisovatel Miroslav Ivanov. Ta první: k pohanění Jaromírově mohlo dojít po smrti jeho otce, Boleslava II., někdy po roku 999. Za jeho života by si Vršovci nic podobného netroufli !!!

A možnost druhá? Velizská příhoda se mohla odehrát někdy po 7. září 1004, kdy byl Jaromír nastolen králem Jindřichem Druhým jako český kníže. Ale – bylo by možné, že se podobného činu dopustili Vršovci proti panujícímu knížeti? To by přece byla vzpoura.

Skutečně se zdá, že se incident na Velizi odehrál někdy v letech 999 až 1002, tedy v době, kdy panoval Boleslav III. Svědčí pro to ještě jedna maličkost. Kosmas na dvou místech poznamenává, že Jaromír byl nahý. A připomeňme si, co zachytili kronikáři Dětmar i Adelbold: Jaromír byl přece tehdy vykastrován. Je možné, že právě tomu se Vršovci smáli, proto knížecího syna svlékli do naha a tropili si z něj šašky !!!

Byla to krutá doba. Ale vůbec nebyla v českých dějinách osamocená.

"Boleslav Chrabrý jsouc překvapen silou odboje větší než byl předpokládal, dal se na outěk; vojsko jeho strachem omráčeno následovalo jej. V několika dnech nebylo prý více Poláka v celé zemi." Tato polská epizoda skončila. Mnohem rychleji, než by se zdálo před pár měsíci, kdy polského knížete v Čechách nadšeně vítali. "Nazejtří po dobytí Prahy přišel Jaromír do města, dal prohlásiti všeobecný pokoj, zapomenutí toho, co se stalo a obnovení starých pořádků zemských." Do Prahy se vydal i německý Jindřich II., "a potvrdilť u přítomnosti množství lidu Jaromíra v důstojenství knížecím." Jak to říkal o Jaromírovi říkal sexuolog profesor Karel Hynie?

"Když se dostal k moci, tak mohl cítit možnost kompenzovat si svůj pocit slabosti tvrdými činy. Vykastrovaný člověk se může stát zlým, mstí se za ústrky, bývá někdy falešný a úskočný..." O Jaromírově vládě však máme minimum zpráv. Leda že trvala mnohem déle vzhledem k tomu, co jí předcházelo – Jaromír seděl na trůně osm let. Tato relativní délka ukazuje, že kníže nemohl být nějaký bezmocný slaboch. Ano, panovníci před ním se střídali jako apoštolové na orloji – Boleslav III., Vladivoj, Boleslav III., Boleslav Chrabrý... Jaký byl ve skutečnosti kníže Jaromír?

Jako obvykle – nejsou informace Určité hypotézy můžeme dělat z jeho zdravotního stavu. Podle Kosmy to byl ubožák, chudák – ano, takový snad byl ve svém stáří. O době jeho panování platí, že věrně sloužil německému panovníkovi, jezdil s ním na válečné protipolské výpravy, nechtěl se s ním dostat do jakéhokoli konfliktu. To by ukazovalo, že Jaromír byl všemi mastmi mazaný, každopádně chytrý, uměl počítat... Dost dlouho mu to vycházelo... až do dubna 1012. "Kníže Jaromír zdá se, že byl muž poctivý a dobromyslný," domnívá se na rozdíl od sexuologa Hynieho historik Palacký. "Na svém místě se udržet neuměl. O Bílé sobotě roku 1012 zmocnil se vrchní vlády nad národem jeho bratr Oldřich a vypudil Jaromíra ze země." !!!

Svržený Jaromír utíká z Čech (pokolikáté už to vlastně je?), tentokrát hledá útočiště oklikou přes Polsko (tam ještě pořád vládl jeho nepřítel Boleslav), až se dostane do Merseburku. Sem povolal Jindřich II. i nového českého knížete Oldřicha. Proč? Aby rozhodl, ke komu se přikloní. Ano, německým vládcům se vždycky náramně zamlouvalo o nás rozhodovat... Pro Jaromíra hovořilo posledních osm let věrných služeb, kdy se točil podle toho, jak Jindřich pískal. Někteří dějepisci vyjadřují jeho politika jedním slovem – kolaborace !!!

Co mluvilo pro Oldřicha? Právě že fakticky vládl v Čechách. Jindřich, ten měl svoje svědomí široké: "Soudem dosti divným vítěze v Čechách potvrdil, vyhnance pak nejprv do Utrechtu do vazby poslal, potom ale bratrovi vydal, po čemž nešťastník na hradě Lysé žalářován byl." Pokorný sluha Jaromír se stal pokorným vězněm...!!!

Nový muž na českém trůně (Oldřich) věděl, že když chce vládnout déle než Jaromír, musí být ještě ostřejší. Jestliže se Jaromír udržel u moci oněch osm let, Oldřich touží tuto dobu znásobit. Jedno latinské přísloví říká: "Furiosus ipse furore satis punitur..." Násilník jen násilím se zkrotí. Kde však vzít násilí, které by zkrotilo Oldřicha? Měl v rukou vládu, ale věděl, že v zemi je plno stoupenců Jaromírových. V takové situaci je důležité obstarat si vhodnou záminku k likvidaci soupeřů (to je osvědčený postup, patřil k technologii moci doma i za hranicemi). V roce 1014 odhalil Oldřich v Čechách proti sobě spiknutí (říká kronikář Dětmar), byly to prý osoby, které stranily Jaromírovi.

Tvrdá ruka Oldřichova Oldřich toho odhalení využil dokonale – povraždil své odpůrce i jejich vůdce, jakéhosi muže jménem Bozio (česky Božej). Buďto šlo skutečně o snahu sesadit Oldřicha, anebo byl celý případ vykonstruován. "V Čechách byli na Oldřichův rozkaz mnozí nevinně zabiti," říká se v análech quedlinburských !!!

A kronikář Dětmar poznamenává o těch, kteří přežili panovnickou čistku: "Všichni se z těchto pohrom pečlivě poučili, jak se mají v budoucnosti před nimi chránit..." Ano, tomu lze věřit. Oldřichova krutost byla zřejmě značná, když zůstal u vesla až do podzimu 1033. Víc než dvacet let. V Čechách v té době přestala existovat opozice. Taky se není co divit, po takovém teroru, po takových zástupech mrtvých, které lemovaly celou první třetinu jedenáctého století...!!!

Bumerang se však nakonec obrátil i proti těm, kteří ho vrhali. "Řada skvělých císařů německých z domu saského, kteří byli Čechy v poplatnost a závislost uvedli, skončila se smrtí Jindřicha Druhého 13. července 1024." Na jeho trůn nastoupil Konrád II., pozdější římský císař. Každé nové koště dobře mete. Zametal i Konrád. S Oldřichem se o to pokusil. On se totiž rozhodl, že zničí anebo pokoří celou polskou říši. Co měl s tím společného Oldřich? Konrád chtěl, ať mu český kníže se svým vojskem pomůže. Tedy – moc chuti neměl. Možná mu stouplo nadmíru sebevědomí, anebo se necítil vázán povinnostmi ke Konrádovi, zkrátka české sbory na výpravách německého krále chyběly, i když jinak tomu většinou tak bylo.

Král si pozval Oldřicha do Merseburku, aby se ze své politiky zodpovídal. Na kobereček. Oldřich však nikam nejel. Tedy poprvé. Na další výzvy se už neposlechnout přece jenom neodvážil. Přijel do Vrbna, kde se Konrád zrovna zdržoval, došlo k dramatické situaci, Konrád obvinil Oldřicha ze zrady a odsuzuje ho k vyhnanství. Přichází opět čas eunucha Jaromíra !!!

"Tempore qui longo steterit, male curret quues." Trocha latiny nikoho nezabije. Zvlášť když to je latina Ovidiova. Kůň, který dlouho stál, špatně utíká. Jaromír po té dlouhé době – po dvaceti letech – měl skutečně špatný klus. Vrátil se do Čech, kde nežil ani jeden jeho stoupenec, všechny dal Oldřich systematicky povraždit. Navíc vládl jenom v Čechách, na Moravě se dostal k moci mladý (a nemanželský) Oldřichův syn Břetislav. Německý panovník s Jaromírem sympatizuje, ale jak dlouho? Vrtkavá je láska mocných... A Oldřich? Ten měl čas přemýšlet, aby zvážil svou situaci. Viděl, že se spletl, když chtěl odporovat Konrádovi II.

Nejlepší diplomacií je lest... A hned se podle toho zařídil. Při nejbližší příležitosti císaři vzkázal, že se mu ve všem podrobuje. Se vším souhlasí. Všechno udělá... Konrád II. přikývl. Všichni jsme přece lidé omylní... Po půlročním věznění Oldřicha propouští a ten spěchá do Čech. A Jaromír? Do exilu se mu už asi nechtělo... Jenomže kde najít muže, kteří by s ním šli proti Oldřichovi? Nejspíš sliboval, formoval své řady... Anebo byl Oldřichovým návratem překvapen? Nevíme. Nic nevíme. Pouze to, že se Oldřich nějakým způsobem zmocnil Jaromíra a rozhodl se navždy vyřešit panovnický problém. Tím slovem "navždy" myslel na sebe. Přikázal, aby byl jeho starší bratr oslepen !!!

Tři syny měl kdysi Boleslav II. Jak dopadli?  Boleslav III. dožívá život někde v Polsku jako slepec.  Vykastrovaný Jaromír byl právě zbaven zraku.  Takže – ať žije Oldřich, který nejlépe ze všech pochopil, že "lest je matkou úspěchu" (jak by řekl Niccolo Macchiavelli).

Boleslav III. je stále naživu. Jaromír je stále naživu. Oldřich je u vlády. Přesto mohl rod Přemyslovců vyhynout po meči... Vlastně, přísně vzato, v roce 1037 smrtí posledních z těch bratří, Boleslava, skutečně vymřel.

Neboť manželství panujícího knížete, Oldřicha, s blíže neznámou šlechtičnou zůstalo bez potomků. Jeho syna Břetislava lze vlastně považovat za nemanželského. Beata Krzesina-ová *977 byla dcerou vladyky Wolodyra Krzesiny z nižšího rodu. !!!

autor: Josef Veselý