William Count Kinsky of Wchinitz and Tettau

Třetí syn Jana Vchynského, Wilhelm/Vilém ( ٭ 1574), byl zřejmě nejvýznamnější osobností mezi svými bratry. Jeho charakter a výjimečnost popsal I. Brož následovně: „ Tento muž statečného srdce a vznešeného ducha, vyzbrojený vynikajícím vzděláním a zvláštním talentem pro jemné nuance diplomacie, si zaslouží, abychom mu věnovali větší pozornost. Snad i proto, že byl vůbec prvním, kdo začal užívat příjmení KINSKÝ. To ovšem nebyla jeho největší zásluha. Ani to, že se stal prvním z Kinských, komu byl udělen titul hrabě. Činy, kterými vstoupil do dějin, mají přece jen silnější zvuk v jiném směru.“

  Své mládí prožil Vilém Kinský ve Francii. V zemi kavalírů si mimo studia cizích jazyků, osvojil mravy vysoké aristokracie a jemnůstky diplomacie. Zkušenosti, které získal během svého pobytu ve Francii, záhy uplatnil po svém návratu do vlasti. Pobyt v této prosluněné zemi mladého Viléma Kinského ovlivnil na celý jeho život.

  Stejně jako jeho bratři, i Vilém se vyznamenal r. 1611, při vpádu Pasovských do Čech. Tento rok předvedl svou neohroženost, když spolu se stavovskými vojáky zajal u Velvar hlavního iniciátora tohoto vpádu, vedoucího kanceláře pasovského biskupa Leopolda, Františka Gansneba Tengnagela z Kampu. Jeho státnické schopnosti dokázal ocenit i císař Matyáš, který ho r. 1617 jmenoval nejvyšším lovčím Českého království.

  Přes toto prestižní ocenění ze strany císaře, zůstal Vilém Kinský i nadále věrným členem české stavovské obce. Není tedy divu, že Vilém Kinský nemohl v revolučním roce 1618 zůstat stát stranou. Za stavovského povstání proti Ferdinandovi Štýrskému se Vilém spolu se svým bratrem postavil do čela protihabsburského povstání. Jeho schopnosti ocenily čeští stavové tentýž rok, když byl spolu se svým bratrem Radslavem zvolen do revolučního direktoria.

Po Bílé hoře.

  Po porážce českých stavů na Bílé hoře, nezbývalo Vilémovi Kinskému, jakožto bývalému direktorovi, nic jiného, než odejít do saského exilu, kde žil spolu se svou ovdovělou sestrou Kateřinou, manželkou zesnulého hraběte ze Stubenberku. V Sasku nalezl Kinský nový domov ve městech Drážďany a Pirně. O tom, že se Vilém Kinský v Sasku zabydlel, svědčí i fakt, že v Pirně choval na 25 koní. K tomu je nutné podotknout, že se Vilém (narozdíl od mnohých českých šlechticů) nikdy nezřekl protestantské víry, a dokonce ani po Bílé hoře neuznal Ferdinanda Štýrského legitimním českým králem. V Sasku našel nové útočiště i další vůdčí postava stavovského povstání. Byl jím hrabě Jindřich Matyáš Thurn, který se spolu s Vilémem Kinským stal nejvyšším politickým představitelem českého pobělohorského exilu v Sasku.

Nový vzestup Viléma Kinského.

  Asi jako každý protestantský šlechtic, který byl nucen odejít z Čech, i Vilém Kinský zajisté prožil mnoho bezesných nocí, za kterých promýšlel plán na návrat do otčiny. První velmi důležitý krok ke svému vzestupu učinil Vilém Kinský svým sňatkem s hraběnkou Alžbětou Trčkovou, dcerou hraběte Jana Rudolfa Trčky, která pocházela z velmi bohatého a vlivného rodu Trčků z Lípy. Toto manželství záhy vyneslo Viléma Kinského mezi mocné šlechtice Českého království. Dalšímu vzestupu pomohl i Alžbětin bratr, Adam Erdmann Trčka z Lípy, jeden z nejbohatších českých šlechticů, který se r. 1627 oženil s hraběnkou Maxmiliánou z Harrachu, jejíž otec, Karel z Harrachu byl důvěrníkem a tajným radou císaře Ferdinanda II. Adamův sňatek pak spojil Viléma Kinského s dalšími významnými šlechtici. Trčka se také stal zetěm mocného Karla z Harachu a švagrem pražského arcibiskupa, Arnošta z Harrachu. Navíc se k jeho příbuzným nyní připojil i sám generalissimus císařské armády, kondotiér a jeden z největších vojevůdců té doby, kníže Frýdlantský, Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna. Kontakt s Valdštejnem se ještě prohloubil, když Albrechtův oblíbenec Adam Erdmann Trčka vstoupil r. 1626 do Valdštejnovy armády. Především díky svým válečnickým schopnostem byl záhy jmenován generálem.

  Navázání kontaktu Viléma Kinského s Albrechtem z Valdštejna se pro Kinského ukázalo býti osudové, neboť před tímto obávaným válečníkem ustupoval i sám císař Ferdinand II. Valdštejn si již následně všiml Vilémova diplomatického nadání, a proto mu zanedlouho nabídl bližší spolupráci. Vilém nezaváhal ani na chvilku, a tak se po boku svého švagra Adama Erdmanna Trčky zařadil mezi bližší okruh Valdštejnových spolupracovníků. Císař Ferdinand II., který v Kinském spatřil nebezpečného rebela, mohl pouze nečinně přihlížet. Bál se totiž otevřeně odporovat mocnému vojevůdci, v jehož rukou ležela obrana monarchie před mocnými dánskými a švédskými vojsky. Přestože se Vilém z výše uvedených důvodů nevrátil do Čech,  měl nad sebou mocnou ochrannou ruku, zosobněnou postavou tohoto mocného císařského vojevůdce.

  O neobyčejné moci Albrechta z Valdštejna a jeho vlivu na císaře svědčí další události z r. 1628. V tomto roce císař nejenže „odpustil“ Vilémovi jeho odpor vůči císařské autoritě a účast na českém stavovském povstání, ba dokonce ho povýšil do hraběcího stavu a vrátil mu statky, jež zkonfiskoval jeho bratru Radslavovi. Na druhou stranu je nutné podotknout, že pro návštěvu svých českých statků potřeboval Vilém zvláštní povolení Vídeňského dvora. Vilém Kinský tak nabyl část zkonfiskované majetkové základny rodu Kinských v Čechách. K jeho statkům nyní náležela panství Teplice, Česká Kamenice, Rumburk adl.

  Ti, kteří se trochu orientují v pobělohorské problematice, si asi položí otázku, proč se Vilém Kinský spřáhl s jedním z největších pobělohorských kariéristů a kořistníků, mezi než Albrecht z Valdštejna nepochybně patřil. Jako odpověď bych znovu rád citoval Ivana Brože, který dokládá: „ Předně je třeba se vžít do pobělohorské atmosféry. Česká emigrace se ve svém zoufalém hledání spojenců rozhlížela po všech azimutech. Cílem jejího snažení byl návrat domů a obnovení náboženských svobod, které byly totožné s politickou amnestií a znovuzískáním zkonfiskovaných statků. Politická aktivita exulantů však mohla být úspěšná jen potud, pokud se jejich požadavky kryly se zájmy jednotlivých mocností. Proto museli jejich předáci – od filozofa Komenského, přes vojáka Thurna až po diplomata Kinského – obcházet jednoho protivníka Habsburků po druhém, a to vždy podle toho, kde očekávali rozhodnou pomoc, zejména vojenskou. Nikde valně nepochodili... Každý sledoval jen svůj mocenský zájem. Časem se však ukázalo, že jedinou reálnou nadějí českým vlastencům mohl poskytnout ten nejzatracovanější příslušník jejich národa.“ 

  Albrecht z Valdštejna byl opravdu jeden z největších pobělohorských kořistníků, neboť své bohatství rozmnožil díky lacinému odkupu zkonfiskovaných šlechtických velkostatků, zvláště pak získáním panství rodu Smiřických v severních Čechách, které se stalo budoucím základem jeho Frýdlantské domény. Díky svým schopnostem a válečným úspěchům se brzy dostal mezi nejmocnější osoby císařského dvora. Jeho bohatství, rozloha jeho panství, politická moc a autorita se záhy rozrostly do takové výše, že se začal svého generála obávat i sám císař. Vždyť Albrecht z Valdštejna se mimo hodnosti císařského generalissima honosil dalšími významnými tituly: Admirál moře Baltského a Oceánského, kníže Frýdlantský a Zaháňský, vévoda Meklenburský atd. Tento raketový start upevnil Albrechtovu víru ve své výjimečné schopnosti, zároveň v něm ovšem živil i jeho pýchu, ješitnost, hrdost, osobní ambice a nenasytnost. Toto duševní rozpoložení navíc upevňovala šňůra velkých vítězstvích, díky nimž mohl neustále zvyšovat svou autoritu a vliv. Z Valdštejnových úspěchů však těžil i sám císař Ferdinand II., který posiloval svůj vliv a moc na úkor německých říšských knížat a Katolické ligy [9] , vedené jeho příbuzným Maxmiliánem Bavorským. Není tedy divu, že vztah mezi císařem a jeho generálem byl zpočátku velmi přátelský. Vždyť symbióza byla ku prospěchu jim oběma. R. 1628, po smrti jeho tchána, hraběte Karla z Harrachu (Valdštejnova vídeňského ochránce a císařova důvěrníka) se Albrechtova situace u dvora značně zkomplikovala. Po jeho skonání se totiž opět rozmnožily dvorské intriky namířené proti Valdštejnovi, které vyvrcholily r. 1630. V tomto momentě byl Albrecht z Valdštejna sesazen z postu císařského generalissima. Vilém Kinský, který se setkal s Valdštejnem záhy po jeho sesazení, začal pomalu uskutečňovat svůj smělý plán, který by umožnil návrat pobělohorského exilu do Čech a nápravu předbělohorských poměrů. Ty byly smeteny zejména zásluhou Obnoveného zřízení zemského z r. 1627 a následné násilné rekatolizaci. 

Spiknutí.

  Toto spojení mezi Valdštejnem a Kinským bylo samozřejmě z pochopitelných důvodů pečlivě utajováno. Vilém Kinský, uvážíme-li jeho bohatství a moc, se nemohl Valdštejnovi vyrovnat, ale pokud vezmeme v potaz jeho diplomatické schopnosti a kontakty, byl pro Albrechta partnerem, se kterým bylo nutné počítat. Vždyť měl plno přátel mezi saskými šlechtici a pobělohorskými exulanty. K tomu udržoval diplomatické kontakty s francouzským, saským a švédským dvorem. K jeho přátelům patřil např. hrabě Jindřich Matyáš Thurn, který sloužil ve vojsku švédského krále, dále pak švédský generál Jan z Bubna, švédský kancléř Oxenstjern, saský kurfiřt Jan Jiří I., či velvyslanec francouzského krále Ludvíka XIII. v Sasku, markýz de Feuquières. Navíc měl Vilém Kinský ve svém snažení velkou oporu v osobě svého švagra, Valdštejnova oblíbence a generála, Adama Erdmanna Trčky, který rovněž usiloval o nové protihabsburské povstání a svržení Ferdinanda II. z českého trůnu.

  Již r. 1631 dva Vilémovi přátelé, jmenovitě hrabě Thurn a Jaroslav Sezima Rašín (český emigrant působící jako švédský agent), se pokoušeli získat pro Viléma Kinského stanovisko bojovného švédského krále Gustafa II. Adolfa. Když pak ve stejný rok švédský král vtrhl se svým vojskem do říše, opatrný a vyčkávající Valdštejn zachoval své obojetné stanovisko. Valdštejn, který jako vždy hrál svou hru se záhy dočkal, neboť tento rok vtrhlo do Čech saské vojsko pod velením Jana Jiřího z Arnheimu. K tomu se Sasy do vrátila Čech početná skupina českých emigrantů. Situace začala být pro Ferdinanda II. kritická. Krize se nadále prohloubila poté, co Gustav II. Adolf u Breitenfeldu rozdrtil habsburské vojsko. Císaři Ferdinandovi II. nezbylo nic jiného, než povolat svého nejschopnějšího generála do zbraně. Albrecht, který vystupoval, jako zachránce monarchie přijal Ferdinandovu nabídku a opětovně stanul v čele císařského vojska. Samozřejmě, že císař musel přistoupit na tvrdé podmínky, které si Valdštejn nadiktoval.

  Přestože se Valdštejn připojil k císaři, Vilém Kinský neklesal na duchu a udržoval pro Valdštejna kontakt s hrabětem Thurnem a se samotným švédským kancléřem Axelem Oxenstjernem. K tomu Vilém udržoval spojení i se saským kurfiřtem Janem Jiřím a s francouzským velvyslancem, markýzem de Feuqières, který působil na dvoře saského kurfiřta. Po vítězné bitvě u Lutzenu se Vilém Kinský rozhodl, že pomalu začíná uzrávat čas pro přechod Albrechta z Valdštejna do protestantského tábora.

  Již následující rok domluvil Vilém Kinský Valdštejnovi přísně tajné setkání, které se tentokrát odehrálo v Jičíně a kterého se vedle Valdštejna zůčastnili dva Kinštího přátelé a členové pobělohorského exilu, tj. Jaroslav Sezima Rašín a Jan z Bubna, který nyní sloužil jako švédský generál. Účelem této schůzky bylo přemluvit Albrechta k účasti na novém protihabsburskému povstání. Pro tento účel mu prý byla nabídnuta i česká královská koruna. Nevyzpytatelný Valdštejn neopustil své obojetné chování.

  Nicméně v létě r. 1633 vypracoval Valdštejn plán pro vojenský úder proti Ferdinandovi II. Byl to plán, se kterým byl dokonce seznámen i saský vojevůdce Jan Jiří Arnim. Záměrem Valdštejna bylo nejdříve obsadit Čechy a poté vpadnout do Dolních Rakous a Štýrska. O těchto nových informací z Valdštejnova tábora byl Vilém Kinský zpravován svým švagrem Adamem Erdmannem Trčkou. Povzbuzen Valdštejnovým postojem, Vilém nemeškal a ihned informoval o Albrechtových plánech markýze de Feuquières, který tyto „novinky“ neprodleně sdělil Ludvíkovi XIII. Vilém tedy obnovil jednání s francouzskou stranou, ale navíc znovu agitoval ve Valdštejnův prospěch u saského kurfiřta. Kinský, jehož hlavním cílem bylo zajisté odstranění Ferdinanda II. z českého trůnu a zrušení Obnoveného zřízení zemského z r. 1627, rozehrál nebezpečnou hru, která se mu již záhy měla stát osudnou.

  Výsledkem jednáních Viléma Kinského s markýzem de Feuquières byla depeše kardinála Richelieu z 16. 7. 1633, v níž stojí, že v případě Valdštejnovy vzpoury Ludvík XIII. a jeho spojenci pomohou Albrechtovi vojensky. Navíc Ludvík XIII. přislíbil Valdštejnovi odměnu ve výši 100 000 tolarů, ba dokonce pokud by Valdštejn postavil proti císaři vojsko o síle 30 000 mužů pěchoty a 5 000 jezdců, francouzská strana by mu každý rok vyplatila 1 000 000 francouzských liber. [12] Kinský zároveň otevřel pro Valdštejna i zadní vrátka, když přesvědčil francouzského velvyslance, že mírová jednání by byla rovněž dobrým řešením tohoto problému. K tomu se Vilém Kinský při jednáních s francouzským velvyslancem nezapomněl zmínit o možném nástupu Albrechta z Valdštejna na český trůn. Tolik ke Kinského diplomatických schopnostech.

  S těmito zprávami pak Vilém Kinský odcestoval do Čech, aby neprodleně informoval Albrechta z Valdštejna a Adama Erdmanna Trčku. Bohužel, situace se začala záhy opět komplikovat. Nepříznivé okolnosti pro uskutečnění tohoto smělého plánu, spustila vzpoura švédských žoldnéřů v jižním Německu, čímž došlo k dalšímu oddálení plánovaného vojenského tažení. Přes Francouzskou a Nizozemskou finanční pomoc švédské armádě, začaly problémy opět narůstat. Řádění soldatesky, které provázelo celou Třicetiletou válku, bylo noční můrou nejen pro obyvatelstvo všech evropských států, ale rovněž i pro šlechtu, která začala usilovat alespoň o příměří. Tento „pacifismus“ se záhy projevil na dvoře saského kurfiřta Jana Jiřího, který spolu se svým generálem Janem Jiřím z Arnheimu začal vyjednávat s císařem Ferdinandem II. o příměří. Tato tajná jednání (Vilém Kinský o nich věděl) a jejich případný mírový výsledek by nebyla pro Kinského žádnou překážkou, neboť cítil velkou příležitost pro rozšíření svého diplomatického manévrovacího prostoru. Vilém by se při svém diplomatickém snažení obrátil na Francii a Švédsko, neboť tyto dvě mocnosti by opět vyrovnaly poměr sil. Hrabě Vilém Kinský ovšem nepočítal s jednou závažnou okolností, kterou byla Valdštejnova nevyzpytatelnost.

  K rozhodujícímu obratu došlo 27.9. 1633, kdy Valdštejn, který udržoval kontakt s oběma znepřátelenými tábory, zaútočil a rozdrtil švédské vojsko u Stínavy. Tímto vítězstvím se dokonce zmocnil předních švédských důstojníků, mezi které patřil i jeden z předních rebelů, hrabě Jindřich Matyáš Thurn. Nevyzpytatelný Valdštejn Thurna záhy propustil a s ním i další švédské důstojníky. Císařovi nepřátelé byli propuštěni za příslib vydání všech slezských měst, které drželi švédové. Těmito svými činny si Valdštejn znepřátelil jak císaře, tak protestantský tábor. Protestanti mu nemohli odpustit rozdrcení švédského vojska a císař zas propuštění nebezpečného rebela. Pro obě strany se nyní stal Valdštejn osobou krajně nedůvěryhodnou, ba dokonce pro Sasy a Švédy byl osobou naprosto nepřijatelnou.

„Kdo je dobrý císařský!“

  Velké „stínavské“ vítězství, nejenže otřáslo postavením Albrechta z Valdštejna, ale zároveň stoupla obecná nedůvěra k jeho diplomatovi, hraběti Vilému Kinskému. Zatímco v protestantském táboře dospěli k rozhodnutí, že se s Valdštejnem nedá počítat, ve Vídni se rozmnožily dvorské klepy, které osočovaly Valdštejna ze zrady, nebo alespoň z absolutní neschopnosti. Ferdinand II. tak začal uvažovat, zda nahradit nedůvěryhodného Valdštejna svým synem, budoucím císařem Ferdinandem III. Mocní Valdštejnovi nepřátelé, mezi které patřil mimo jiné vůdce Katolické ligy, Maxmilián Bavorský, moravský kardinál František z Ditrichštejna, španělský generál don Baltazar Marradas, Valdštejnův důstojník Ottavio Piccolomini, nejvyšší kancléř Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, španělští velvyslanci u Vídeňského dvora, pod vedením hraběte Oňata a velvyslance Castaňedy, či dokonce císařská vojenská rada, nastoupili k nové ofenzivě.

  Těchto znepokojivých signálů z Říše a z Čech si Valdštejn buď nevšiml, nebo si je nepřipouštěl. Zimu r. 1633 se těžce nemocný Valdštejn, který trpěl dnou a pokročilou syfilitidou, rozhodl přečkat v Plzni. Toto Valdštejnovo zimoviště mělo i strategický význam pro možná diplomatická jednání se Sasy a Francouzi, a dokonce to bylo velmi výhodné místo pro útěk, pokud by nastaly nějaké zvláštní komplikace, se kterými obezřetný Valdštejn vždy počítal.

  V Plzni došlo k dalšímu incidentu, když Valdštejn odmítl císařova velvyslance Maxmiliána z Trauttmansdorfu, který měl urovnat „spory“ mezi ambiciózním generálem a císařem. K tomu, když 15. 12. 1633 Valdštejn odmítl zareagovat na císařův dopis, který ho vybízel vyrazit na pomoc bavorským městům. Neuposlechnutím císařova rozkazu byl osud Albrechta z Valdštejna a Viléma Kinského takřka zpečetěn. Když se pak švédské armádě podařilo dobýt Řezno, začalo se o Valdštejnově zradě mluvit otevřeně. Podezření zároveň padlo i na Viléma Kinského, který udržoval styky s francouzským, švédským a saským dvorem, a na rodinu Trčků, která se snažila o návrat předbělohorských poměrů a popouzela Valdštejna k vojenské akci proti císaři.

  O prosincových událostech se dozvěděl Vilém Kinský z dopisů svého švagra Adama Erdmanna Trčky. Vilém, který nyní pobýval v Pirně, se odhodlal k rychlé cestě za Valdštejnem do Čech. Kinský totiž vycítil novou příležitost pro spojenectví se Saskem. Tento fakt pak dále podpořil další dopis Adama Erdmanna Trčky adresovaný Vilémovi z 26. 12. 1633. Stojí v něm, že je zřejmé, že Valdštejnův záměr je přejít do protestantského tábora a rozpoutat vojenskou kampaň proti císaři. Vilém tedy nelenil a o Valdštejnově plánu ihned informoval francouzského velvyslance a saského kurfiřta.

  Dne 9. 1. 1634 pak Vilém Kinský spolu se svou manželkou dorazil do Plzně. Není tajemstvím, že do svého doprovodu zařadil důvěrníka saského vévody, Františka Albrechta, plukovníka Antonína Schliefa a Jana Sezimu Rašína, který pracoval pro švédský dvůr. Ovšem po setkání s Valdštejnem dospěl Vilém Kinský k závěru, že z důvodů ekonomických, zdravotních a politických se císařský generalissimus neodhodlá k žádné vojenské akci. Valdštejn jako vždy sledoval pouze své zájmy. Vilém Kinský, který viděl budoucnost řešení evropských problémů pomocí diplomacie, si nezoufal, neboť věřil, že vytvořením nového mocenského centra, pod vedením Albrechta z Valdštejna, které by bylo diplomaticky vázané na Francii a Nizozemí a které by vojensky spolupracovalo se saským a braniborským kurfiřtem, by umožnilo návrat pobělohorského exilu do Čech. Samozřejmě výchozím předpokladem pro úspěšná diplomatická jednání byla silná armáda. Tudíž logicky prvním krokem bylo zajistit si podporu důstojníků armády a tím i celého vojska. S touto skutečností neměl Valdštejn žádné problémy, neboť byl ostříleným kondotiérem a na rozdíl od většiny generálů svým vojákům dobře platil. Výsledkem Valdštejnova snažení byl pak slib věrnosti jeho osobě, který v Plzni podepsalo na čtyřicet nejvyšších důstojníků císařského vojska.

  O těchto událostech neprodleně informoval císařský dvůr, Valdštejnův důstojník, Ottavio Piccolomini. Reakce Ferdinanda II. na sebe nenechala dlouho čekat a tak císař dne 24.1 1634 tajně sesadil Valdštejna z postu generalissima a na jeho místo dosadil Matyáše Gallase. Zároveň se rozhodl k definitivnímu vyřešení tohoto problému. Stín smrti se ovšem nevznášel jen nad samotným Valdštejnem, ale rovněž nad hlavami jeho dvou nejschopnějších spolupracovníků, tedy hraběte Viléma Kinského a hraběte Adama Erdmanna Trčky.

K provedení zatčení obávaného vojevůdce si císař vybral zrádného Albrechtova důstojníka, Ottavia Piccolominiho, kterému Ferdinand II. přislíbil titul maršála. Novopečený vrchní velitel císařské armády, Matyáš Gallas, který byl překvapen svým náhlým jmenováním, odjel z dosahu Valdštejna. Zde na celé čáře selhali Valdštejnovi vyzvědači, a tak zůstal generalissimus neinformován. O svém odvolání z funkce vrchního velitele se Valdštejn dozvěděl s měsíčním zpožděním, a to pouze díky čiré náhodě. Poté, co se Valdštejn dozvěděl o svém sesazení, nemeškal a ihned se snažil odjet do Saska. Na cestu se Valdštejn vydal 22. 2. 1634. Jeho první zastávkou bylo Stříbro, které držel generál Kristián Ilov, který byl jeho oddaným služebníkem. Albrecht i nadále spoléhal na francouzskou, švédskou, saskou a braniborskou pomoc, která by mu zajistila nový manévrovací prostor. Není nutné dodávat, že případným vyjednáváním by Valdštejn pověřil svého nejschopnějšího diplomata Viléma Kinského, který věřil, že uzavření příměří mezi císařem a Valdštejnem by umožnilo návrat českého pobělohorského exilu.

  Za své nové sídlo si nemocný Valdštejn zvolil chebský hrad. Cheb se zdál být nejbezpečnějším místem, kam by se nyní mohl bývalý vrchní velitel císařských vojsk uchýlit. Koneckonců tak Valdšten i učinil, když 24.2. 1634 vstoupil se svými věrnými do Chebu.

  Hned následující den uspořádal Valdštejn poradu, které se zůčastnil Vilém Kinský, Adam Erdmann Trčka a Kristián Ilov. Zde padlo rozhodnutí, co nejdříve vstoupit na bezpečnou saskou půdu. Ovšem ani jeho zrádní důstojníci nemrhali časem. Valdštejnovi plukovníci, kterým císař slíbil velkou odměnu, jmenovitě to byli John Gordon (velitel chebské posádky), Walter Butler (velitel dragounského pluku) a Walter Leslie (Trčkův plukovník), se dohodli, že pro úspěšné provedení jejich plánu, je nutné oddělit Valdštejna od jeho věrných. O osudu Albrechta z Valdštejna, Viléma Kinského a Adama Erdmanna Trčky bylo s definitivní platností rozhodnuto.

Následně pozval plukovník Gordon Viléma Kinského, Adama Erdmanna Trčku, Kristiána Ilova a rytmistra Jindřicha Niemanna na večeři. Všichni toto pozvání přijali. Vzápětí plukovník Butler nahradil Trčkovy muže svými lidmi, kterým veleli důstojníci Deveroux, Mac Daniel a Geraldin. Poté, co tato skupinka vstoupila do chebského hradu a vešla do hodovní síně, dal plukovník Butler uzavřít hrad.

  Ve chvíli, kdy byla zábava v plném proudu, vtrhla do hodovní síně skupina ozbrojenců vedená podplukovníkem Geraldinem, který vykřikl ono slavné heslo: „Kdo je věrný císařský!“. V reakci na tento domluvený signál vytasili zbraně plukovníci Gordon, Leslie a Butler a vykřikli: „Ať žije Ferdinand!“. Poté do hodovní síně vtrhl kapitán Devereux, který přivedl své muže. Masakr mohl začít. Vilém Kinský nestačil ani tasit, když byl okamžitě sražen na zem, kde podlehl četným bodným ranám, které zasáhly tohoto výborného diplomata do hrudi. Po chvíli padl Kristián Ilov. Vilémovu švagrovi Adamovi se dokonce podařilo probít až k bráně, kde ho přesila císařských srazila pažbami mušket na zem a ubodala rapírem. Kolem desáté hodiny byl pak ve své ložnici zavražděn Albrecht z Valdštejna, kterého kapitán Devereux probodl halapartnou.

  Následně byl Vilém Kinský pohřben v chrámu sv. Salvátora v Praze a jeho majetek byl zkonfiskován. Teplické panství získal hrabě Aldringer, dům v Praze získal novopečený vrchní velitel císařských vojsk, hrabě Gallas. Alespoň jedna část majetku se dostala do rodinných rukou. Panství Česká Kamenice padla do držby Vilémovu synovci Janu Oktaviánovi Kinskému, který byl synem Vilémova bratra Václava.

  Chebský masakr opětovně oddálil naději českých uprchlíků na návrat do vlasti. Navíc další průběh Třicetileté války nedával velké šance na brzké zlepšení podmínek české emigrace. Tato válka, která byla jedním z nejstrašlivějších válečných konfliktů v evropském prostoru, nabírala na intenzitě a vyvrcholila svou poslední a zároveň nejkrvavější etapou, která vstoupila do historie pod názvem válka švédsko – francouzská. Hlavním cílem pro všechny evropské země se stalo zastavení válečného běsnění, které již tolik let decimovalo celou Evropu.

  Synové Viléma Kinského, jmenovitě Oldřich, Filip Mořic a Adolf Arnošt se museli vyrovnat s novou životní situací, neboť jejich otec byl vídeňským dvorem považován za zrádce a jejich majetek v Čechách podlehl nové konfiskační vlně. Prim v rodině převzali dva synové Vilémova synovce Jana Oktaviána Kinského - František Oldřich Kinský ( ٭ 1634) a Václav Norbert Oktavián Kinský ( ٭ 1642).

Wilhelm Kinsky byl od roku 1611 vrchním nadlesním království českého.

Roku 1618 se podílel na stavovském povstání.

Při volbě krále 26.8.1619 hlasoval Wilhelm a jeho bratr Ulrich pro saského kurfiřta Johanna Georga. Díky vlivu svého tchána Jana Rudolfa Trčky nebyl Wilhelmův majetek po bitvě na Bílé hoře konfiskován; dokonce byl 1628 povýšen do hraběcího stavu. Ale protože ani potom nebyl ochoten konvertovat ke katolicizmu, musel ještě v témže roce na císařův příkaz opustit české království.Emigroval do Pirny, odkud mohl nadále spravovat svá panství v Teplicích, Rumburku, Hainspachu und Kamenici , kde zaměstnával katolické správce. Do Čech se vrátil1631 po bitvě u Breitenfeldu , která se odehrála 17. září 1631 několik kilometrů severně od Lipska. (Na jedné straně stála vojska Katolické ligy pod velením Jana Tserclaese Tillyho, na straně druhé vojska švédská, saská a německých protestantů pod velením švédského krále Gustava II. Adolfa. Bitva skončila drtivou porážkou vojsk Katolické ligy.) Saským vojskem je ale zadržen, zajat a odvezen do Drážďan. Ve stejném roce umírá jeho nejstarší syn Johann Georg. V Drážďanech žil Wilhelm s rodinou u saského dvora, kde hrál důležitou roli jako poradce a diplomat. Nadále zůstával v kontaktu s Walensteinem a shromažďoval kolem sebe české emigranty. V pověření Wallensteina měl vyjednávat s nepřátelskými švédy. Později byl v kontaktu s francouzským diplomatem marquisem de Feuquières, zvláštím zmocněncem kardinala Richelieua. S jedním diplomatický posláním se vydal 8.1.1634 do Plzně k Wallensteinovi a doprovázel ho i na jeho útěku do Chebu. Tam je v noci 25.2.1634 společně s Wallensteinem, jeho polním maršálem Christianem von Ilow, švagrem Adamem Erdmannem Trčkou a jeho adjutantem rytmistrem Neumannem zavražděn. Jeho tělo je pohžbeno nejprve na hřbitově v Mies a později převezeno a uloženo v kostele Sv. Salvátora v Praze.

Veškerý majetek Kinského je císařským dekretem z 14.3.1634 zabaven, tím i zámek v Teplicích. Přes veškeré intervence se jeho synům Adolf , Ernst Arnošt, Ulrich Oldřich a Philip Moritz se nepodařilo získat dědictví zpět. Až 16.7.1648 bylo císařským dekretem stvrzeno, že přečin jejich otce není na škodu jejich postavení, cti a dobrému jménu.

Wilémova vdova Elisabeth emigrovala do Holanska, kde se1637 vdala za českého emigranta Zdeňka Hodějovského z Hodějova na Olramovicích; † 1641, který byl důstojníkem švédského vojska. O rok později 1638 umírá v Hamburku.

Wilhelm Graf Kinsky von Wchinitz und Tettau (tschechisch Vilém Kinský z Vchynic a Tetova) (* 1574 Eger; † 25. Februar 1634 ebenda) war ein böhmischer Staatsmann und Diplomat.

Leben

Wilhelm von Kinsky entstammte dem böhmischen Adelsgeschlecht Kinsky. Er war der Erste aus der Wchinitzer Linie, welcher den Namen Wchinitz in Kinsky änderte. Seine Eltern waren Johann d. Ä. († 1590), Burggraf von Karlstein und Anna († 1598), Tochter des Johann Pouzar von Michnitz. Wilhelm war mit Elisabeth (Alžběta/Eliška), einer Tochter des Jan Rudolf Trčka von Lípa verheiratet. Nach der Heirat seines Schwagers Adam Erdmann Trčka von Lípa 1627 mit Maximiliane von Harrach, wurde Wilhelm mit Wallenstein verschwägert, der Maximilianes Schwester Isabella von Harrach zur Frau hatte.

Wilhelm von Kinsky war seit 1611 Oberstjägermeister des Königreichs Böhmen. 1618 beteiligte er sich am böhmischen Ständeaufstand und wurde von den Ständevertretern in das dreißigköpfige Direktorium gewählt, dem die Regierung des Landes oblag. Vermutlich weil er 1619 das Erbe seines Onkels Radislavs d. Ä. antrat, vernachlässigte er das Direktorenamt, so dass dieses seinem Bruder Radislav d. J. übertragen wurde. Bei der Königswahl am 26. August 1619 stimmten Wilhelm und sein Bruder Ulrich für die Wahl des sächsischen Kurfürsten Johann Georg. Durch den Einfluss seines reichen Schwiegervaters Jan Rudolf Trčka wurden Wilhelms Besitzungen nach der Schlacht am Weißen Berg nicht konfisziert; zudem wurde er 1628 in den Grafenstand erhoben. Nachdem er jedoch nicht bereit war, zum Katholizismus zu konvertieren, musste er im selben Jahr aufgrund einer kaiserlichen Verfügung das Königreich Böhmen verlassen. Er emigrierte nach Pirna, von wo er, nachdem er auf seinen Besitzungen Teplitz, Rumburk, Hainspach und Kamnitz katholische Amtsleute beschäftigte, seine böhmischen Besitzungen verwalten konnte. Nach der Schlacht bei Breitenfeld kehrte er 1631 nach Böhmen zurück, wurde jedoch von den sächsischen Truppen gefangen genommen und nach Dresden gebracht. Im selben Jahr starb im Kindesalter sein ältester Sohn Johann Georg. In Dresden lebte Wilhelm mit seiner Familie am kursächsischen Hof, wo er eine bedeutende Rolle als Ratgeber und Diplomat spielte. Trotzdem blieb er weiterhin in Kontakt mit Wallenstein und sammelte die böhmischen Emigranten um sich. Im Auftrag Wallensteins soll er, mit Wissen des Kaiserhofs, mit den gegnerischen Schweden verhandelt haben. Später stand er in Kontakt mit dem französischen Diplomaten Feuquières. Mit einem diplomatischen Auftrag begab er sich am 8. Januar 1634 nach Pilsen zu Wallenstein, den er auf der anschließenden Flucht nach Eger begleitete. Dort wurde er zusammen mit Wallenstein und dessen Vertrauten Christian von Ilow sowie Adam Erdman Trčka und dessen Adjutanten Rittmeister Neumann am Abend des 25. Februar 1634 ermordet. Sein Leichnam wurde zunächst auf dem Friedhof in Mies bestattet und später in die St.-Salvator-Kirche in Prag umgebettet.

Wilhelm von Kinskys Besitzungen wurden mit kaiserlichem Dekret vom 14. März 1634 konfisziert, darunter Schloss Teplice. Trotz zahlreicher Bemühungen gelang es seinen Söhnen Adolf, Ernst/Arnošt, Ulrich/Oldřich und Philip-Moritz/Filip-Mořic nicht, an das väterliche Erbe zu gelangen. Erst am 16. Juli 1648 wurde mit kaiserlichem Dekret bestimmt, dass das Vergehen ihres Vaters nicht zum Nachteil ihrer Stellung, ihrer Ehre und ihres guten Namens gereichen sollte.

Wilhelms Witwe Elisabeth emigrierte in die Niederlande, wo sie 1637 den böhmischen Emigranten Zdeňek von Hodice (Zdeňek Hodický z Hodic a Olramovic; † 1641) heiratete, der als Oberst in schwedischen Diensten stand. Ein Jahr später starb sie in Hamburg.

Literatur Constantin von Wurzbach: Kinsky von Wchinitz und Tettau, Wilhelm Graf. In: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich. 11. Theil. Kaiserlich-königliche Hof- und Staatsdruckerei, Wien 1864, S. 285 f. (Digitalisat). Wilhelm Johann Albert Tettau (Baron von.): Urkundliche Geschichte der Tettauschen Familie in den Zweigen Tettau und Kinsky. Berlin 1878 Hermann Hallwich: Kinsky, Wilhelm Graf. In: Allgemeine Deutsche Biographie (ADB). Band 15, Duncker & Humblot, Leipzig 1882, S. 775–784. Broucek, Peter: Kinsky, Wilhelm Graf. In: Neue Deutsche Biographie (NDB). Band 11, Duncker & Humblot, Berlin 1977, ISBN 3-428-00192-3, S. 629 f. (Digitalisat). Jaroslav Šula: Kladsko v plánech účastníků Valdštejnského spiknutí. In: Kladský Sbornik 2/1998, S 149–156