Samo

From Wikipedia, the free encyclopediaJump to: navigation, search

This article is about the Slavic king. For otheruses, see Samo (disambiguation).

Samo (died 658) was a Frankish merchant from the "Senonian country" (Senonago), probably modern Sens, France.[1] He was the first ruler of the Slavs (623–658) whose name is known, and established one of the earliest Slav states, a supra-tribal union usually called (King) Samo's empire, realm, kingdom, or tribal union. Since we have no direct documentation about the Slavic tribes and their names or their political organization between the sixth and seventh centuries, and furthermore because we lack any concrete records from the following century and a half, there is no historical evidence to suggest any connection between Samo's kingdom and the ethnogenesis of the Slovaks.[2]

...

Samo went on to secure his throne by marriage into the major Wendish families, wedding at least twelve women and fathering twenty-two sons and fifteen daughters.[7]

Source / Forrás:

http://en.wikipedia.org/wiki/Samo
----------------------------------------------

"An ancient map of the Great Moravia
Great Moravia as an important, but short lived autonomous state, was the first known kingdom of the Western Slavic tribes.

Citations of this media
“The ancestors of the Slovaks and Moravians were later united in Great Moravia between 833 and 907. Its core territory is the region now called Moravia in the eastern part of the Czech Republic alongside the Morava River, which gave its name to the kingdom. The kingdom saw the rise of the first ever Slavic literary culture in the Old Church Slavonic language as well as the expansion of Christianity after the arrival of St. Cyril and St. Methodius in 863 and the creation of the Glagolitic alphabet, the first alphabet dedicated to a Slavonic language, which had significant impact on most Slavic languages and stood at the beginning of the modern Cyrillic alphabet. ”
—from “Early History”
[https://scalar.usc.edu/works/dissolution-of-czechoslovakia/samos-em...]

Je velmi pravděpodobné, že Samo byl rodilý slovan z kmene Venedů na území Holandska žijícím.
V té době se jejich pozice také oslabovaly.
Jako obchodník (znalý tehdejších poměrů), jazykově i vojensky zdatný se svoji družinou hledal uplatnění
mimo rodnou zem.
Možnost se mu naskytla v Hercynském lesu Střední Evropy, kde Slovanské kmeny byly utlačovány od Avarů zejména.
Jejich podřízenost i Franské říši a placení tributů bylo dané.
V této době, když v Holansku již nebylo sto zabránit asimilaci a spojení s ostatními kmeny, zkusil pozdvihnout Slovany ve střední Evropě.

To, že byl rodilým mluvčím, mladý, silný a schopný, to stařešinum kmenů dodalo vůle k tomu, aby ukázal jak to myslí.
Po vítězných bitvách s Avary již nebylo pochyby, že mají toho správného velitele a vůdce.
Další okolní slovanské kmeny se připojovali pod jejich ochranu.

Jména kmenů se přesně neznají, ale z informace, že měl 12 žen kmenových náčelníků, lze usuzovat, že to bylo také 12 hlavních slovanských kmenů, které do Samovi říše náležely.

Výhoda jeho vlády se však po roce 659 stala nevýhodou, protože nebyl určen jeden nástupce, který by svaz i nadále vedl. Různicemi mezi jeho cca 22 syny došlo k rozpadu kmenového svazu na dílčí subjekty a k jejich rozdrobení.

Předpokládá se, moravská větev Mojmírovců (Moravod, Hermidor,....,Mojmir,Rostislav, Svatopluk,...) je také jeho odnoží.

Propojení mezi českou větví Bořivoj,....(později nazvaní Přemyslovci) má také úzké vazby na církevního oráče Rostislava.

Srbský vladyka Dervan i další byli spojeni ve svazu.

Zde je vidět mystika prutů Svatopluka Moravského. Rozdělení znamená zánik.

Z Wikipedie, bezplatné encyklopedie Přejít na: navigace, hledání

Tento článek je o slovanském králi. Pro další použití, viz Samo (jednoznačné).

Samo (zemřel 658) byl franský obchodník ze „Senonské země“ (Senonago), pravděpodobně moderního Sens ve Francii.[1] Byl prvním vládcem Slovanů (623–658), jehož jméno je známé, a založil jeden z nejstarších slovanských států, nadkmenový svaz obvykle nazývaný (krále) Samoova říše, říše, království nebo kmenový svaz. Protože nemáme žádnou přímou dokumentaci o slovanských kmenech a jejich jménech nebo jejich politické organizaci mezi šestým a sedmým stoletím, a navíc protože postrádáme konkrétní záznamy z následujícího století a půl, neexistují žádné historické důkazy, které by naznačovaly jakoukoli souvislost mezi Sámova říše a etnogeneze Slovanů.[2]

...

Samo pokračoval, aby si zajistil svůj trůn sňatkem s hlavními wendskými rodinami, oženil se s nejméně dvanácti ženami a zplodil dvacet dva synů a patnáct dcer.[7]

Zdroj / Forrás:

http://en.wikipedia.org/wiki/Samo

Místo Samova Wogastisburgu nalezeno

Snaha o objasnění umístění Wogastisburgu, kde Samo zvítězil roku 631/632 nad franským králem
Dagobertem, trvá již dvě stě padesát let. Za tu dobu vzniklo množství názorů a představ o Samově říši a umístění Wogastisburgu. S trochou nadsázky se dá říci, že dosavadní hledači Wogastisburgu jej umísťovali pokud možno do blízkosti svého bydliště, tedy němečtí do Německa, čeští do Čech, moravští na Moravu a slovenští na Slovensko. Všechny tyto výklady byly již mnohokrát uvedeny a popsány jinde, a tak je zde již nemá cenu znovu podrobně rozebírat, pouze si je ukažme na mapě.1 Vybrané lokality ztotožňované s Wogastisburgem (šipkou naznačen předpokládaný směr Dagobertova tažení z Met). 1 - Reicheneck u Hersbrucku, 2 - Voigtsburg, 3 - Domažlice / Tuhošť, 4 - Loket, 5 - Úhošť u Kadaně, 6 - Staffelberg u Staffelsteinu, 7 - Burg u Forchheimu, 8 - Wossburg, 9 - kontaktní zóna nejstarších slovanských hradišť na území Dervanových Srbů, 10 - Voitsberg, 11 - Mikulčice, 12 - Hostýn, 13 - Znojmo, 14 - Melk, 15 - Wien, 16 - Bisamberg, 17 - Bratislava, 18 - Rubín u Podbořan (Dolánky). Podle M. Lutovského - N. Profantové (1995) doplnil Z. Měřínský (2002). Pozn. J. C.: Údaje v bodu 9 byly již vyvráceny - změna datování. Na začátku se pro správné pochopení musíme zbavit nánosu výkladových vrstev, které se na celou záležitost nabalily. Postupovat lze pouze podle kritického posouzení textu Kroniky tzv. Fredegara, porovnání s dosavadními archeologickými nálezy a vše dát do souladu s etymologií. Fredegar, 48, 68: Ve čtyřicátém roce Chlotarova kralování [623/624]; spojil se člověk jménem Sámo, národností Frank z kraje Senonago, s větším počtem kupců a vydal se ke Slovanům, příjmím Venedům, aby provozoval obchod. Slované počali již tehdy povstávati proti Avarům, příjmím Hunům, a proti jejich králi Chákánovi. Venedi byli již odedávna befulci Hunů, takže když se Hunové na některý kmen vojensky obořili, stavěli Hunové své sjednocené vojsko před jejich tábor, Venedi pak bojovali. Zmáhali-li se tito k vítězství, tu Hunové zaútočili, aby vzali kořist; jestliže však Venedi byli přemáháni, nabírali, pomocí Hunů jsouce posíleni, nových sil. Proto byli od Hunů nazýváni befulci, protože postupovali před nimi, postupujíce v bitevním utkání boj ve dvojím sledu. Hunové chodili každoročně ke Slovanům přezimovat a manželky Slovanů a dcery jejich si brali do lože; krom jiných útisků platili Slované Hunům poplatky. Synové Hunů, které tito zplodili s manželkami a dcerami Venedů, konečně již nesnášeli útisk, a odporujíce panství Hunů, počali, jak jsem svrchu vzpomněl, povstávati. Když takto Venedi Huny vojensky napadli, táhl s nimi ve vojsku kupec Sámo, jehož jsem svrchu vzpomněl; a zde byl v boji proti Hunům tak prospěšný, až div byl, a nesmírné množství jich bylo mečem Venedů pobito. Venedi, vidouce prospěšnost Sámovu, zvolí si ho nad sebou králem a 35 let jim šťastně kraloval. Za jeho panování svedli Venedi mnohé bitvy s Huny; jeho radou a prospěšností Venedi vždy nad Huny zvítězí. Sámo měl dvanáct žen z rodu Venedů, z nichž měl dvacet dva synů a patnáct dcer. Když Dagobert vládl sedmý rok [629/630]... Jeho schopnost budila tak velikou bázeň, že již z oddanosti přilezli podrobiti se jeho svrchovanosti a že i kmeny, které seděly při hranicích Avarů a Slovanů, na něm důsledně požadovaly, aby šel šťastně po jejich hřbetu, a plni důvěry mu slibovaly, že Avary, Slovany a jiné národnosti kmenů až k hranicím říše své svrchovanosti podrobí. Toho roku [631/632] pobili v Sámově království Slované, příjmím Venedi, kupce Franků s četnějším lidem a oloupili je o věci; to byl počátek urážky mezi Dagobertem a Sámem, králem Slovanů. I vyslal Dagobert k Sámovi vyslance Sicharia, žádaje, aby dal spravedlivou náhradu za kupce, které jeho lidé pobili, a za věci, které neprávem uloupili. Protože Sámo nechtěl Sicharia viděti a nedovolil mu k sobě přijíti, předstoupil Sicharius se svou družinou před Sáma oděn krojem na způsob Slovanů a oznámil mu vše, co měl uloženo. Avšak, jak je v povaze pohanství a pýchy nešlechetných, Sámo nic z toho, čeho se jeho lidé dopustili, nenapravil, než toliko chtěl ustanoviti zásady, podle nichž by v těchto a jiných sporech, které mezi stranami povstaly, byla navzájem konána spravedlnost. Sicharius, jako pošetilý vyslanec, pronáší nato slova urážlivá, která uložena neměl, a hrozby proti Sámovi v ten smysl, že Sámo a lid jeho království jsou Dagobertovi povinní poddanstvím. Sámo odpovídaje, již obezřeleji řekl: „I země, kterou máme, je Dagobertova i my jsme jeho, jen když bude jeho vůlí zachovati s námi přátelství.“ Když Sicharius řekl: „Není možno, aby křesťané a sluhové boží mohli uzavřít přátelství se psy,“ Sámo oproti tomu odvětil: „Jste-li vy boží sluhové a my boží psi, je nám dovoleno, když vy ustavičně proti němu samému jednáte, trhati vás kousáním.“ I byl vyhozen Sicharius z dohledu Sámova; když to Dagobertovi oznámil, káže Dagobert zpupně hnouti vojskem z veškerého království Austrasiů proti Sámovi a Venedům; tu nastoupí vojsko třemi voji v bitevním šiku proti Venedům; taktéž i Langobardi, získaní Dagobertem, vpadli nepřátelsky do Slovan. Zatím co Slované z opačné strany tu i tam činili přípravy, dobylo vojsko Alamanů s vévodou Chrodobertem vítězství v kraji, do kterého vkročilo. Též i Langobardi dobyli vítězství a Alamani i Langobardi přivedli s sebou ze Slovan převeliký počet zajatců. Když však Austrasiové oblehli pevnost Wogastisburg, kde zůstal velmi četný voj statečných Venedů, po tři dny spolu bojovali; tu jsou četnější z vojska Dagobertova mečem pobiti a potom úprkem, všechny stany a věci, které měli, zanechávajíce, se vracejí do svých sídel. Potom vpadnou Venedi do Durynska a ostatních krajů království Franků pustošit. Taktéž i Dervan, vévoda kmene Srbů, kteří byli z rodu Slovanů a ke království Franků kdysi patřili, přidal se se svým lidem ke království Sámovu. A tohoto vítězství, které Venedi nad Franky získali, dobyla ne tolik statečnost Slovanů, jako poblouznění Austrasiů, kteří znamenali, že u Dagoberta upadli v nenávist a že jím budou neustále olupováni." Když bylo Dagobertovi v desátém roce [632/633] jeho panování oznámeno, že vojsko Venedů vkročilo do Durynska, hne se s vojskem z království Austrasiů z města Met; přešed Ardeny, přistoupí s vojskem k Mohuči, hodlaje překročit Rýn; s sebou má družinu vybraných statečných mužů z Neustrie a Burgundska, s vévody a hrabaty. Vyšlou Sasové k Dagobertovi posly žádajíce, aby jim slevil poplatky, které do státní pokladny platili. V jedenáctém roce [633/634] kralování Dagobertova, když Venedi na rozkaz Sámův statečně doráželi a opětovně po překročení svých hranic za účelem pustošení království Franků vpadali do Durynska a ostatních krajů, přišel Dagobert do města Met a na radu biskupů i velmožů a za souhlasu všech předáků svého království povýšil svého syna Sigiberta na krále v Austrii a povolil mu, aby měl sídlo v městě Metách. … Potom je známo, že Austrasiové svým úsilím prospěšně bránili hranice a království Franků proti Venedům. [635/636] … Vévoda Radulf, syn Chamarův, kterého Dagobert ustanovil v Durynsku za vévodu, se v četnějších půtkách střetl s vojskem Venedů, přemohl je a obrátil na útěk. Z toho pýchou unesen, choval se proti vévodovi Adalgiselovi při různých příležitostech nepřátelsky a již tehdy počal chystat vzpouru proti Sigibertovi. A tak jednal podle přísloví: kdo miluje půtky, zamýšlí sváry. Použit překlad podle Z. Měřínského (2002) s ponecháním dlouhé hlásky -á- v Samově jméně.

1. Z textu kroniky nevyplývá, že franský kupec byl prvním sjednotitelem západních Slovanů. Spíše byl franský dobrodruh, který se jako významný člen skupiny obchodníků s ozbrojeným doprovodem vydal roku 623/624 za obchodem ke Slovanům, nebo slovanský kníže, jakým byl i Valuk snad Karantánii. V této době vypuklo v tzv. kontaktní zóně mezi Slovany a Avary protiavarské povstání. Kupec Samo této situace využil a přidal se na stranu Slovanů i s kvalitními franskými zbraněmi se kterými jeho výprava mohla také obchodovat. Díky této prospěšnosti a zjevně i organizačním schopnostem, jej místní Slované zvolili jako svého účelově zvoleného knížete. Z právního hlediska by byl totiž Samo u Slovanů bezzemek, bez dědických nároků. V případě domácího původu by byl Samo prostě vybrán z ostatních rodových náčelníků a zvolen za knížete.

2. Není možné, aby Samo vytvořil rozsáhlou říši. Za knížete jej mohli uznávat pouze ti, pro které to mělo nějaký smysl. To znamená pouze zemědělští Slované v kontaktní zóně s nomádskými Avary a případně i někteří na sever od této oblasti. Je nemožné, aby Samovu svrchovanost uznávali občinoví a rodoví náčelníci roztroušených obcí ve vnitřních Čechách, kteří o Avarech v podstatě nic nevěděli. Zároveň je nepředstavitelné, jak by Samo takové obyvatelstvo složené z nově příchozích Slovanů a starousedlíků mohl ovládat a celé území spravovat. Známé mapy novodobých historiků ani nezohledňují skutečnost, že tehdy byly Slovany osídleny pouze malé nížinné oblasti v povodí velkých řek lidem s hrnci Praha- Korčak. Samo přece nemohl ovládat neosídlená území! Ani úniková varianta, že se jednalo o jakýsi kmenový svaz není přijatelná. Vždyť žádné kmeny nebyly a i kdyby byly, proč a proti komu by mělo smysl takový kmenový svaz vytvářet? Představa o rozsáhlé říši je založena pouze na údaji: ...potom vpadnou Venedi do Durynska..., který je zařazen hned za bitvu u Wogastisburgu a ... Taktéž i Dervan, vévoda kmene Srbů,... přidal se se svým lidem ke království Samovu. Podle toho je odvozováno, že Samo musel ovládat i Českou kotlinu ležící mezi Samem ovládanou oblastí v Pomoraví a Srbskem. Tak jako v titulu král, i zde se projevuje u burgundského kronikáře neznalost poměrů u západních Slovanů. Je třeba si uvědomit, že každý kronikář zapisoval ze zprostředkovaných informací či zápisů. Původním smyslem informace mohlo být pouze to, že dříve loajální Dervan se přidal na stranu nepřátel Dagobertova království, a protože v témže roce byl nepřítelem i Samo, vznikla podoba zmíněných vět. Jak by se Samo mohl v 7. století s Dervanem odděleným masivy Českomoravské vysočiny a Krušných hor domlouvat na vojenské a politické spolupráci? Samo jistě nebyl hloupý a věděl, že u Wogastisburgu vyhrál bitvu, ale válku by již vyhrát nemusel. Nebylo v jeho zájmu napadat franské království, ale udržet stav po vyhrané bitvě. Kronikářův přídavek k roku 633/634, že Slované vpadli do Durynska na Sámův rozkaz, je už zcela nepřijatelný. Následujícího roku Dagobert směřoval odvetu s důslednou pacifikací pouze proti Dervanovým Srbům, zatímco o Samovi, který měl dát rozkaz k napadení Durynska, není už od roku 631/632 žádná zmínka. Fredegar zřejmě neměl přesnou představu o vzájemné poloze Samova území a Durynska. Z kronikářova pohledu totiž obě území ležela směrem na východ od franského království.

3. Zkusme si přiblížit, proč se tzv. Fredegar hned po popisu bitvy u Wogastisburgu zmiňuje o vpádu Venedů do Durynska a knížeti Dervanovi. V tomto případě se musíme přenést od svých psacích stolů a počítačů do klášterního skriptoria v 7. století. Kronikář zaznamenal sled svých myšlenek a vědomostí, tedy že po bitvě došlo k slovanským vpádům do Durynska. Potom se již zmíněným vpádům věnoval více při vložení do příslušných roků. Možná si uvědomil, že dřívější zmínka je pak zavádějící, jenže na drahém pergamenu nemohl učinit to, co děláme dnes jedním tahem myší u počítače a kliknutím, takže sled myšlenek zůstal vložen do zápisu tak, jak se odvíjely v kronikářově hlavě. Takové opakování není v kronikách ojedinělé, a proto i my nyní tomuto opakování nemůžeme přikládat výjimečný význam.

4. Dnes je nejčastěji Wogastisburg umísťován na vrch Rubín u Podbořan.2 Na tomto pozdějším předpokládaném lučanském ústředí byly nalezeny poměrně četné předměty původem z karpatské kotliny ze 6.–7. století.3 Z toho však nelze vyvozovat nějakou významnou vazbu Čech na avarský kaganát nebo Samovo tzv. království. Rubín totiž leží na, dnes pro historické bádání nedoceněné, staré a významné stezce, pro kterou používám termín Panonsko-srbská. Vytyčuje ji rakouské Pokampí, Jihočeská pánev, Strakonicko, Plzeňská pánev, hradištní vrchy Vladař a Rubín, povodí Bíliny a Nakléřovský průsmyk.4 Zmíněné nálezy jsou pak dokladem existence této kupecké stezky, nikoliv nějakého opevněného sídla na tomto místě v 7. století.

5. Je nemožné, aby Samo přinutil své Slovany k pochodu do severozápadních Čech a ke statečnému boji na jim neznámém místě. Tehdy v době nerozvinutých feudálních vztahů mohli Slované provádět pouze rychlé kořistnické výpady pod dočasně zvoleným vůdcem, nebo bránit své vlastní území. Samo také nebyl avarský kagan, opírající se o hierarchii nomádských klanových velmožů vytvořenou během pochodu z asijských stepí a při zaujetí nové země. Ta se ostatně kolem roku 626 po sedmdesáti letech rozpadla, protože neměla již své původní opodstatnění.

6. Není možné dále odvozovat podobu Wogastisburgu a i jeho umístění z popisu hradby odbojného durynského vévody Radulfa, opět podle tzv. Fredegara k roku 641: ...Vida to Radulf, vybudoval na kterési hoře nad řekou Unstrutou v Durynsku hradiště opevněné koly; tam shromáždil se všech stran co nejvíce vojska a na tom hradišti se s ženami i dětmi opevnil ke své obraně. Když tam přišel Sigibert s vojskem svého království, oblehlo vojsko hradiště se všech stran; Radulf však v něm seděl, znamenitě jsa přichystán k bitvě... (pozn. Radulf nakonec zvítězil). Z textu jasně vyplývá, že Radulf nalezl útočiště na neosídlené a nepojmenované hoře, proto je lokalizována řekou Unstrutou v Durynsku. Naopak, Wogastisburg není blíže určen, a potom to bylo tehdy všeobecně známé a pojmenované místo, které bližší lokalizaci nepotřebovalo. Nebyl tedy útočištěm, nebo kolovou hradbou opevněnou pohraniční pevností na neznámé hoře, ani čímkoliv obdobným.

7. I kdybychom připustili, že skutečně Samo mohl mít nějaké vazby s Dervanem, pro umístění Wogastisburgu do Čech to není podstatné. Ke spojenectví by došlo podle řazení událostí v kronice až po bitvě u Wogastisburgu, a tak není dáno, že by Samo ovládal Českou kotlinu již před bitvou. Potom se nemůže s jistotou předpokládat, že by hlavní proud Dagobertova vojska směřoval do Čech a měl by se zde také nalézat Wogastisburg. Pravděpodobný rozsah Samova kmenového svazu podle M. Lutovského - N. Profantové (1995). 1 - centrum Sámovy říše, 2 - kontaktová zóna na severozápadním okraji kaganátu, kde patrně vzniklo protiavarské povstání, 3 - bajuwarsko-avarská hranice doložená písemnými prameny, 4 - předpokládané směry útoku Dagoberta proti Sámovi (631/632), 5 - birituální nekropole.

Příčiny bitvy u Wogastisburgu

Z kroniky tzv. Fredegara je zřejmé, že se mohlo jednat o kupecký spor, jenom se nemohl
odehrát tak, jak je popisován. Skutečné přepadení franské kupecké výpravy je málo pravděpodobné, protože příchod kupců byl ve všeobecném zájmu a kupci byli na daném území vítáni a chráněni. I kdyby došlo k přepadení nějakými loupeživými vyděděnci, nebo lidmi ze sousední sídelní oblasti, bylo by Samovým prvořadým zájmem, aby byla celá věc řádně vyšetřena a odčiněna, neboť nejdůležitější bylo pokračování nerušených obchodních vztahů. V kronice je přepadení uvedeno jako účelová záminka pro následující vojenský vpád. Jako pravděpodobnější se dá odvodit následující. Samo po několika letech svého uznání za vládce v zájmu navýšení příjmů udělal nějaký nový pořádek na svém území. Mohlo to být přeložení části dálkové trasy, nebo prodloužení jím kontrolovaného území na hlavní stezce. V každém případě mohlo být jeho zájmem v prvé řadě navýšení vybíraného mýtného, nikoliv nějaké poplatky od nemajetných Slovanů. Franská výprava, která novoty nerespektovala, byla potrestána zabavením zboží. Připomeňme si slova: … Sámo nic z toho, čeho se jeho lidé dopustili, nenapravil, než toliko chtěl ustanovit zásady, podle nichž by v těchto a jiných sporech, které mezi stranami povstaly, byla navzájem konána spravedlnost. Samo si tedy spor s Franky nepřál, ale zároveň se nechtěl vzdát svých výhod. Vždyť měl údajně třicet sedm dětí s dvanácti manželkami a musel se o rodinu postarat! Velké vojenské tažení proti Samovi by se těžko odehrálo kvůli nevyplacené náhradě za uloupené zboží. Průběh bitvy u Wogastisburgu Tažení vojska krále Dagoberta se uskutečnilo ve třech proudech. Z Itálie táhli Langobardi, z prostoru severně od Alp Alamani a rovněž tak hlavní proud, Austrasijci. Podstatou staré římské taktiky tažení ve více proudech bylo zajištění snadnějšího zásobování pochodujícího vojska a následné spojení všech proudů až na okrajovém území nepřítele po překonání hlavní terénní překážky. Tím se zabránilo možnému soustředění bránícího vojska na jednom místě. U nás je to přesvědčivě doloženo u franského vpádu do Čech roku 805 a přesný opak u tažení císaře Lothara roku 1124. Tehdy jej český kníže Soběslav I. porazil v bitvě u Chlumce, když se na průchod jediného proudu císařova vojska připravil u Nakléřovského průsmyku. Chytře si s tímto problémem poradil roku 936 Boleslav I. Rozdělil vojsko na dvě části a odděleně zaútočil na oba proudy vojska Oty I. po jejich překročení Krušných hor, ale ještě před plánovaným spojením. Také nakonec zvítězil. Tím je dáno, že i roku 631/632 se měly tři proudy Dagobertova vojska setkat hned po samostatných přechodech přes hlavní terénní překážku, za kterou již bylo Samovo území. Jestliže Samo vládl Slovanům v oblasti u soutoku Dunaje s Moravou a soutoku Moravy s Dyjí, byl touto překážkou střední Dunaj. Langobardi museli procházet po úseku Jantarové stezky obcházející z východu Alpy a vedoucího z Aquileje do antického Carnunta. Alamani a Austrasijci jedině od severu po silnici lemující starou římskou hranici na Dunaji. Daný krajinný reliéf vymezuje úsek Dunaje pro možné oddělené přechody vojsk do Samova území mezi ústími řek Kampy a Moravy. Dnešní zregulovaný tok Dunaje neumožňuje jisté určení možností jeho překonání v 7. století, umožňují to však archeologicky nalezené římské tábory severně od Dunaje na trasách pokračujících stezek. Jistým přechodem je oblast Carnunta, jinak by původně zimní tábor legie nepřerostl v antické město. Zároveň leží na trase Jantarové stezky a její pokračování dále na sever určují nalezené římské tábory v dnešních Engelhartstteten a Stillfried a sídliště v Bernhardsthal. Další možností přechodu je Vídeň (Vindobona), která je stejným případem jako Carnuntum, včetně odbočky Jantarové stezky. Zde další průběh stezky určují tábory v Kollobrunn a Mušově. Třetím přechodem je oblast u ústí řeky Kampy, u které byly nalezeny tábory ve Fels am Wagram a Plank am Kamp. Zde se dostáváme k tomu hlavnímu. Naproti ústí Kampy se nachází město Traismauer, které je postaveno na ruinách tábora římské jezdecké kohorty zvaném Augustianis! Římská hranice na středním Dunaji (oblast bývalého keltského Norica). Zhuštění římských táborů se samostatnou silnicí mezi Favianem a Carnuntem kopíruje nejohroženější úsek hranice s možnými přechody Dunaje. Tak jako zde byl tok snadno překonatelný útočícími Markomany, rovněž byl tento úsek nejvhodnější k samostatným přechodům Dagobertových vojsk. Převzato z Wikipedia Commons, autor Ziegelbrenner. Tentýž úsek Dunaje na satelitním snímku. Vidíme, že první vhodný prostor pro samostatná překročení Dunaje s možností soustředění vojsk na druhém břehu je až za Favianis, dnes Mautern. Červeně plně je vyznačen postup jednotlivých vojsk, červeně tečkovaně pokračování po druhém břehu Dunaje na možné místo srazu jednotlivých proudů před vpádem do nitra Sámova území. Šedě tečkovaně představitelný hypotetický rozsah samostatného plenění Alamanů a Langobardů a jejich návrat k přechodům přes Dunaj. Vytvořil Jan Cinert.

Nyní je již jasné, co se skrývá za větou: ...Zatímco Slované z opačné strany tu i tam činili přípravy... V očekávání hlavního náporu ze západu, překročili Slované v místě prvního možného přechodu nepřátel Dunaj a obsadili bývalý malý římský tábor Augustianis. Není jisté jestli učinili totéž u dalších možných přechodů, ale je méně pravděpodobné slovanské obsazení bývalých velkých legionářských táborů i s přilehlým osídlením Vindobona a Carnuntum. Na jejich obranu by Samovi Slované asi neměli dostatek sil, vznikla by komplikace s předpokládaným přetrvávajícím multietnickým zbytkem romanizovaného obyvatelstva a hlavně, tzv. Fredegar by všeobecně známé názvy míst zřejmě zaznamenal. Langobardům a Alamanům se podle toho podařilo samostatně překročit Dunaj, ale jejich výrazný vojenský úspěch, který vyplývá z textu se nemohl uskutečnit. Nejprve se obě vojska musela sejít na sjednaném místě a čekat na Austrasijce před plánovaným společným vpádem do vlastního středu Samova území. Vyloučit nelze boj se slovanskými zálohami umístěnými dále od břehu, ale na tomto Slovany řídce osídleném území nemohli získat převeliký počet zajatců. Zároveň museli území rychle vyklidit před návratem vítězů od Augustiany a podmínkou pro bezpečný návrat Alamanů po římské silnici je přítomnost těchto vítězných Slovanů již na opačném, slovanském břehu. To vše bylo uskutečnitelné pouze tak, že zatím co se Slované od Augustiany přepravovali zpět přes Dunaj, ve stejném čase činili totéž nazpět na svých přechodech i Langobardi a Alamani. Za těchto zúžených časových a prostorových podmínek nemohlo dojít k významnému plenění slovanského území. Dá se odvodit, že Fredegarův výrok je pouze zdůrazněním rozdílu mezi úspěchem Langobardů s Alamany a porážkou Austrasijců. Hradby římského tábora Augustianis zanesené do půdorysu dnešní zástavby města Traismauer. Kandler/Vetters: Der Römische Limes in Österreich (1989), převzato z http:de.wikipedia.org.

Samovo sídlo

Nalezení Wogastisburgu však ještě neřeší umístění vlastního Samova sídla. Průběh bitvy
ukazuje, že v této době byl za hranici stále považován římský limes na středním Dunaji. Také sporadické archeologické doklady časně slovanské přítomnosti byly nalezeny pouze u severního břehu. Sídlo „krále“ Slovanů by se tak mělo nacházet někde v dolním Pomoraví. Podobu sídla by určila skutečnost, že Samo mohl opravdu pocházet z kulturního prostředí bývalých římských kolonií a těžko by pak u Slovanů bydlel v zemnici nebo jednoduchém srubu. Nalezení lokality pro dané období s výraznými rozdíly v zástavbě a hmotném vybavení by určilo Samovo sídlo. Archeologické výzkumy v Pomoraví ani v Podyjí zatím nic takového nestanovily, ovšem vzhledem k Samově cizokrajnosti není nutné se automaticky tlačit do představy o kontinuitě pozdějších předvelkomoravských sídel se sídlem Samovým. Teoreticky mohlo Samovo krátkodobě existující sídlo dosud uniknout pozornosti archeologů. Ján Steinhübel uvažuje o možnosti, že Samovo sídlo bylo na hradištním vrchu Děvín u Bratislavy. Možné by to bylo, Samo by využil pozůstatky římského opevnění. Tato možnost je nyní doplněna nalezením prozatím nejvhodnějšího archeoastronomického data založení trikonchální baziliky na Děvíně v roce 630. Pak je dále zajímavá skutečnost, že biskup sv. Amand měl provést neúspěšnou misii u Slovanů někde u Dunaje po roce 630. (K tomu viz článek Archeoastronomické datování předrománských kostelů.) Pokud by se stáří baziliky podařilo jiným způsobem ověřit, došlo by na výše zmíněnou potřebu nalézt ve slovanském prostředí vyvinutou architekturu, jako doklad Samova sídla.

Nelze ovšem přehlédnout Fredegarův výrok vložený do Sámových úst: I země, kterou máme, je Dagobertova i my jsme jeho, jen když bude jeho vůlí zachovati s námi přátelství. Tady se dostáváme k možnosti dosti zásadní revize o dosavadní představě podstaty Samova působení u Slovanů. Samo byl zvolen „králem“ v době protiavarského povstání. To neznamená, že podstata této funkce byla naplňována i o osm let později. Byla již zmíněna jedině možná příčina sporu s Dagobertem, totiž o ovládání kupeckých stezek. Potom je možné, aby Samo s podporou sňatky spřízněných slovanských významných rodů ovládl oblast křížení kupeckých stezek v regionu, včetně pravého břehu Dunaje se starou římskou silnicí, kde se nacházela i Augustiana. Pak by Samovým následným sídlem skutečně mohla být i Augustiana. Součástí sporu mohlo být také ovládnutí části alpské stezky vedoucí přes dnešní Graz a St. Pölten a dále pokračující Pokampím přes Znojemsko do Pomoraví. Je samozřejmě otázkou, zda v této době bylo pro kupce výhodné používat tento obtížněji průchozí spoj horskými průsmyky v zájmu bezpečí před Avary, namísto pohodlné římské silnice na tradiční trase Jantarové stezky. Zde můžeme pouze spekulovat, na druhou stranu se dá považovat za jisté, že nějaký takový zásah do svrchovanosti franské říše byl skutečně možnou příčinou války, na rozdíl od nevyplacené náhrady za uloupené zboží. Tato koncepce se objektivně jeví rovněž jako poměrně přijatelná, byť přesný obraz rozsahu a způsobu Samova ovládání tohoto regionu není možné vytvořit. V tomto případě také není nutné měnit výše uvedený průběh franského vpádu, neboť Samova vojenská hotovost, snad i najmutá z poplatků mýtného, by skutečně byla hlavně slovanská a příchozí ze severu. Vedle porážky Sama Dagobertem muselo být cílem vpádu i plenění na slovanském území, jako odměna pro vojsko. Můžeme také jinak číst význam dosavadních archeologických nálezů. Jestliže Germáni zničili, mimo jiné, Augustianu a posléze zde žili v chatkách mezi ruinami, není to totéž, jako když Samo ovládl tuto oblast. Předpokládaný úzký výběr Slovanů, kteří by se nacházeli trvale v jeho okolí společně se zbytky romanizovaného obyvatelstva, včetně Germánů, by se jistě rychle a ochotně vzdal své zaostalejší hmotné kultury, takže slovanská přítomnost v Augustianě by pak nezanechala žádné stopy. U tohoto místa, dnes město Traismauer, se zároveň uplatňuje známý problém s nemožností dostatečného archeologického výzkumu, jako u všech průběžně osídlených sídel až do dneška. Níže po proudu Dunaje se nalézá dnešní Zwetendorf na místě římského tábora Asturis. Předpokládá se, že podle původního Cewentindorf a Zu Wendendorf by název mohl být dokladem původního slovanského osídlení.5 Má-li toponymum něco společného se Slovany, těžko z období 7. století; dvoukořenový typický německý název je jistě pozdější s významem „ves směrem ke Slovanům“. Nedostatek informací nyní neumožňuje jasné přiklonění se k možnosti ztotožnění Sámova sídla s Augustianis.

Wogastisburg z pohledu etymologie

Název Augustianis pro římský tábor jízdního oddílu uvádí vojensko administrativní soupis
zvaný Notitia dignitatum z let 425–433 n. l., avšak využívající starší zdroje. Opevnění tábora z 2. poloviny 1. století n. l. bylo původně dřevohliněné, od 2. století kamenné a pozůstatky jeho poslední fáze jsou dodnes součástí středověkého městského opevnění. Pevnost byla zničena na počátku 5. století požárem a v pozdním 5. století je v troskách doloženo chudé germánské osídlení v jednoduchých chatkách. Tzv. Fredegar (asi byli tři autoři) psal svojí kroniku hrubou vulgární latinou. Pro ní je příznačná změna latinské dvojhlásky Au na O a přiblížením jmenného kořene germánskému gast ,host, kupec, vznikl z August(-ian-is) tvar *Ogast(-is)-. Po přidání protetického W- a druhého kořene -burg s významem ,vyvýšené a hájené‘, později ,opevněné místo‘ vzniklo Wogastisburg. Výřez z tzv. Peutingerovy mapy. Vlevo nahoře je Trigisamo s počtem římských mil k následujícímu místu. Zajímavý je vznik dnešního názvu města Traismauer stojícího na místě Augustiany. Nejstarší originální zápis je v darovací listině Ludvíka II. Němce z 20. 11. 860 salzburskému arcibiskupovi Adalwinovi: curtis (dvůr) ad Trigisimam. Podobně na tzv. Peutingerově mapě (Tabula Peutingeriana) z 12. století, vytvořené z části na základě mapy Agrippovy z doby před rokem 12 př. n. l. se zaznamenáním stavu ve 4. století, je uvedeno Trigisamo. Odmyslíme-li si vokály, zůstane první kořen v podobě t-r-g, který je použit v řadě multilingvistických slov s posunutým významem, například je nejvíce znám drak (lat. řec. dracó), jako zoomorfikace stínu. Pro dobu vzniku toponoma není snadné určit s jakým posunutým významem byl slovní kořen použit. Podle K. J. Zeusse je první vokál -i- chybně zapsaný a rekonstruoval tvar toponyma na *Tragisamum, odvozený od předpokládaného keltského názvu řeky *Tragisa.6 Jenže vývoj gótského triggiws [%C4%8Dti tringvs] ,věrný‘ k německému treu ,věrný‘ má obdobu v Trigi(samo) a pozdějším treu(sma). Není tím jisté, zda K. J. Zeuss vyslovil správný předpoklad, a že známé zapsané tvary jsou opravdu odrazem původního keltského názvu. Kořen Trig(is) má nejblíže ke gótským triggws ,věrný‘ a trigo ,smutek‘, ale pro názornost si uveďme dále např. stsev. draga ,vléci, táhnout‘, něm. tragen ,nést‘, ir. tráigit ,odliv‘ a traig ,noha‘, kelt. treio ,valit se zpět‘ a *tragh ,vytáhnout, hýbat se, běžet‘ a též slovanské draga/dráha. Původní obsahový význam názvu se dá tedy stanovit pouze rámcově, převažují však vlastnosti boha zimní poloviny roku, a to stín, voda, návrat zpět a rychlý pohyb.7 Z obou skutečně dochovaných tvarů se jako správnější jeví tvar Trigisamo. V době vytvoření Pentingerovy mapy se již používala podoba Treisinmure (1112) a Trigisamo tak mohlo být pouze hodnověrně opsáno ze starší předlohy. Naopak dříve zapsané Trigisimum (860) je zapsaný vyslechnutý výrok, který mohl být spíše zkomolen. Nelze zcela vyloučit stále opakovaný předpoklad podle K. J. Zeuse, že dnešní název řeky Traisen měl již svojí keltskou obdobu, třeba i blízkou *Tragisa. Teorie je však vlastně postavena pouze na podobném použití přípon (Trig)-is-amo u jiných původně keltských názvů, např. Seg-is-ama, Blet-is-ama a Reg-is-amus.8 Posloupnost známých tvarů toponyma s K. J. Zeusem v souladu ovšem není: Augustianis (před 5. století) – římský název.

• Wogastisburg (před 1. polovinou 7. století) – burgundské/franské přetvoření předchozího římského názvu. Trigisamo/Trigisimam (860) – Jedná se o překlad kořene gast- na trig- (obojí primárně stín) jinou germánskou skupinou. Dá se vyslovit předpoklad, že tak mohli učinit Ostrogóti během své italské říše v 1. polovině 6. století, neboť její hranicí byl také střední Dunaj, nebo tímto územím se přesouvající Langobardi, případně nově se vytvářející Bavoři. Nebo v duchu K. J. Zeuse původně místně platný název řeky (?) – místa, brodu (?) by se obecně začal používat až za bavorské kolonizace po porážce Avarů, to je kolem roku 800. treusma (12. století k roku asi 833) – Podivné zkomolení předchozího názvu nově příchozími Bavory (viz též dále), zároveň pod vlivem vývoje německého jazyka (-i- → -eu-) a ztráta -g-. Treisinmure (1112) → Traismauer (dodnes) – Naprostá ztráta původního významu, včetně koncovky; smysl toponyma je již Traiská zeď. Jak je z přehledu vidět, nedá se přes známé tvary toponyma odvodit přímý vývoj K. J. Zeusem předpokládaného keltského názvu řeky *Tragisa na dnešní název řeky Traisen a přenesení hydronyma na toponymum. Tento únavný etymologický rozbor bylo třeba uvést nejen proto, že do něho etymologicky Wogastisburg zapadá, ale také, že se vnucuje svůdná myšlenka vysvětlit Trigisamo jako
• Trъgъsamъ, čili Trh Samův, nebo jako Trh významný/společný (dnes osamocený). Nebyli by to pak Ostrogóti nebo Langobardi, ale Slované, kteří by dali Augustianě/Wogastisburgu nový název. Trh Samův můžeme ale vyloučit, protože by slovní kořeny měly být obráceně, tedy Samův trh – *Samъtrъgъ. Z pohledu moravských Slovanů by bylo *Trъgъsamъ skutečně významným a osamoceným spojením hlavní moravské stezky směrem do Bavorska, odkud se také dovážela sůl. Rovněž se sem po vyhnání uchýlil Pribina a později vybudovala bavorská hrabata Wilhelm a Engilšalk nad Traismauerem pevnost (Venusberg) proti Moravanům. I zde by však muselo v zápisech dojít ke změkčení tvrdého jeru na -imísto -u-, a rovněž by pořadí kořenů mělo být také obráceně, tedy Samo(statný)trh. K uplatnění slovanského názvu by mohlo dojít pouze za dlouhodobé a významné přítomnosti Slovanů, té odporuje archeologický výzkum. Takové případné hypotéze se dá přiřadit skutečně velmi malá pravděpodobnost.

Co k tomu měl Záviš Kalandra?

Postavy vládce Sama se ve své knize České pohanství, 1947, dotkl i Záviš Kalandra. Byť
levicový, přece však výrazný intelektuál také v případě Samově došel k několika výborným a stále aktuálním postřehům. Porovnal jeho jméno s prvním kořenem sam- v samedi (fr. sobota) a Samstag (něm. sobota), dále s dies Saturni (lat. sobota) a došel k předpokladu, že Samo je vlastně germánská mýtická personifikace roku, tedy obdoba českého Kroka. Správně se mu jevil podezřelý počet 12 Samových manželek, neboť odpovídá 12 měsícům v roce a upozornil, že sicarius (→ posel Sicharius) znamená v latině zákeřný vrah. Přidejme k tomu nyní, že použití lsti převlečením se Dagobertova vyslance Sicharia za Slovana, aby byl vpuštěn před Sama, je rovněž starým mýtickým prvkem. Nejznámější je snaha přelstít běh času Patroklovým oblečením do Achilovy zbroje v Trojské válce, čímž měl být poražen Hektór ,Stovák‘, čili personifikace sta lunárních měsíců. Stejně se převlékl do Neklanovy zbroje Tyr9, původně též David do zbroje Saulovy10 a v náznaku i syn starého muže do zbroje Vladimírovy11. Motiv převlečení do zbroje se uplatnil také v ludmilské legendě zvané Bödecký rukopis. Zde je to zvolání Proměňte se!, po němž Bořivojovi spolustraníci na sněmu vytáhli ukryté zbraně a zvítězili nad jeho odpůrci. Trochu jinak použil totéž tzv. Dalimil. Rovněž počet 22 synů a 15 dcer je velmi důležitý. Jsou to z nějakého důvodu počty navýšené o tři, oproti 19 synů trojského krále Priama, které měl s manželkou Hekabé, a jejich 12 dcerám. Číslovky zaznamenané v mýtu o Trojské válce mají jasnou logiku. Priamos měl i s dalšími ženami celkem 50 synů, což je polovina lunací v osmiletém Venušině cyklu, z nich 19 s manželkou Hekabé odpovídá počtu roků lunárně–solárního cyklu a 12 dcer je počet ukončených lunací v jednom solárním roce. Z toho je zřejmé, že v Samově příběhu s dobýváním Wogastisburgu jsou použity sice částečně pozměněné číslovky, ale systémově. Odpovídají příběhu o dobývání jiného města, Troje, jehož mýtický král je rovněž spojen se solárním principem. Takže počet dcer byl sice navýšen o tři, ale naopak se 12 lunací správně použilo u počtu manželek héroia jednoho solárního roku Sama. Použití mýtických prvků však přímo neznamená, že zapsaný příběh se nikdy neodehrál. V tomto nelze s Kalandrou souhlasit13. To bychom museli také popřít historičnost knížete Oldřicha, protože u něho byl použit prastarý mýtus O ženě u vody, zde Oldřichovo spatření Boženy u studny14. Fredegarův záznam je běžnou formou zapsání skutečného příběhu až po smísení se střípky z tehdy známých mýtů. Rovněž je třeba si všimnout, že mýtické prvky jsou přítomny pouze v první a šířeji rozvedené vrstvě vypravování o tom, co předcházelo vlastní bitvě u Wogastisburgu. Popis samotné bitvy a následujících událostí týkajících se Slovanů jsou již pouhými administrativními záznamy. Dá se pak vyslovit předpoklad, že Fredegar v kronice před strohé záznamy z bojů se Slovany zařadil vyprávění kupců nebo potulných divadelníků o Samovi, již obohacené o mýtické prvky. V mýtech je časté soupeření rovnodennostních héroiů a hlavní a oslavované bylo vítězství jarního héroia nad jeho podzimním protějškem, případně prvotním bohem počasí. Jestliže král Dagobert prohrál, byla historická událost rozšířena o příslušný mýtický princip.

A co dále?

Podivně zkrácený tvar treusma pochází z tzv. Conversio ... (archetyp se předpokládá asi z
roku 871). Je uveden v souvislosti se křtem vyhnaného knížete Pribiny v předpokládaném roce 833 (v literatuře i 828) v místě zvaném Treusma (loco treusma nuncupato). Nyní je nutné zdůraznit často přehlíženou věc. Zkrácená podoba názvu treusma je pouze uváděná k roku 833, ale nepochází z tohoto roku a ani z roku 871. Pochází absolutně až z konce 12. století, neboť v této době vznikl nejstarší kompletní dochovaný opis Conversia! Tím se opět dostáváme k pochybnému tvrzení tohoto spisu, že Pribina pocházel z Nitry.15 Hodnověrně popsaný, či opsaný Pribinův příběh podle archetypu by namísto treusma musel mít ještě Trigisamo či Trigisimam, nebo naopak ve 12. století již používané aktualizované Treisinmure (1112). Tvar treusma tedy pochází z mezidobí a tím z doby již vzdálené Pribinově příběhu. To se týká rovněž Nitry. Conversio dále ve vložené větě uvádí, že Pribinovi byl (asi před rokem 833) vysvěcen kostel na místě zvaném Nitrava (nitraua). Ovšem v souvislosti se zřízením Wichingova biskupství v roce 880 je v Industiae tuae (opis z 11. stol.) uvedeno ecclesia Nitrensis a potom jsou známy jen obměny tvaru Nitra až dodnes. Někdy je vývoj použití přípon -a (← *ja) a -ava (← *javá) opačný. Například u Vltavy je původní přípona - a, podle Wulth-a (1113), ale pak Wlit-aua (před 1125) → Vlt-ava a také Zazo-a (před 1125), později Sáz-ava16. Tvar Nitrauensis, tedy s příponou -ava, použil nejspíše jako první až pasovský biskup Pilgrim ve svých falzech ze 70. let 10. století. Jinak zatím nedoloženě lze vyslovit domněnku, že v Conversio byla v názvu Nitry také dodatečně mylně přidaná, v jiných názvech a slovech však užívaná, slovanská přípona -ava až v opisech pod vlivem Pilgrimových falz. V takovém případě by ovšem teprve v té době mohla být vložena i vůbec celá věta o Pribinově nitranském původu včetně zmíněného podivného tvaru treusma pro Trigisamo/Treisinmure. Při etymologickém posouzení Wogastisburgu tak mimoděk objevujeme další střípky do mozaiky odporující dosud samozřejmému výkladu, že Pribina pocházel z Nitry.

Závěrečné vyhodnocení

Máme-li objektivně vyhodnotit záležitosti kolem Samova Wogastisburgu, lze tak učinit v
následujících bodech.

1. Ze všech lokalit, na které byl dosud umísťován Wogastisburg, pouze u Augustiany dochází ke shodě ve více ohledech. Vyhovuje z pohledu etymologie, geografie, čili umístění vzhledem k Samem ovládanému území, geomorfologie, čili prostoru vhodném pro přechod hlavní překážky třemi proudy vojsk a z pohledu možných komunikačních spojení. Přiřazení Wogastisburgu k ruinám Augustiany je možno považovat za téměř jisté.

2. Ztotožnění Augustianis/Wogastisburgu se Samovým sídlem je velmi málo pravděpodobné. Etymologie a archeologie tuto možnost nepodporují.

3. Poloha Augustianis/Wogastisburgu určuje, že není nutné vytvářet romantickonárodovecké představy o rozsáhlé Samově říši nebo kmenovém svazu.

4. Podstatou franckého vpádu roku 632/633 bylo zamezit rozšiřování Samova vlivu na kupecké stezky vázané na panství Langobardů, Alamanů a Austrasijců. Neúčast Bavorů na tažení ukazuje, že jako nejbližší sousedé Samova území s ním byli nějak obchodně a politicky svázáni a také mohli mít obavy z odvetných vpádů.

5. Z Fredegarova vyprávění o tom, co předcházelo bitvě u Wogastisburgu se dá hodnověrně přijmout pouze to, že došlo k protiavarskému povstání a Samo byl Slovany uznávaným vládcem, byť rozsah jím ovládaného území a zvláště jeho přesah na pravý břeh Dunaje se nedá určit. Samovo jméno je nejspíše přetvořené podle samo (sthněm. sémě), s primárním významem jarní počátek roku, kdy se oralo a silo, přeneseně pak letní polovina roku a nakonec princip 30letého roku planety Saturn. Ve světové mytologii se s uplatněním kořene sam setkáváme v souvislosti se slunečnými héroi či bohy, například již u akkadského Šamaše. O přesném původním znění jména historické postavy franckého kupce se dá pouze spekulovat. Dokonce i jeho franský původ není jistý.

6. Nejdříve se k řešení přiblížil J. Dekan v roce 1951. Wogastisburg umístil rovněž na pravý břeh Dunaje a uvažoval o dnešním Melku, Vídni a římském táboře Carnuntum. Jan Cinert 25. 10. 2010

(poslední úprava článku a dodatku 21. 10. 2015)

Dodatek z 28. 6. 2011: V úvodu článku poukazuji na dosavadní, většinou poněkud národovecký přístup k lokalizacím Wogastisburgu. Sám jsem ovšem podlehl pocitu, že když v České republice nebylo v poslední době publikováno k umístění Wogastisburgu nic nového, nestalo se tak ani ve „zbytku světa“. Slovenský historik Vincent Sedlák zveřejnil v roce 1992 svojí lokalizaci Wogastisburgu k ústí říčky Aist severně od Dunaje. Na rozdíl od dřívějšího umístění na střední Dunaj J. Dekana přidal etymologické zdůvodnění, že původní název říčky Aist byl ještě v 9. století Agasta. Na V. Sedláka navázal, rovněž slovenský historik, Ján Steinhübel (2004, 2011). Umístění Wogastisburgu přesunul na druhou stranu Dunaje do dnešního Albingu, který byl římským vojenským táborem, dnes již neznámého jména. Podle jiných analogií vyslovil předpoklad, že původní název dnešního Albingu vycházel z názvu protilehlé říčky Agasta (Aist). Stejně i Mohuč (Mainz) leží na opačném břehu Rýna proti ústí řeky Mohan (Main) a rovněž i na Dunaji Regensburg proti Regen, Boiodurum (Pasov) proti Boioduria (Ilz) a Gran (Ostřihom) proti Gran (Hron). Tuto lokalizaci Wogastisburgu dále podporuje skutečnost, že pravobřežním přítokem je zde řeka Enns, která byla často hranicí mezi sídelními oblastmi v dnešním Bavorsku a v Dolním Rakousku, případně i celé Podkarpatské nížiny (rok 791, 908). Zde umístěný Wogastisburg by ležel na přirozené hranici mezi Bavory a Samovým územím a zároveň na staré římské silnici, po které postupovali útočící Austrasijci a Alamani.

Součástí rozboru J. Steinhübela je i souhrnné porovnání historických informací o používání cest podél Dunaje a Mohanu. Z něho jednoznačně vyplývá, že cesta podél Mohanu, později dále pokračující do Čech jako tzv. Královská, nabyla na významu až po postavení mostu v Řezně roku 1146. V roce 631 tak podél Mohanu nemohli postupovat Austrasijci do Čech a Wogastisburgem nemohl být hradištní vrch Rubín u Podbořan, ani jiné české lokalizace. Velmi logicky a správně argumentačně vystavěná teorie o umístění Wogastisburgu do Albingu má ale určité nedostatky. Její součástí je předpoklad, že zatímco Austrasijci oblehli Wogastisburg (Albing), Alamani se kolem něj protáhli, překročili Dunaj a obtížně schůdnou cestou se strmým stoupáním podél Aistu oklikou přes jižní Čechy vpadli do Podyjí. Jednalo by se o jiný strategický postup, nežli je spojení tří proudů vojska po překonání hlavní terénní překážky a následný společný vpád do středu napadeného území. Jednotlivé vojenské proudy by totiž operovaly samostatně s cílem vydrancovat co největší oblast napadeného území. Jenže Dagobertovým cílem bylo porazit Sama a drancování by mělo být až následnou odměnou pro vojsko. Vzniká zároveň otázka, jak se Alamani vyhnuli vítězům od Wogastisburgu po zpátečním překročení Dunaje a vrátili se nazpět po římské silnici. Při rozhodování o umístění Wogastisburgu mezi Albingem a Traismauerem jsou velmi směrodatné výsledky archeologických výzkumů. Legionářský tábor u dnešního Albingu byl využíván jen krátce a zřejmě nebyl ani zcela dostavěn. Patrně změna klimatu přispěla k tomu, že místo se stalo zaplavovaným a na počátku 3. století došlo k přesunu legie do tábora Lauriacum, dnes město Enns. Nyní jsou pozůstatky tábora viditelné v podstatě jen jako terénní vlny v sousedství vsi Albing, případně je půdorys patrný na leteckých snímcích. Slované v 7. století by zde bránili 400 let staré ruiny a navíc rozlehlé, neboť tábor zabíral plochu 23,3 ha. Naopak asi 4 ha velká Augustiana byla pro obranu příznivější a tento tábor jezdecké kohorty byl využíván Římany ještě v 5. století. Jeho kamenné hradby byly využity i ve středověku a dodnes jsou částečně dochované.

Úplně nejhlavnější ovšem je, že již více objektivních a „odnárodnělých“ snah o nalezení umístění Wogastisburgu jednoznačně ukazuje na střední Podunají a zdejší bývalé římské tábory. Letecký snímek polí východně od obce Albing. Šipkami je označen průběh hradeb s obrysy věží římského tábora. S použitím Google Earth vytvořil J. Cinert. Východní brána římského tábora Augustianis v dnešním Traismauer. Dochována v hmotě zdiv, dnešní podoba po gotických úpravách. Autor: FRE-Projekt, Eva Kuttner, 2007, převzato z www.limes-oesterreich.at.

Literatura k dodatku:

SEDLÁK, V.: Historicko-spoločenský vývin Slovanov v dunajsko-karpatskej oblasti
(so zretel'om na predkov Slovákov), 1992, s. 180-181 STEINHÜBEL, J.: Nitrianske kniežatstvo, 2004, s. 33, 351-352 STEINHÜBEL, J.: Kapitoly z najstarších českých dějín, 2011, s. 36-44 1 - Podrobný komentář např. Měřínský Z., České země od příchodu Slovanů po Velkou Moravu I., 2002. 2 - Bubeník J. 1979. 3 - Nálezy z let 1885 - 1918 H. Preidela a dále Bubeník J., 1988. 4 - Cinert J., Bylo to jinak, 2008. 5 - Haberl J., Favianis, Vindobona und Wien, 1976. 6 - Zeuss K. J., Die um Julius Caesar vorkommenden keltischen names, 1857. 7 - Lambert P. Y. – Pinaut G. J., Galois et celtique continental, 2007, uvádějí obsahový význam pro Traisen ← *Trisanna "ten který běží rychle". Přes obvyklou humornou etymologickou formulaci je zajímavé, že dospěli jiným způsobem k dalšímu atributu boha zimní poloviny roku, neboť když je den krátký, běhá Slunce po obloze rychle. 8 - Například Tejera A. D., Opera selecta, 2000. 9 - Kosmova Kronika Čechů. 10 - I Samuel 17. 11 - Nestorův Letopis Ruský – Povesť vremennych let, k 9–11 více Cinert J. Bylo to jinak, 2008. 12 - K tomu více Cinert J., Bylo to jinak, 2008. 13 - Na knihu Z. Kalandry České pohanství I.–II., 1947, nelze pohlížet jako na uzavřené konečné dílo. Kalandra byl po šesti letech strávených v nacistických koncentrácích popraven v roce 1950 komunisty. Sotva stačil vstoupit na neprošlapanou stezku a učinit na ní několik kroků, byl jeho život násilně ukončen. Nebylo mu umožněno dále pracovat, zbyl pouze výkřik vzdoru proti "Pekařovskému" výkladu naší nejstarší historie. 14 - Cinert J., Bylo to jinak, 2008. 15 - tamtéž. 16 - Kosmova Kronika Čechů.

https://www.historieblog.cz/2018/07/uvaha-kdo-byl-samo-novy-pohled/

Úvaha: Kdo byl Sámo. Nový pohled 4.7.2018 Alexander Fried

Při pátrání po tom, kdo byl Sámo, první známý vládce západních Slovanů, musíme jít od nás hodně na východ. Do doby existence Velikého Bulharska. V 7. století n.l. tam žil panovník jménem Kubrat. Kdy se narodil není známo, zemřel někdy mezi roky 641 a 668. Byl to prabulharský vládce (kagan), později i vládce ostatních kočovníků mezi Kubání a Azovským mořem.

Jeho jméno v překladu znamená doslova: vlk, z turkického „böri“. Za vlády Kubrata se Bulhaři zbavili nadvlády Avarů či západních Turků někdy v letech 623 – 636 (pravděpodobně 632/635). Tehdy se zformovala říše Prabulharů, známá jako Velké Bulharsko, Staré Velké Bulharsko neboli Onogurie. Poprvé je Kubratovo jméno zmíněno v byzantské kronice v souvislosti se vznikem státu Velké Bulharsko. Kubratovo sídlo Baltavar (Poltava), leželo v centru tohoto území.

Sámo

Kubrat měl pět synů. Jmenovali se Batbajan, Katrag, Asparuch, Kuber a Alcek. Kubrat měl také bratra a ten se jmenoval Sámo! Tento kníže Sámo, který žil údajně v letech 593 až 653, kdy byl zavražděn, byl bratrem kagana Kubrata a byl také nazýván jménem Kij. Jinak byl též nazývaný jako Šambat, Šam Bat, Sambat Kij. Sámo vytvořil další prabulharský státní útvar nazvaný Černé Bulharsko (Duloba neboli země rodu Dulo/Doudlebů), se stejnojmenným hlavním městem. Posléze bylo centrum Duloby přesunuto do Sámem nově budovaného Kyjeva (Baštu), který se později stal hlavním městem Kyjevské Rusi.

Když Chazaři obsadili centrum Velkého Bulharska, uprchl jeden z Kubratových synů, jménem Asparuch před Chazary k svému strýci Sámovi do Černého Bulharska neboli do země Duloba. Zanedlouho byl však Sámo zavražděn. Údajně asi roku 653, ale možná, že to bylo později. “Dopis chazarského hakana Jusúfa” (Josef, 945 – 965) popisuje, jak Chazaři vyhnali Onogury které vedl Asparuch. Ten pak se svou hordou uprchl mimo dosah Chazarů, do západní části starobulharské říše ke svému strýci Sámovi (Šambat Kij). V této souvislosti je zajímavé, že náš známý král Slovanů, který v roce 623 porazil panonské Avary se také jmenoval Sámo.

Uvádí se, že Kubrat zemřel při střetu s Chazary, přičemž chán Kubrat umřel někdy mezi lety 641 a 668 (nejčastěji se uvádí 651 nebo 665) jako mocný a uctívaný vládce. Pokud by Asparuch (640-701) utíkal se svou hordou před Chazary, což se mohlo stát nejspíše po smrti jeho otce Kubrata, ke svému strýci Sámovi v roce 651, byl by teprve jedenáctiletý a v době údajné smrti starobulharského Sáma (653) by byl jen třináctiletý, což se zdá i na tehdejší dobu jako příliš nízký věk pro vůdce kmene. U „našeho“ Sáma se odhaduje datum jeho smrti na rok 658 nebo na rok 661. Po Sámově smrti Asparuch odtáhl k Dunaji a později, roku 679, vkročil na císařské území Byzance a roku 681 na Balkán. Arménský historiograf Mojžíš Kagankatvaci dává na vědomí „Asparhruk syn Xubraatův, který uprchl před Chazary pryč z Bulharských hor (Stavropolská vrchovina).“ K tomu je vhodné uvést, že Stavropolská vrchovina je na severní straně Kavkazu, tedy poměrně daleko od centra Velikého Bulharska na Ukrajině, a pokud tam Asparuch nad svou hordou vládl samostatně, muselo mu jistě být v době smrti jeho strýce Sáma více než třináct let. Z toho lze usuzovat, že Asparuchův strýc Sámo zemřel později než roku 653.

Jiný Kubratův syn – Alcek – se se svou skupinou Bulharů usídlil nejdříve v Panonii. Dle Fredegarovy kroniky tam tito Bulhaři byli součástí tamního Avarského kaganátu.

Fredegarova kronika nám o tom k roku 631 říká: „V tom roce zavládlo velké vzrušení v Panonii, království Avarů, zvaných Hunové, poněvadž se bojovalo o královládu. Šlo o to, kdo by se měl stát nástupcem, [zda] jeden z Avarů, [%C4%8Di] druhý z Bulharů. Sešlo se množství lidu a oba dva vzájemně zápolili. Nakonec Avaři Bulhary přemohli. Bulhaři [byli] přemoženi a devět tisíc mužů s ženami a dětmi bylo vypuzeno a uchýlilo se k Dagobertovi. Žádali, aby je přijal a ponechal v zemi franské. Dagobert přikázal Bavorům, aby je přijali k přezimování, a mezitím jednal s Franky, co s nimi počít dále. Když byli rozděleni po domech Bavorů na přezimování, rozkázal Dagobert na radu Franků Bavorům, aby ve svých domech v jedinou noc zabili každého Bulhara s ženami a dětmi. To bylo hned Bavory vykonáno. Nikdo z oněch Bulharů nezůstal, pouze Alciok se sedmi sty muži a s ženami a s dětmi se zachránili v marce Vinidů. Potom po mnoho let žil se svými u Valuka, vévody Vinidů.“

Tato genocida se stala v tom samém roce, co „náš” Sámo porazil Dagoberta u Wogastisburku. Zachránilo se pouze cca 700 Bulharů, kteří se usadili na území vévody Valuka v Karantánii, což v té době byla, jak se předpokládá, součást tzv. Sámovy říše. Po Sámově smrti přesídlili tito Bulhaři do severní Itálie k Langobardům, kde se udrželi cca do 8. století. O Alciokovi-Alzekovi se zmiňuje ještě Paulus Diakon, „Dějiny Langobardů“ V, kap. 29, který uvádí, že Alzek odešel kolem roku 663 po Sámově smrti od Vinidů k lagobardskému králi Grimoaldovi a byl se svými lidmi usídlen v Beneventsku. Vévodství Valukovo (Walluc, srovnej staroslověnské Vl?k?) se tradičně spojuje s Karantánií, která snad náležela k Sámovu království.

A nyní se vrátíme k „našemu“ známému Sámovi. Kronika tzv. Fredegara nám k roku 623 říká: „Čtyřicátého roku vlády Chlotarovy shromáždil člověk jménem Sámo, národností Frank z kraje Senonago, větší počet kupců a vypravil se obchodovat ke Slovanům, zvaným Vinidé. Slované se již počali bouřit proti Avarům zvaným Hunové a jejich králi – kaganovi. Vinidové byli již od dřívějška befulci Hunů, neboť když Hunové s vojskem válčili proti nějakému národu a stáli s celým svým vojskem před táborem, Vinidé bojovali: jestliže se schylovalo k vítězství, tu Hunové v touze zmocnit se kořisti vyráželi, jestliže však byli Vinidé přemáháni, opřeni o pomoc Hunů nabývali nových sil. Befulci byli Huny nazýváni proto, poněvadž v bitvě tvořili dvojitý šik, postupující před Huny.

Hunové přicházeli po jednotlivé roky přezimovat ke Slovanům, ženy Slovanů a jejich dcery si brali do lože. Kromě jiných útlaků platili Slované Hunům daně. Synové Hunů, kteří byli zplozeni s ženami a dcerami Vinidů, nechtěli nakonec snášet křivdy a útisk. Odmítajíce vládu Hunů – jak jsem shora připomněl – začali se bouřit.

Když Vinidé s vojskem zaútočili proti Hunům, obchodoval [u Vinidů] Sámo, o kterém jsem se zmínil výše. I vytáhl s nimi ve vojsku a tam prokázal [Vinid%C5%AFm] proti Hunům takovou užitečnost, že to bylo hodno podivu, [nebo%C5%A5] nesmírné množství [Hun%C5%AF] bylo pobito mečem Vinidů. Vinidé, když viděli Sámovu užitečnost, zvolili ho králem nad sebou a šťastně u nich vládl třicet pět let. Za jeho panování svedli Vinidé mnoho bojů proti Hunům a jeho radou a schopností Vinidé vždy nad Huny zvítězili. Sámo měl dvanáct žen z pokolení Vinidů, z nichž měl dvacet dva synů a patnáct dcer.“

Kdy a kde se Sámo, označovaný jako král Vinidů, narodil, není známo, podle toho, že panoval od zvolení králem ještě 35 let, se usuzuje, že mohl zemřít roku 658, tj. 35 let od porážky Avarů nebo roku 661, pokud k Sámovu zvolení došlo za avarského tažení ke Konstantinopoli roku 626, kterého se Avaři zúčastnili se Slovany z dolního Podunají a Balkánu jako spojenci Íránu.

Ve Fredegarově kronice je Sámo označen za Franka, zatímco „Spis o obrácení Bavorů a Karantánců“, kap. 4, ho považoval za Slovana. Kraj Senonago se ztotožňuje se Sens nebo Soignies v nynější Francii. Jakého původu tedy mohl být Sámo? Byl to rodem Frank, Kelt, Slovan nebo … kdo? Předně je vhodné říci, že v době Sámově ve výše zmíněné oblasti keltští Senonové již nežili. Je také známo, že Senonové v Itálii založili město Senigallia, které existuje dodnes. V době Sámově patřila Senigallia k Byzanci. V sousedství ovšem žili germánští Langobardi a jejich vliv mohl dosahovat i do Senigallie a okolí. Langobardi ovšem nebyli Frankové, přesto mohl Sámo, pokud by byl Germán, teoreticky pocházet i odtamtud. Lze vyloučit, že tam, na území, které zde Byzantincům v 7. století ještě patřilo, Sámovi kupci občas obchodovali se svým zbožím (třeba i s otroky získanými ve slovanských zemích?)

Fredegar nepíše přímo, že Sámo byl kupec. Podle Fredegara „shromáždil člověk jménem Sámo, národností Frank z kraje Senonago, větší počet kupců a vypravil se obchodovat ke Slovanům“. Z toho je sice možno odvodit, že snad kupcem byl. Pravděpodobnější ale bude, že byl spíše organizátorem nebo vůdcem většího počtu nějakých kupců. S jakou komoditou tito kupci vedeni Sámem u Slovanů obchodovali, Fredegar neuvádí. Mohl být Sámo Frank? Ve východní Germánii sice není kraj Senonský, zato tam ale na středním toku Labe žil dříve germánský kmen Semnonů. Nelze vyloučit, ale ani nijak doložit, že tam Sámo působil. Mohl tedy být Sámo Frank původem z germánského kmene Semnonů? Otázkou je, zda v 7. století Semnonové ještě existovali. Pokud by byl Frankem byl by již v 7. století zřejmě křesťanem. Pokud by byl opravdu Frankem a přitom současně kupcem, byla by to v dané době spíše rarita. Ani jeho jméno nezní germánsky.

Mohl být Sámo Slovanem, jak tvrdí „Spis o obrácení Bavorů a Karantánců“? Nelze to zcela vyloučit ale pokud porovnáme staré písemné zprávy ze západu Evropy o „našem“ Sámovi a písemné zprávy o starobulharském Sámovi z východu, pak lze tvrdit, že se zřejmě jedná o jednu a tutéž osobu, a to i přes určité neshody v letopočtech, které v souvislosti se Sámem, uvádějí staré letopisy. Pokud tomu tak bylo, pak je velmi pravděpodobné, že Sámo, král Vinidů, vládce Sámovy říše, či lépe Sámova územního svazu, byl turkický Bulhar a oblast, kterou ovládal, sahala za jeho života od karantánské (dnes rakouské) části Dunaje přes Moravu a dnešní jižní Polsko až po Kyjev, v délce přes 1000 kilometrů a možná ještě o něco dál, což nemusí být v rozporu s tvrzením, že starobulharský Sámo vládl v zemi Duloba. Tak rozsáhlou oblast nemohl Sámo, zejména v pozdějším věku, celou řídit sám. Proto mohl v zemi Duloba vládnout přímo a jinde mohl mít k dispozici nějaké oblastní, mu podřízené vládce, pomocí nichž tam vládl, jak lze usuzovat z doložené existence karantánského vévody Valuka, který mu údajně podléhal.

Současně můžeme v širším kontextu vnímat Sámovu vítěznou bitvu proti Avarům z roku 623 jako součást osvoboditelského boje převážné většiny starých turkických Bulharů proti avarské nadvládě,tedy zřejmě s výjimkou Alcekovy (Alciokovy) hordy, přičemž Sámo v boji proti Avarům, dovedně využil ve svůj prospěch i protiavarského povstání staroslovanského obyvatelstva, v místě, kde se zrovna při svých nomádských cestách nacházel.

Existuje více otázek v souvislosti s existencí Sáma. Položme si otázku hlavní. Proč se Sámo v naší oblasti v dané době vůbec objevil?

Cílem a hlavním důvodem toho, proč se Sámo objevil v naší oblasti, určitě nebyla Sámova touha osvobodit tamější Slovany od Avarů. Pokud vyjdeme z předpokladu, že byl Sámo bratrem bulharského chána, tedy členem vládnoucí dynastie turkických Bulharů jménem Dulo, pak nemusíme mít přiliš velkou fantazii, abychom Sáma a větší počet kupců, které dle Fredegara shromáždil, vnímali spíše jako starobulharského velmože s jeho doprovodnou družinou, než jako kupce. Sámo tedy s vysokou praděpodobností nebyl ani Frank, případně Kelt, ani skutečný kupec. Sámo, nebo chcete li Samo, byl nomád, příslušník vládnoucí starobulharské dynastie Dulo, která dokonce odvozovala svůj původ až od Attily a který byl jistě od mládí vychováván a připravován k boji. Jako takový určitě dobře znal válečnou taktiku Avarů a to bylo jedním z důvodů, proč je porážel.

Ale proč byl Sámo právě zde a ne někde na Ukrajině? To samozřejmě přesně s jistotou nikdo dnes neví. Jedním z možných vysvětlení může být toto: V začátcích své kariéry to asi neměl Samo, jako údajně mladší bratr kagana Kubrata, jednoduché.

V prostoru, který ovládal Kubrat se svými syny, nebylo zřejmě zprvu pro Sáma místo. Teprve mnohem později na základě svých činů získal Sámo uznání a respekt i u svého bratra. Tak už to občas mezi bratry bývá. Sámo tedy zprvu hledal své štěstí jinde, na západ od Velkého Bulharska. V té době, když cestoval mezi západními Slovany, neměl Sámo asi žádné své území, kde by vládl, ani svou hordu. Měl zřejmě jen svou družinu a touhu najít si své místo ve světě podle svých představ. Při těchto svých průzkumných cestách bylo asi pro něho vhodnější, aby cestoval nenápadně, inkognito, třeba jako kupec se skupinou dalších kupců, přičemž hledal vhodnou příležitost pro realizaci svých přání … a ta se naskytla.

Ale je to pouhá ničím nedoložená spekulace. Třeba Sámo k Vinidům původně přicestoval opravdu jen proto, aby jim prodával hrnce, náušnice a náhrdelníky. Kdo ví.

Po Sámově smrti se dříve jím ovládané rozsáhlé území rozpadlo na malé územní celky, ovládané pravděpodobně Sámovými potomky, z nichž vznikly velmi pozvolna, v průběhu cca 150 až 200 let, velké a známé státy starých Slovanů, Velkomoravská říše a stará Rus.

http://www.moraviamagna.cz/mapky/m_samo.htm

Komentář: (201) Lokalizace Wogastisburgu představuje bezesporu jak jeden z úhelných kamenů zájmu historiků i archeologů, tak i vděčné pole pro různé pseudovědecké úvahy a teorie. Všechny názory podepřené náležitou argumentací i nápady postrádající jakoukoliv logiku nelze na tomto místě podrobně prezentovat. Každopádně je třeba udělat si určitou rekapitulaci. Především je nutno vycházet z textu Kroniky tzv. Fredegara. Známe název lokality, muselo se jednat o opevněné místo a fortifikace ležela na území osídleném v té době již Slovany ve směru postupu austrasijského proudu. Víme totiž, že Dagobertovy kontingenty táhly ve třech proudech. Tento způsob postupu do nitra nepřátelského území (202) byl oblíbenou strategií již od dob římských a uplatňoval se po celý raný středověk i později. Vojska se pak měla spojit na určeném místě uprostřed nepřátelské krajiny. Takto organizovaný přesun na území protivníka vyvolávala nutnost zajistit spížování vojsk, neboť ta si s sebou vezla potraviny pouze na několik dnů a pak se o sebe musely jednotlivé oddíly postarat samy, což realizovaly pleněním a rabováním nepřátelského území, kterým táhly. Zároveň však tato taktika citelně postihovala samotného nepřítele, jenž se většinou uzavřel ve fortifikacích a zde očekával, až limitované zdroje potravin dojdou a útočník se bude nucen stáhnout. (...)

  Zatímco Langobardi (táhnoucí ze severní Itálie patrně po staré trase tzv. Jantarové cesty východním Příalpím někam do prostoru starého římského legionářského tábora Carnuntum poblíž soutoku Moravy s Dunajem) i Alamani (přesunující se nejspíše na východ přes Bavorsko podél pravého břehu Dunaje po staré římské vojenské cestě spojující v době římského impéria jednotlivé vojenské opěrné body na jižním dunajském břehu) byli úspěšní, hlavní voj Austrasijců utrpěl po třídenním bezvýsledném obléhání Wogastisburgu porážku. (...) Všeobecně se předpokládá, že austrasijské vojsko se shromáždilo v Metách, potom postupovalo k soutoku Mohanu s Rýnem a Pomohaním dále na východ. Jak daleko se dostalo, zůstává otázkou, a od ní se odvíjejí i další úvahy o lokalizaci Wogastisburgu. Skončilo vojsko svůj postup na horním Mohanu, nebo překročilo rozvodí, sestoupilo k Ohři a pokračovalo dále do nitra Čech? Tato trasa byla tradičním směrem později nazývaným cesta „královská“.1 (...)

  (203) Strategický plán obrany proti franskému plánu, pokud jej tak můžeme nazvat, mohl za výše naznačených okolností vycházet z oslabení obrany na bočních směrech útoku Alamanů i Langobardů (kteří se patrně stejně nedostali až do centrální části Sámovy říše hledané většinou někde v dolním či středním Pomoraví), ale naopak za cenu možných obětí na obou vedlejších směrech se snažit zabránit postupu nejsilnějších austrasijských oddílů a jejich spojení s Alamany a Langobardy v jádru říše. Podružnost obou směrů i pravděpodobné zastavení zde postupujících vojsk na okraji Sámovy domény naznačuje i fakt, že po vítězství u Wogastisburgu nevíme nic o střetech s Alamany a Langobardy, ale Sámo naopak přenáší vpádem do Durynska boj na území samotné Franské říše (Z. Měřínský 2002, s. 201-203, kráceno).

Kde tedy ležel Vogastisburg? Většinu výše uvedených lokalit vyřazují ze hry archeologické nálezy. Ty pocházejí buď z doby starší (např. Úhošť u Kadaně, č. 5), nebo naopak mladší (např. Domažlice-Tuhošť, č. 3). Jedině na vrchu Rubín u Podbořan (č. 18) (katastr Dolánky, obec Kaštice a Pšov, okres Louny) nové sondáže (J. Kruta a V. Bubeník) i získaná kolekce keramiky a dalších nálezů prokázaly osídlení a také opevnění celé polohy snad již na sklonku 6. století.2
K další možné lokalizaci Sámova Vogastisburgu naposledy přispěl Ing. Jaroslav Růžička ze Znojma (2006). Umísťuje jej do blízkosti Vranova nad Dyjí (č. 19) v pravděpodobném směru tažení Austrasijců jižními Čechami a podél řeky Dyje do centra Sámovy říše, předpokládaného dosud v Pomoraví (viz mapka výše).3
Poznámky: 1 – Tato úvaha má jeden závážný nedostatek. Cesta Poohřím by vedla do centra (pozdějších) Čech, nikoliv do centra Sámovy říše. 2 – Na samém okraji uvažovaného rozsahu Sámovy říše (Dervanovo Srbsko se k Sámově říši připojilo až po jeho vítězství u Vogastisburgu – viz mapka výše) lze jen stěží předpokládat takový kontingent Sámova vojska, který by po třech dnech obléhání dokázal obrátit na útěk nejmohutnější proud Dagobertových Austrasijců. Pokud by některé zdejší nálezy snad přímo souvisely s Dagobertovým tažením (631/632), muselo by jít pouze o okrajový střet menší skupiny Dagobertova vojska, např. pověřené zajištěním potravin. 3 – Obránci Vogastisburgu měli nejspíš za úkol zadržet Dagobertovo vojsko do doby, než na místo dorazí Sámovy posily. Podle Fredegara mělo obléhání Vogastisburgu trvat tři dny. Za tu dobu se k Vranovu (č. 19) mohly soustředit vojenské jednotky z dalších pevností na řece Dyji (Znojmo, č. 13) až k Pavlovským vrchům.

Petr Šimík (2007).

---------------------------

http://antika.avonet.cz/article.php?ID=1597

Venédi

14.09.2004 - Jiří Chlubný

Kmen Venedů, nám určitě lépe známý jako Slované, je prastarého původu. Aspoň tak soudíme z toho, že pravděpodobně jich se týká krátký zápis Hérodota o národu Skythů oráčů, kteří obývali za jeho života ruské stepi. Pak ztrácíme stopu našich předků na celá dlouhá staletí. Až Tacitus se o nich zmiňuje a také Caesar nám o nich zanechal krátkou zmínku. Ani oni dva, ani Plinius a Ptolemaios však netušili, k jakému etniku vlastně tito barbaři patří a v podstatě je to ani moc nezajímalo. Žili totiž velmi daleko od Říma. Přesto však Římané nazvali Baltské moře Venedským zálivem, což svědčí o jisté známosti kmene. Je ovšem také docela dobře možné, že tito Venedové nemají s našimi předky vůbec nic nebo jen velmi málo společného. Moderní věda totiž ví o Slovanech v době vrcholu Říma asi stejně málo jako sami Římané a spíše ještě méně.

Určitě to byl velmi početný kmen - nebo spíše kmenový svaz - který obýval obrovské území. O pravlasti Slovanů sice nevíme nic zcela jistého, ale je velmi pravděpodobné, že ležela na území ohraničeném řekami Vislou a horním Dněprem. Z tohoto místa se začali hýbat někdy počátkem šestého století v důsledku stěhování národů a přibývání obyvatelstva. A tehdy se o ně začali také zajímat ti, kdo odnesli jejich nápor - Byzantinci.

"Podél strmých Alp (zřejmě myšleny Karpaty)... na levém svahu, co směřuje na sever, a to od pramenů Visly na nesmírných prostorách, se usadil početný kmen Venetů. I když se jejich jména teď mění podle různých rodů a sídlišť, nazývají se především Slovany a Anty. Slované žijí od města Noviedunum a jezera zvaného Mursinské až k Dněstru a na sever až po Vislu. Místo měst mají bažiny a lesy. Antové však, kteří jsou z nich nejzdatnější, tam, kde se Pontské moře zahýbá, rozprostírají se od Dněstru až po Dněpr..."

Tuto, v podstatě jedinou hodnověrnou zprávu zachytil o Slovanech pozdně římský autor Jordanes v šestém století. Psal o situaci u Slovanů ve čtvrtém století a právě jeho zpráva je nám takřka jediným dokladem zjištění o pravlasti Slovanů. Vysvětleme si trochu zeměpisné údaje - Mursinské jezero je asi bažinatá oblast u ústí Drávy do Dunaje nebo Balaton, Noviedunum pak město ležící na Dunaji nebo Sávě.

Jordanes také zanechává zajímavou zprávu, která se týká bojovnosti Slovanů. Původně prý nebyli bojovní, což ostatně tvrdila celá generace národních obrozenců o celé historii Slovanů. Když náčelník Ostrogótů Hermanarik ve třetí čtvrtině 4.století zdvihl zbraně proti Venedům, odmítali prý Slované proti němu použít zbraně, byť se na odpor stavěli. Není divu, že byli poraženi. To je asi poučilo a Jordanes si už stěžuje: "Nyní všude řádí..." Mýtus o holubičí povaze našich předků je tedy samozřejmě nesmyslný.

Někdy kolem roku 550 Byzanc zaznamenala první vpády Slovanů na země na Balkáně, které nástupci řecko - římské kultury ovládali. Nejoblíbenějším cílem nájezdníků byly hlavně provincie Thracia a Illyricum. Útoky byly natolik úspěšné, že vedly k rozsáhlému usazování Slovanů po celém Balkáně. Ti byli k nalezení brzy v dnešním Rumunsku, Bulharsku, bývalé Jugoslávii a v osmdesátých letech si otevřeli cestu až na Peloponés. I v Maďarsku se pochopitelně usadili, ale zde byli časem převrstveni Avary a Maďary, takže jejich stopa v podstatě mizí. V Rumunsku a Bulharsku Slované zcela neovládli skladbu obyvatelstva a žili v jakési symbióze. I mimo Byzanc Slované mohutně postupovali a nakonec ovládli území od Volhy po Severní moře, od Hamburku po Bavorsko a zmíněný Peloponés.

Už jen z výčtu těchto úspěchů si snadno odvodíme, že Slované rozhodně byli velmi dobří válečníci. A byl stejní jako celá jejich doba - tvrdí a krutí. Jedna příhoda, která to pěkně dokumentuje, se nám zachovala. Roku 550 Slované porazili Byzantince a jejich velitele Azbada zajali. Z kůže na zádech mu pak vyrobili řemeny a hodili velitele do ohně. Tehdejší doba viděla v krutosti velkou přednost, a tak Slované záhy začali vstupovat jako vyhledávaní žoldáci do byzantinských služeb.

Slované však nebyli jen bojovníci. Zaznamenejme něco málo z jejich mírového života. Byli to především zemědělci, kteří půdu získávali pracným mýcením a žďářením lesů. Pěstovali převážně obiloviny a luštěniny. Dalším zdrojem potravy bylo pastevectví, rybolov a známé včelařství. Slovanští řemeslníci prosluli hlavně v kovářství, hrnčířství a tkalcovství. Naši předci byli ze začátku polyteisté (některé bohy jako třeba Peruna nebo Vesnu zná každý), ale pod vlivem Byzance přijímali křesťanství. Pracovními silami byli otroci z válek, ale ti žili poměrně volně v patriarchálním otroctví a odevzdávali pánům jen část úrody.

Někdy v průběhu šestého století dochází k dělení Slovanů na několik větví. Nejčastěji se rozdělují na tři větve - Slovany západní, východní a jižní. Povězme si něco málo o jejich jednotlivých kulturách, byť se poněkud vzdalujeme z tématu naší Antiky.

Jižní Slované opanovali dolní tok Dunaje a Balkán (kromě Albánie a větší části Řecka). Žili v blízkosti Byzance a právě tato říše ovlivnila významně původní slovanskou kulturu, která se podřídila vyspělejší kultuře řecké. Kromě přejímání uměleckých standardů přijali místní Slované i křesťanství a Byzanc je rozhodně nijak krutě nepotlačovala.

Nejvýznamnějším ze států, které zde Slované vybudovali, je bulharská říše. Ta nebyla zcela čistě slovanská, neboť Slované v Bulharsku se smísili s Turkotatary, kteří dali národu také jméno (původní Slovany nazýváme Protobulhaři), přestože jich početně bylo méně a časem splynuli. Říše vznikla kolem roku 680 za vlády chána Asparucha, který sídlil v městě Pliska. Tento poměrně silný a stabilní útvar pak několikrát vážně ohrozil samu existenci Byzance, ale nakonec ji Byzantinci v jedenáctém století vyvrátil Basileios II. Bulgaroktonos (Bulharobijce).

Kromě Bulharů patří mezi jižní větev Slovanů Slovinci, Chorvati, Srbové a Černohorci. Jejich říše jsou obyčejně velmi málo zmiňovány a nemá cenu se jejich historií blíže zabývat.

Západní větev Slovanů známe jistě nejlépe (není-li mezi čtenáři nějaký rusofil). Kromě Slováků, Poláků, Lužických Srbů, Polabských a Pobaltských Slovanů k nim totiž řadíme také obyvatele české kotliny. Slované k nám přišli pravděpodobně Moravskou branou. Nebyli zdaleka prvními obyvateli dnešních Čech. V době železné u nás žili Keltové (hlavně kmeny Bojů a Kotínů), kteří i u nás stavěli svá sídliště známá jako oppida. Po nich přišli v prvním století germánské kmeny Markomanů a Kvádů, které bojovaly s Marcem Aureliem i jinými císaři. Až pak přišli v pátém nebo šestém století Slované a u nás se udržely až dodnes.

K raným státním útvarům Slovanů u nás pak patří pro Čecha notoricky známá říše Sámova a Velká Morava. U té první, která měla existovat v letech 623 - 658 si nejsme jisti ani tím, jestli ležela v Čechách, a proto nechejme spekulací, kterým se může věnovat jiný web. I Velká Morava nám stále skrývá mnohé otázky, které čekají na zodpovězení. O otázce těchto dvou říší píše populárně a zároveň dosti fundovaně Miroslav Ivanov, jehož knihy na toto téma doporučuji případným zájemcům. Náročnější pak jistě ocení studie Dušana Třeštíka.

Stejné štěstí jako Slované u nás neměly zdaleka všechny kmeny západních Slovanů. Nejzápadnější Polabští Slované byli porobeni Němci, kterým to však trvalo několik století, a dnes přítomnost Slovanů v Německu připomíná již jen několik místních názvů (například slavný ostrov skvělých námořníků Rujana). Lužičtí Srbové sice dodnes přežili, ale ve velmi zmenšeném počtu. A zbytky Pobaltských Slovanů bychom museli hledat velmi dlouho, neboť ti podlehli tlaku německých vojenských řádů.

Poslední větví je početně nejsilnější větev východních Slovanů. Ti se usazovali v rovinatých stepích Ruska a nejvíce bychom jich ze začátku našli kolem obchodní cesty, která vedla od Vikingů až do Černého moře. Vytvořili kulturu podobnou byzantské a začali expandovat. Brzy vznikla opevněná města jako Kyjev, Novgorod nebo Vladimír a jejich vládci začali bojovat o moc. Nejúspěšnějším se ukázal být Rurikovec Oleg Novgorodský, který spojil svou zemi s Kyjevem a vytvořil tak stabilní a mocný útvar známý jako Kyjevská Rus.

Slovanské starožitnosti - P.Šafařík

Veleti v Batavii a Britannii.

Až posavad připomenuli jsme o Veletech v Batavii jen
lecos a povrchně, zůstavujíce obšírnější o nich promluveni
tomuto mistu. Že Veleti v Nizozemí, mezi odnožemi Rénu,
jmenovitě v podkraji řeky Wabalis (Wahl), blíže města Ut
rechtu, též dále na pomoři Frislandském , v 7mém stol. přebý
vali, na to máme jisté a světlé svědectví vznešeného Bedy. A
však já za to mám , že již u Venantia Fortunata, biskupa Pik
tavského v Gallii [ kv . 560-600] Veleti ve slově Waſco ukryti
jsou . Tento zajisté ve své básni, kterouž králi Soissonskému
Chilperichovi I. (562—584] ke cti sepsal, mezi národy, s nimiž
král tento již za živobytí otce svého, krále Klothara I. [511

562] bojoval, počítá ze jména tyto : Geta, Waſco, Danus, Euthio ,
Saxo, Britannus, Friso, Suevus atd . ®1 ) Domýšlim se, že místo
Waſco čisti dlužno Walco č. Walzo, z těchto přičin : a) Králov
ství Soissonské prostiralo se na západním pomoři Gallie od
Amiensu a Soissonu až k Rénu , zrovna k tomu místu, kdež
podle Bedy bydleli Veleti. Byli tedy Soissonci a Veleti bez
prostřední sousedé, ješto naproti tomu Baskové v Hispanii od
hranic království Soissonského dosti byli vzdáleni. b) Všickni
zde vyčítani národové přináležeji k těm, jenž na severni straně
Soissonského královstvi bydleli , a s nimiž , jakž z historie
vědomo, Frankové nejčastěji válčili. Geta jest buď Litvin 59 )
anebo skandinavský Geata, 83) Euthio jest Juthio, Jutčan ,
Jutlandčan, $ 4 ) ostatní známi jsou . Na této pak straně, ve
společnosti s dotčenými národy, nalezáme Velety dle svě
dectví Anglosasa Bedy a kroniky hollandské . c) Proměna
litery l v s ve starých rukopisech jest velmi obyčejná. Zde
na důkaz jen několik rázných příkladův. V témže jménu
Woltze, t . Veletský ostrov, Volin , v list . Otty 1. 946 chtí ně
kteří čisti s místo 1, Woſtze; 85) u Saxona Grammatika pak
skutečně zkaženě psáno i vydáno nalezáme Wafce m. Walze

( srov. č . 2. pozn . 8. ) . Jméno jedné a též vesnice čte se ve
dvojím vydání ústavy Jindřicha II . vévody bavorského l . 985
dvojnásobně: ve Vid . Letop. liter. d . 40. Mochinſe, naproti
v Mon. Boic . vol . 28 č. Coll . nov . vol I. P. 1 Mochinle. Obůj
přepis vzat neprostředně z originálu . Podobně jméno slovan
ského krále Miliducha psáno v germanských annalech jindy
Melito, jindy zase Meſito.96) Podle toho, pokud domněnka má
důvodně vyvrácena nebude, přijímám za velmi podobné, že
Veleti již za posledních let panováni Klothara I. (př. l. 561 ]
mezi rukávy Rénu přebývali a zde s Franky válčili. Beda
(umř . 1. 735 ] o nich poznamenal , že po nich zůstalo městu
Utrechtu ( Trajectum ) jméno Wiltaburg : 87) Ze slov jeho patrno,
že národ ten již v dávné době tam se byl osadil . V po
zdějších pramenech , jmenovitě v kronikách středního věku,
nalezaji se nematná svědectví o někdejším meškáni Slovanů
v Batavii, jmenovitě v potomni Frisii, ovšem bez určitého
letopočtu a s přimišením mnohých bájek , 88 ) což novějším

vykladačům příčinu zavdalo k zavržení všech těchto zpráv a
pověstí . 59 ) I jest ovšem věc mnohem pohodlnějši zamitati
slepě a směle všecko to , čemuž vyrozuměti těžko, nežli pře
moci sebe a nepředpojatou myslí o vyšetřování pravdy se při
činěti. Veleti nizozemští, odloučeni jsouce od kmenovcův svých
v severní Germanii a otočeni odevšad nepřátelskými národy ,
dlouho neodvislosti a národnosti své uhájiti nemohli. K víře
podobné jest, že ostatkové jejich buď v této nové vlasti brzo
zanikli, bud, vidouce nezbyti, zpátky ku kmenovcům svým
do Germanie se přenesli. Pročež v pozdějších časich jen po
řídku a nedosti znalé šlepěje slovanských Veletův v Nizo
zemsku se namitaji. Sem přináležejí především mistní jména
buďto k Veletům obzvláště, buďto ke Slovanům vůbec se
vztahující, np. Wiltsween v Holandsku, Wiltenburg blizko Ut
rechtu, Wilta, Walsum u Dinslakna l. 1144,90) Kamen, Sueta ,
Wideniz ( Vodenica ), Hudnin, Zwola , Wispe, č. Wespe (Výspa ?),
Slota atd . Podobně v jazyku starohollandském některé
sledy slovančiny znamenati lze, np . skatt (skot), leth - slachta
( genus litorum ) , o nichž snad jindy mistněji promluvime.
Přijmeme- li za pravé a průvodné, že slovanští Veletové sku
tečně v 6tém a 7mém stol. v Batavii přebývali, mnohé udá
losti ve staré historii naší nového světla nabudou. Již nahoře
jsme připomenuli, že slavný král Slovanův Samo nebezdů
vodně z tohoto okoli odvozován býti může , 91 ) též , že při
Letech č. Laetech v Gallii na svazky příbuznosti s Litvany
č . Lotyši baltickými mysliti povoleno (§ . 19. pozn. 71. ) ; pil
nějším vyšetřováním , nežli my na ten čas předsevzíti můžeme ,

ještě mnohé jiné vztahy mezi těmito západními odvětvími Slo
vanův a hlavními haluzemi na východu objeveny budou.92)
Mnohem temnější a nejistější jsou zprávy o někdejším pře .
býváni Veletův v Angličanech , jmenovitě v té krajině, kteráž
po osazení se Anglosasův v Britannii Wiltsaeten č . Wilts sloula ,
a z niž nynějši hrabství Wiltunshire povstalo . Tamže i město
Wiltun (nyní Wilton ), obyvatelé Wiltuni , Wiltunisci, dosti časně
se připomínají. I neni nepodobné , že v tom velikém tříbeni
a stěhování národův severozápadních , kteréž ve 4tém a 5tém
stol. po Kr. nastoupilo , někteří plukové bojovných Veletův sem
se dostali, a oblíbivše sobě v této tehdáž již znamenitě vzdě
lané zemi , v ní se osadili . Tím by se spolu vysvětlilo, proč
tak mnoho názorně slovanských slov a výrazův do novější
angličiny vešlo . 93) Já však , nemoha nyní dobrati se samých
pramenův, přinucen jsem odložiti vyšetřování důležitého tohoto
předmětu k jinému času a mistu . 94) Odpor, jejž někteří proti
bytu Veletův v Batavii a Britannii kladou, pravice, že není
podobno, aby Slované, slabí prý a nebojovní, kdy tak daleko
mezi cizi kmeny byli se prodrali, že v okolí Wiltširském jsou
mohyly , jichž Slované prý nestavěli atd ., jest malé platnosti.
Slované, jakž víme, dostali se od horní Volby a západn ,
Dviny až do Peloponnesu , do Maloasie , do Vlach ( za ř . Soči)
do Germanie až téměř k ústí Labe, ve všech těchto zemích
brannou rukou buď stálýcb , buď aspoň dočasných sidel sobě
vydobyvše. Mohli tedy od ústí Labe i několik mil dále se
pošinouti . A sypáni mohyl u Staroslovanův jistě od pradávné
doby neméně bylo v obyčeji nežli u jiných národův.

se v poddanství těch nelidských
mučitelův netrvalo dlouho. Udatný Samo, sjednotiv Čechy,
Moravany a okolní Vindy pod svou jedinovládu , pomstil se
nad Avary za činěná Slovanům příkoří (623 sld . ) ; Chorvati
a Srbové, přešedše přes Tatry do Illyrikum , potřeli je na
hlavu v Dalmatii [634 sld .] ; ostatky jich sežral krvavý meč
Karla Velikého ( 791 ] a Bulharův [807) . Po odvrácení zkázy
avarské nová nebezpečenství zahrozila Slovanům vyrojenim se
z tébož brůzoplodného včelince, t . z Pourali, četných tlum
neokrocených divochův, jmenovitě čudských Kozarův (př. 800 ],
Madarův (889) , tureckých Pečencův ( př. 900 ), Plavcův č. Ku
manův a jiných, naměřujicich v popel a poustku obrátiti celou
Evropu . Založením mocné jedinovlády na Rusi [862) a v Pol
ště (ok. 840) vystavila se konečně nepřelomná hradba proti
dalším náplyvům těchto asiatských cizojazyčníkův do hloubi
Slovanstva, zajedno pak odvrátilo se od Evropy nebezpečí ' .
již již nastávajícího ji zmahomedění. (§. 27. 28. 37. 38.)

Pročež když 1. 630 Dagobert, potábnuv
do spolku svého proti Slovanům Langobardy a Alemany,
s trojí strany proti Samovi k boji se vyřítil, k víře podobné ,
jest, že tažení Langobardův, a snad i Alemanův pod vůdcov
stvím Chrodoberta , směřovalo do Karantanie, k odvráceni ta
mějších Vindův od hlavního bojiště, čili od Sama, proti němuž
sám Dagobert se obrátil. Letopisec Langobardům i Alema
nům připisuje v boji tom vítězství. 19) Na týž čas [630 ] při
pomíná Fredegar i jakési vindické krajiště (marca Vinidorum)
a knížete jeho Valucha čili Vladucha, k němuž prý ostatkové
zavražděných v Bavořich vystěhovalcův bulharských utekli :
což někteří též na korutanské Vindy obracejí, ačkoli to žádné
podobnosti do sebe nemá, ovšem pak mnohem průvodnějši
jest , že dotčený kníže někde v germanském Slovanstvu,
v sousedství Čech , panoval. 20) Do začátku panován i Samova
přináleží apoštolování sv. Amanda , jak se zdá , jebo zemka,
v jibodunajských Vindech , o čemž , jakož i o jiných pokusech
vštěpování křesťanstvi v těch krajinách, nižeji ( č. 3. ) obzvláštní
řeč bude. Až posavad dějiště Slovanův vindických byla na
pořád suchá země : někteří však novější spisovatelé připisuji
jim již v mém stol . i zámožnost v loďstvo a tažení mořská,
potahujíce na ně svědectvi Pavla Diakonovo o vpádu Slovanův
do Apulie . Podle něho totižto l . 662 přistali Slované s čet
ným loďstvem u města Sipontu ku břehům Beneventským .
Ajo , vévoda Beneventský, obořiv se na ně, upadnul v ná
strabu jejich a zahynul se svou družinou : načež starší jeho
bratr Radoald, ve Furlanech jazyku slovanskému vyučený,
dilem dobrými slovy , dilem nenadálým přepadením k navrá
cení do vlasti je pobnul . 21 ) Než Pavel Diakon výslovně ne
udává, žeby tito Slované z korutanských Vindův byli vyšli,
pročež jiní, jak se zdá, případněji svědectví jeho k Chorva
tům a Nerečanům obracejí. 99) Asi 1. 670 dobýval se na vé
vodstvi furlanské Warnefrid, syn odbojného a padlého vévody

Lupa ; i nemoha sám o své ujmě králi Grimoaldovi odolati ,
uvedl pluky Slovanův korutanských 23) do Furlan ; byl však
nicméně hned v první bitvě u bradu Nemas poražen a zabit.
Pomstu této ztráty odložili Slované k jinému, přihodnějšímu
času . Když nový vévoda Wektari (po 670] jižní krajiště
svého panství prohlížel, vpadli Slované v počtu 5000 do se
vernich končin , a zahrozivše sidelnému městu furlanskému
(Cividale) , u osady Broxas ležení své zarazili . Na řece Natiso
svedena bitva : nenadálý příchod vévody Wektara pustil strach
na Slovany, kteříž , obrativše se na útěk, větším dílem zbiti
byli. 24 ) Potom zprávy o Slovanech těchto, až do času Karla
Vel . , počínaji býti řídké . Léta 705 vyštval Ferdulf, vévoda
furlanský, Slovany úmyslně na sebe, chtěje přemožením jich
zveličiti svou slávu . A však té všetečnosti své zlým zažil :
nebot, udeřiv na upevněné na přikrém vrchu ležení Slovanův,
byl spolu s květem rytířstva svého střelami a kamenim takořka
za živa pochován. 25) Tímto neštěstím pokořeni Furlanci za
mýšleli pomstu . Pročež když l . 718 Slované v Istrii u města
Lauriany se shromáždili, vévoda Pemmo je nenadále pře
padnul, a po třikráte s nimi se setkav, naposledy vítězství
nad nimi obdržel . Však nicméně nedověřuje své sile , mir
s nimi na bojišti zavrel . 26) Okolo téhož času (725-728]
zběhlo se poplenění kláštera sv. Maximiliana v Pongavě,
z čehož o tehdejším šíření se Slovanův v Bajoarii domýšleti
se lze. 27) Nedlouho potom (ok . 735] dotčený vévoda Pemmo,
vypad z lásky krále svého, od vlády odstrčen a na jeho misto
syn Ratchis dosazen byl. Pemmo hodlal u Slovanův útočistě
hledati; ale syn, zradiv nad ním , vydal jej v moc královu .
Slované, jak se zdá , Zilšti , od 1. 615-630 Furlancům po
platni, přidržice se otce, vypověděli synu poplatnost, pročež

tento , vstoupiv s vojskem do krajiny jejich ( Pavel Diakon ji
jmenuje Carniolam , Sclavorum patriam ) velikých škod v ni
nadělal. 28) Není však k víře podobné, žeby je byl znova
v poplatnost uvedl , ješto nižádná svědectví ani jiné okolnosti
toho nepotvrzují. Větši nebezpečenství neodvislosti Slovanův
zahrozilo s jiné strany, t . od mohutných Frankův, poznenáhla
na zříceninách panství bavorského, slovanského, avarského a
langobardského převabu svou mocně upevňujících . Pipin
7 Heristalu začal půtky s Bavory, jejichž vévodové v povi
novactví franských králův stáli, ale podporováni jsouce od
Langobardův na neodvislost se dobývali . Zkrocenim jich od
Karla Martella a synův jeho Karlomana i Pipina [ 725—744 ]
otevřena Frankům brána ke Slovanům korutanským . Těchto
knížetem byl tehdáž Borut, první nám ze jména známý pa
novnik vindický. 29) Borut z počátku svého panování nebyl
Frankům poddaný : musil zajisté zbraní přemožen a podma
něn býti. Avarové zdvihli l . 748 válku proti Korutancům .
Borut, nemoha jim odolati sám, vyzval Bavory ku pomoci ,
kteříž , zahnavše Avary, misto avarského své jho na nebohé
Korutance a sousedy jejich vzložili . Karat, Borutův syn, a
Chotimir, synovec, jsouce odvedeni do zástavy , v Bavořich ,
podlé žádosti Borutovy, v křesťanském náboženství byli vy
chováni . 30) Borut umřel 1. 750. Na místo jeho dosazen na
vévodstvi od krále franského Karat, když pak tento po třech
letech smrti sešel, Chotimir. 31) Tento byl horlivým křesťa
nem a každoročně putoval do Salcburku k vykonávani po
božnosti . Za jeho času biskup Salcburský Virgilius o vin
dických Slovanův obrácení velice se přičiněl . Po Chotimirově
smrti [um%C5%99. 769] a utižení nastoupivších hned po ní příčinou

náboženství domácích bouří panoval ve Vindech Vladuch
[772] , rovněž o rozšiřování křesťanství mezi lidem svým peč
livý. 32 ) Thassilo II., vévoda bavorský, usiluje se z povino
vactví franského vyvaditi, zamýšlel opanovati Korutansko pro
sebe, k čemuž mu zbraň i duchovníci nápomocni býti měli.
Že Thassilo dnešní Tyrolsko, krajinu nad Enží a částku Ko
rutanska skutečně ve svém měl držení, potvrzuji hojná nadání
klášterův a cirkvi statky v těchto krajich ležícími : domáci
bavorské letopisy tvrdi nad to , že celou Karantanii 1. 772
opanoval a jí vládl . 23) Tím způsobem vévoda Vladuch , snad
teprvé od Thassila ke správě povolaný, stál v područenstvi
panovnika bavorského , a podporoval snahu duchovenstva
Salcburského o rozsívání křesťanství až do Slovan pannon
ských. A však Thassilovo dobývání se na neodvislost ne
mělo zdárného konce ; neboť Karel přijmim Veliký , největší
věku svého národohromce , vyvrátiv království langobardské
[ 774 ], opanovav Furlansko [ 774, 776 ), seslal Thassilu do věč
ného vězení [788] a společniky jeho Avary několikráte na
bojišti potřel . Není pochyby, že již tehdáž [ 788 sld . ] s kra
jinou nad Enži a Tyrolskem celé Korutansko dostalo se v moc
Frankův, kteříž hned potom panství své odtud i do jiných
Slovan , t. do Pannonie a Chorvat, šířiti počali ( 8. 33. č. 2 .
§ . 41. č. 2 ) . 34) Ještě téhož léta spořádal Karel v Řezně
krajiště a končiny (marcas et fines ) nově opanovaných Bavor,
a domýšleti se lze, že nové zřízení žup a krajišť vindických
též buď na týž čas, anebo na nejbližší, připadá. Od té za
jisté doby připomíná se zvláštní krajiště jmenované „ sloven
ská stráň “ (windische Mark ), nadto kraje Metlika, Pivka,
Kras, Istria, župa Krajna atd . , jakž niže vyložíme. Poražení
Avarové, ač skroceni, nebyli ještě předce zničeni. Karel,
uminiv vládě jejich na Dunaji učiniti konec, sám je v Ra
kousich na hlavu potřel a dvoje pevné jejich stanoviště (hrin
gus) rozmetal [ 791 ] , další pak vedení války na syna svého
Pipina vznesl. Tento, vypraviv z Vlach Ericha vévodu fur
lanského a Zvonimira (Vonomirus u Regina ) kníže slovan
ské 35 ) s mocným vojskem přes Illyrii do Pannonie [796] ,
sám s jiným vojskem stěží za nimi pospichal, a po krutém
boji Avary v Pannonii na hlavu poraziv, nabral v rozboře .
ném jejich stanovišti nesmirných kořisti [ 1. 799] . Ztenčení a
ze vší moci obloupení ostatkové Avarův ponecháni v pusti
nách země uherské pod vlastními chany v povinovactví Fran
kův. Na ocizená od avarské zběři místa dosedali Slované
i Bavořici, hlučně se k ujeti jich valice . 36 ) Tím způsobem
Karel, porozšířiv hranice panství svého, panoval nade všemi
Slovany od moře adriatického až k Dunaji, poručiv domáci
správu nad nimi v rozličných krajinách rozličným knižatům ,
vévodám a hrabatům , jednak slovanského, jednak též němec
kého rodu . V této době, po konečném porobeni Slovanův
vindických pode jho franské, již duchovníkům Voglejským i
Salcburským nic více nepřekáželo pokračovati v často zača
tém, ač vždy ještě přetrhovaném obrácení lidu toho na viru křesťanskou.

Sv. Amandus, biskup Utrechtský, za panování
Samova, okolo 1. 630, přepraviv se přes Dunaj, vstoupil do ji .
hovýchodniho Norikum , aby zdejším Slovanům evangelium
zvěstoval . Tehdáž národové tito, utiskováni byvše od Avarův
u velikým se nalezali jitření : nicméně předce nalezl Amand:
mezi nimi posobníky a ctitele i pronásledování. A však
toužebně očekávaná palma mučenictví v podil jemu se ne
dostala . K víře podobné jest, že mezi Amandem a Samem,
souvěkými a vrstevniky, anobrž, jakž se zdá, rodáky jedné
a též krajiny, pracovavšimi v jedné a též řiši slovanské, ně
jaké srozumění misto mělo, jehož vším právem tušiti lze , vý .
slovnými ale doklady potvrditi nelze . Amand přes Rén do
vlasti své se navrátil . Kosti jeho potomně sv. Rupert v novém
kathedrálném chrámě v Salcburku ku pobožné poctě složil.38)
Ačkoli pak životopisec sv. Amanda výslovně o něm ujišťuje,
že některé ze Slovanův na víru křesťanskou obrátiti jemu se
podařilo ; však nicméně jisto jest, že tito začátkové nového
učeni brzo zase vymizeli. Horliví duchovnici , nedadouce se
tim odstrašiti , nepřestávali zřetel svůj pořád ke Slovanům
obraceti. Okolo polovice 7ho stol . [649%E2%80%93652] sv . Emmeram,

chtěje z Francouz přes Bavory ke Slovanům putovati, obral
sobě již na Réně kněze Vitalisa, v jazyku slovanském zběhlé
ho , za tlumočnika; což spolu důkazem jest, že buďto osady
slovanské již tehdáž od východního moře a Dunaje, po různu
až daleko k Rénu se táhly , buďto že pobožní duchovnici, na
měřujice příčinou apoštolování do Slovanstva , jazyku lidu toho
pilně se přiučovali39) . Po těchto předběžných pokusich ujal
se mnohem horlivěji o přeredeni Vindův k víře Wurm isský
biskup Rupert, pošlý z královského kmene franského, kterýž,
obrátiv bavorského vévodu Theoda , v někdejši Juvavii v No
rikum č . v nynějším Salcburku, u předdvoři Karantanu , bi
skupství a mnohé kláštery, ačkoli ne bez odporu sousedních
Slovanův 40), založil ( 684–718) . Rupert sám konal cesty
v alpejské zemi, t . v Karantanu , křestil S'ovany na požádání
knížete jejich, a přešed přes Alpy, vyučoval Vindy dále na
východu i jihu osedlé, zakládal chrámy a kláštery, a pozů
stavil dostatečný počet mnichův a kněži v zemi ) . Nástupce
jeho Vitalis v horlivém zas

https://www.stoplusjednicka.cz/cizinec-vudcem-slovanu-kdo-byl-odkud...

O Sámovi máme jedinou zmínku v kronice takzvaného Fredegara sepsané kolem roku 660 ve franském klášteře. V našich pohanských zemích ještě psát nikdo neuměl, a tak vděčíme za zprávu o Sámovi jedinému vítězství, které se mu podařilo vybojovat roku 631 u jakéhosi Wogastisburgu, o němž ani nevíme přesně, kde leží. Nicméně to vítězství bylo podstatné a zjevně velkolepé, když Sámo se svými Slovany pokořil mohutná vojska franského krále Dagoberta, čímž si zasloužil pozornost kronikáře. Jinak bychom o něm dnes nevěděli vůbec nic.
Poníženi od Avarů

Původním důvodem, proč se Sámo stal vůdcem Slovanů, nebyl boj proti vlastním franským soukmenovcům, ale obrana proti Avarům. Tak se nazýval svaz turecko-mongolských nomádských kmenů, které se zřejmě oddělily od Hunů a v 6. století vytvořily na Balkáně v sousedství Byzantské říše mocný útvar, takzvaný Avarský kaganát. Podobně jako třeba Hunové a Maďaři patřili i Avaři ke kočovným kmenům, jejichž příslušníci obvykle nesídlili na jednom místě a neživili se zemědělstvím, ale spíše kočovali jako pastevci dobytka a především kořistníci v okolních zemích.

Naopak Slované bývali zejména v 19. století považováni za holubičí mírný národ, který nerad bojoval, a proto si ho Avaři snadno podrobili. Tuto dnes již vyvrácenou teorii podpořil sugestivní popis soužití těchto dvou etnik ve Fredegarově kronice: „Vinidové (Slované) sloužili již odedávna Hunům (Avarům), takže kdykoliv Hunové vojensky útočili na některý národ, stáli Hunové s celým svým vojskem před táborem, Vinidové pak bojovali; jestliže nabývali vrchu a vítězili, tu Hunové vyrazili, aby se zmocnili kořisti.“

Tolik k ponižující bitevní taktice, při níž měli být Slované obětováni v prvních řadách, zatímco Avaři brali kořist. Ještě horší to však prý bylo v dobách míru: „Hunové přicházeli každoročně ke Slovanům přezimovat, brali si do lože manželky Slovanů i jejich dcery. Vedle jiných projevů útlaku platili Slované Hunům poplatky. Nakonec však synové Hunů, které zplodili s manželkami a dcerami Vinidů, nechtěli již snášet křivdy a útisk, a odmítajíce nadvládu Hunů, začali se bouřit.“
Soužití, nebo potýkání?

Právě v té chvíli měl vstoupit na scénu Sámo a vést Slovany do spravedlivého boje proti utiskovatelům. Je zřejmé, že franský kronikář vzdálený od této události stovky kilometrů a desítky let potřeboval jasný a sugestivní příběh. Ještě více je však zřejmé, že k nějakým projevům útlaku od divokých nájezdníků jistě docházelo. Mimochodem od jména Avar zřejmě vychází i slovanské slovo „obr“. Nicméně si musíme uvědomit, že hraniční potýkání trvalo zejména na Balkáně desetiletí a za tu dobu se na jednotlivých místech vytvořily různé vztahy. Jednak dospěli zmínění synové avarských otců a slovanských žen, jednak mnohdy obě strany zjistily, že vzájemná spolupráce je prostě výhodnější.

Avaři přezimovali ve slovanských vsích poměrně často a bylo pro ně jistě příjemnější, když se vraceli do přátelského prostředí. Dlouhodobě můžeme jejich vzájemný vztah nazvat vzájemným kulturním ovlivňováním. Slované přebírali nejen některé duchovní rituální zvyky od Avarů, ale třeba z Mikulčic máme doloženou výrobu různých typicky nomádských předmětů. Avaři také do Evropy přinesli novinku v podobě používání třmenů. Své jurty (velké stany kočovníků) postavili vedle slovanských polozemnic a trávili zimu v sousedství Slovanů. Většinou asi pokojně.

TIP: Vítejte na Velké Moravě: Jak se oblékali její tehdejší obyvatelé?

Hlavně si nesmíme na základě Fredegarova popisu představovat, že Slované ve střední Evropě pokojně žili ve svých vesničkách, obdělávali svá políčka a vždycky jednou za čas nuceně přetrpěli nájezd svých krutých a nechtěných pánů, kteří je obrali o úrodu a znásilnili jejich ženy. Toto nefungovalo dlouhodobě ani na Balkáně, kde se Slované dokonce občas spojovali s Avary v boji proti Byzantské říši, případně jiným okolním kmenům. Určitě to nebyl stav trvalé podřízenosti jakýchsi porobených otroků vůči svým pánům.
Sámo v čele odboje

Fredegar si to však úplně nevymyslel. K podobným excesům zřejmě docházelo na hranicích v takzvané oblasti potýkání, kterou můžeme předpokládat v podunajské nížině v okolí dnešní Bratislavy. Právě tam vzniklo zřejmě jakési ohnisko odporu proti Avarům, do jehož čela se po roce 623 postavil jakýsi kupec či velmož z Franské říše.

Jak se ale dostal cizinec ze západu k vedení slovanských kmenů? Dejme opět slovo Fredegarovi: „Když Vinidové zaútočili vojensky proti Hunům, kupec Sámo vytáhl s nimi ve vojsku a tam se ukázal v boji s Huny tak prospěšný, že to bylo až hodno podivu, a nesmírné množství z nich bylo mečem Vinidů pobito. Když Vinidové viděli Sámovu schopnost, vyvolili si ho za krále a on jim šťastně kraloval třicet pět let.“

To naznačuje statečného bojovníka, dobrého stratéga a taktika, ale především silnou charismatickou osobnost. Musíme ovšem upřesnit, že Sámo se nestal žádným králem, který vládl nějakému velkému území. Pojem Sámova říše je u nás stejně tak zažitý, jako je nepřesný. Ve skutečnosti šlo o kmenový svaz slovanských kmenů, jejichž vůdcové se zřejmě nemohli shodnout, kdo z nich by měl svaz vést, a proto zvolili schopného cizince jako určitou kompromisní variantu. Trochu nuceně se sjednotili pod tlakem avarského nebezpečí z jihovýchodu. Sámo se tak stal tím, který vedl rozpravu na všeobecných sněmech, byl uznávanou autoritou, ale nemohl suverénně rozhodovat o všech záležitostech v jednotlivých kmenech. Fredegar ho nazval králem, protože je to pojem, který ze svého prostředí znal pro nejvyššího vládce.
Úspěšné spojenectví

Když byl jeho svaz v boji úspěšný, viděli i vůdcové dalších kmenů, že je výhodné se k němu přidat, a tak se Sámova pomyslná říše rozrůstala. Pohromadě ji však držel především zájem společného boje proti vnějším nepřátelům. Jakési centrum tohoto svazu, kde se zřejmě usídlil i sám Sámo, bylo podle archeologických nálezů zhruba shodné s centrem pozdější Velkomoravské říše – tedy někde mezi Mikulčicemi a Olomoucí. Právě tudy totiž procházely významné obchodní cesty (například proslulá „hedvábná stezka“) zprostředkující výměnu zboží mezi Franskou říší na západě a Orientem. Navíc je toto území relativně nedaleko od zmíněného ohniska vzájemného střetávání u Bratislavy, takže bylo vhodné pro vedení boje v tomto prostoru.

Podrobnější zprávy o Sámově boji s Avary nemáme, ale víme, že byl rychle úspěšný. Snad to souvisí i s náhlým vzestupem Byzance, jejíž vojsko drtivě porazilo spojené Avary a Slovany roku 626 při obléhání Konstantinopole. I to mohl být impuls pro mnoho slovanských knížat na Balkáně, aby se vyhranili vůči Avarům, protože spojenectví s nimi už nepřinášelo výhody. Faktem zůstává, že Sámova moc během několika let závratně vzrostla. Nově vzniklý svaz se ukázal nejen jako životaschopný, ale dokonce natolik silný, že se mohl postavit daleko mocnější Franské říši.
Provokativní poselství

Roku 629 se stal franským králem Dagobert, který byl dosud panovníkem Austrasie, jedné z částí Franské říše. Byl zkušeným vládcem, který hodlal rozšířit svou moc. Asi není náhodou, že už o dva roky později došlo k diplomatické roztržce, která zavinila velké válečné tažení. Někde na území Slovanů byla přepadena franská kupecká karavana a Dagobert velmi důrazně požadoval po Sámovi, aby mu vyplatil spravedlivou náhradu škody a snad i potrestal viníky. Franský král vyslal ke Slovanům svého vyslance Sicharia, jehož však podle Fredegara „Sámo nechtěl spatřit a nedovoloval mu, aby k němu přišel. Proto Sicharius oblékl šat, jaký nosí Slované, předstoupil se svým doprovodem před Sáma a oznámil mu všechno, co měl uloženo. Ale jak to bývá znakem pohanství a zpupnosti nešlechetných lidí, Sámo nedal náhradu za nic z toho, čeho se jeho lidé dopustili (...).“

V žádném případě se nemůžeme spolehnout na objektivitu franského kronikáře, ale podivná je jeho zmínka o tom, že Sicharius prohlásil: „Sámo i lid jeho království jsou Dagobertovi povinni poddanstvím.“ A ještě podivnější je, že Sámo prý jeho tvrzení nepopřel, ale prohlásil: „Jako země, kterou máme, patří Dagobertovi, tak i my jsme jeho, pokud jen bude mít v úmyslu zachovávat vůči nám přátelství.“

Jaký byl pravý stav věcí, dnes už těžko zjistíme. Můžeme uvažovat, jestli Slované neplatili Frankům nějaký tribut, nebo zda šlo pouze o zbožné přání kronikáře, aby jeho král vládl všem koutům země, což osobně považuji za pravděpodobnější. Je tu i možnost, že byl Sámo dosazen Slovanům jako prodloužená ruka franského krále, která se posléze vymkla kontrole, ale není to příliš pravděpodobné. V každém případě se nabízí myšlenka, že celá diplomatická roztržka byla jen zástupným problémem, protože nový král Franků chtěl prostě rozšířit území své říše a přepadení karavany využil jen jako záminku k válce. Přece by nevystavěl své obrovské vojsko, které se vzápětí přivalilo na slovanské území ve třech proudech, jen kvůli jedné karavaně.
Proti svému králi

Dagobert poslal proti Slovanům většinu ozbrojených sil, kterými mohutná Franská říše disponovala. Z jihu táhli Langobardi a z jihozápadu velký proud Alamanů, který zřejmě přibral i Bavory. Oba tyto proudy byly na svých taženích úspěšné, poplenily slovanské území a odvedly si domů značné množství slovanských zajatců, z nichž většinou udělaly otroky. Jenže o výsledku války se rozhodovalo jinde. Sámo totiž moudře netříštil své síly a povolal většinu slovanských bojovníků k pevnosti Wogastisburg, kde se opevnil a čekal na největší třetí proud, který ze západu přiváděl v čele svých Austrasijců sám král Dagobert.

Dodnes přesně nevíme, kde vlastně ten slavný Wogastisburg leží, ale v poslední době se mnoho archeologů přiklání k názoru, že by to mohl být vrch Rubín u Podbořan v západních Čechách. Tomu odpovídají jednak nalezené zbytky opevnění, výzbroje i jiných předmětů, které lze datovat zhruba do raně slovanského období. Navíc je vrch příhodně umístěn západním směrem, odkud přicházel Dagobert.

Bitva to byla dlouhá. „Austrasijci oblehli pevnost Wogastisburg, kde zůstal největší počet statečných Vinidů, a po tři dny s nimi bojovali; byl tu mečem pobit velký počet lidí z Dagobertova vojska a potom davše se na útěk zanechali tam všechny stany i věci.“ Bojovalo se tady po tři dny, a to nikoliv klasickým způsobem v poli. Spíš se obrovské franské vojsko opakovaně pokoušelo dobýt slovanskou pevnost, až se natolik vyčerpalo, že po třech dnech mohli Slované podniknout silný protiútok a rozprášit unavené a frustrované útočníky.

Sebevědomý Dagobert se musel stáhnout zpět do své říše, zatímco Sámo využil získanou výhodu a v následujících letech podnikl několik kořistnických výpadů do Durynska a dalších zemí Franské říše. Díky vítězství se k jeho svazu navíc připojil Dervan, vévoda lužických Srbů, dosud poddaný Franků, a snad i korutanský vévoda Valluk, jehož území poplenili Langobardi.
Svaz se mění v říši

Sámo tak rozšířil svůj vliv, upevnil moc a položil základ říši (přijmeme-li tento nepřesný název pro kmenový svaz), která přetrvala dlouhá desetiletí a možná i staletí. Znamená to snad, že svaz přežil i smrt svého zakladatele a těžko se pak mohl nazývat Sámova říše? Pravděpodobně ano.

TIP: Na slovanském Olympu: Kterým bohům se klaněli staří Čechové?

Sámo totiž zemřel kolem roku 658 (kronikář uvádí délku jeho vlády 35 let od nástupu). O jeho dalších činech ani o pokračování slovanské říše už nemáme zprávy. To nemusí nutně znamenat, že svaz zanikl, protože Fredegarovo líčení bylo motivováno právě jen bitvou u Wogastisburgu, jak už jsme řekli na začátku. Pak se Slované ztratili z hledáčku zájmu franských kronikářů a je docela dobře možné, že jejich kmenový svaz přetrval, aby na něj o dvě století později navázala Velkomoravská říše. Možná se v ni také postupně proměnil, čemuž napovídá shodné umístění vládnoucího centra na jižní Moravě.
...